Prezident měl možná občas zvolit jiné formulace a lépe vysvětlit, oč mu jde (tj. například nemusel do knihy vůbec zahrnovat data o teplotách apod.). Jeho kniha není přírodovědná, ale spíše politicko-ekonomická, všímá si primárně ne klimatických změn, ale toho, jak pod záminkou ochrany životního prostředí probíhá paralelně ničení prostředí jiného, totiž ekonomických a politických svobod.

Už sám fakt, že se objevil termín „popírač globálního oteplování“, je poměrně znepokojivý (nebude zítra takový názor stíhán stejně jako popírání holokaustu?). Klimatické změny se stávají jakousi univerzální mantrou na získávání veřejných prostředků (výsledkem jsou studie ve stylu jak globální oteplování ovlivní sklizeň jahod) či prosazování všemožných regulací – prostě kladivem, které lze použít skoro na cokoliv. Je to podobné, jako když se všemožná omezení zdůvodní bojem s mezinárodním terorismem. Polemizovat nelze, automaticky jste ten zlý. (Server Osel s články Stanislava Mihulky a dalších je v tomto případě čestnou výjimkou, která jde proti proudu. Viz Například: Je už  globální horečka za zenitem? )

 

V podobě radikálního environmentalismu (Klaus by místy snad mohl být citlivější/diplomatičtější ve volbě termínů, mezi ochránci přírody je jistě i řada liberálů, nemá smysl všechny hodit do jednoho pytle a vytvářet tak proti sobě jednotnou frontu uražených) vystupuje do popředí nedůvěra ke společnosti, jejímž základem je jedinec a kde se lidé řídí vlastními zájmy, ne nadekretovanými utopiemi „všeobecného dobra“. Lidská společnost není nějakou trpnou kulečníkovou koulí, se kterou zmítají klimatické změny, i když se v historii jistě uplatňovaly (Viz článek Polemika s klimatickým determinismem ). Namísto klimatického determinismu byl hnací silou důmysl, tvořivost a z toho vyplývající technologický pokrok (což je samozřejmě opět spíše tvrzení ekonomické teorie než výrok přírodovědný). To vesměs nepopírají ani klimatologové a odpovědí na změny podnebí bude ať tak či onak jistě nástup nových, zajímavých technologií – a zde by si snad obě strany sporu mohly podat ruce.
V pozadí strachu z globální oteplování často stojí strach ze změny vůbec, nostalgie po nikdy neexistujícím zlatém věku. Přitom klimatické změny namísto se strachem můžeme přijímat i jako pozitivní výzvu. B. Lomborg ve Skeptickém ekologovi píše, že globální oteplování může vyspělým průmyslovým zemím dokonce prospět: vyšší zemědělské výnosy, nižší náklady na energie, nové surovinové zdroje (třeba naleziště plynu a ropy v Arktidě dostupné poté, co zde roztaje led)... Viz například úryvek z Lomborgovy knihy . Kjóto je každopádně opakovaně kritizováno jako drahé a neúčinné, byrokratické řešení shora. Ušetřené prostředky by šlo mnohem lépe využít ke zmírnění negativních dopadů (které nikdo nepopírá, ale o jejich konkrétní povaze těžko vědět předem).Vysazení jednoho stromu změní klima v ulici více než spasitelské „globální myšlení“ (o tom, jaké mají ochranářské kroky často nezamýšlené a paradoxní důsledky, svědčí např. text Čistý vzduch spoluviníkem globálního oteplování ).
Klimatické změny se z původně odborné debaty staly každopádně místem politického střetu, jednou z položek obchodu se strachem. A na to všem Václav Klaus ve své knize podle mého názoru správně upozorňuje, podobně jako Lomborg vyvažuje jednostranně apokalyptickou mediální atmosféru. Polemizuje s Litanií, která očekává konec světa (empirický dotaz: pozorujete něco takového kolem sebe?), se snahou implantovat celé společnosti pocit hříchu a viny, vynutit pokání a všemožné odpustky.

Klimatologie jako „čistá věda“ je v tom pochopitelně nevinně. Celý průběh debaty ukazuje, jak je ale mnohdy obtížné od sebe oddělit přírodovědnou část sporu (přírodní vědy včetně klimatologie a ekologie by měly být hodnotově neutrální) od jiných rovin. Pokud se to nepodaří, pak se argumenty často nestřetávají, ale prostě míjí...

Václav Klaus:  Modrá, nikoliv zelená planeta, Dokořán, Praha 2007 (podrobnosti o knize)