Text je psán populárním způsobem, obsahuje slovníčky a přeskakuje mezi celou řadou témat: objev zrychlujícího se rozpínání vesmíru, středověká arabská věda, matematika starověké Mezopotámie, antická astronomie, konstrukce umělých organismů, velká vymírání (skutečně se něco takového odehrává i v současnosti?), pokrok v oblasti genetiky, objevy na Marsu a Titanu, evoluční výhodnost náboženství, fenomén nové divočiny na okrajích velkoměst, ochranářské mýty o tropických pralesech, automatické obchodování na burze, ale třeba i moderní technologie výroby piva. Dalo by se asi říct, že knihou se proplétají dvě základní témata: historie přírodních věd a polemika s vnímání západní civilizace jako „škůdce přírody“. Jako stručná ochutnávka/návnada snad poslouží následující úryvky:

doc. RNDr. Jiří Podolský, CSc., DSc., Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy v Praze:

Co se bude dít na „konci vesmíru“?
Kupy galaxií se nakonec rozletí tak daleko od sebe, že už je nebude možné spatřit. Doslova zmizí za horizontem. Poslední živí tvorové – pokud přežijí – budou odříznuti od všech informací o vzdálenějším vesmíru.
Skončí také hvězdná éra. První hvězdy se zažehly velice brzy, asi 400 milionů let po velkém třesku. Tyto obrovské jaderné pece dodávají energii pohánějící skoro všechny kosmické procesy – díky energii Slunce existuje i život na Zemi. Z lidského hlediska jsou hvězdy dlouhověké, ale ani ony nežijí věčně. Když hvězda vyčerpá své nukleární zásoby, zhroutí se. Skončí jako degenerovaný bílý trpaslík, neutronová hvězda anebo jako černá díra. Typická hvězda září miliardy let; ty nejméně hmotné žijí nejdéle, třeba i stovky miliard let. V neustále se rozpínajícím vesmíru ale i ony nakonec zhasnou a nastoupí éra degenerace, temnoty a mrazu.
Jediným zbylým zdrojem energie asi bude vypařování černých děr. To je ale tak pomalý proces, že se nám ho zatím po pravdě řečeno nepodařilo ani experimentálně prokázat. Černé minidíry o velikosti protonu, jež mají hmotnost miliardy tun, mohou vydávat 10 gigawattů, a to po dobu srovnatelnou s existencí sluneční soustavy. Černé díry o hmotnosti Slunce se budou vypařovat neuvěřitelných 10 na 66 let. Černá díra hmotná jako celá kupa galaxií by se vypařila dokonce až za 10 na 117 let.
Nakonec tedy zavládne doba temna a naprostého chladu, protože všechny zdroje tepla budou vyčerpány. Podle tohoto scénáře nastane „tepelná smrt“ vesmíru. Možná se rozpadnou i protony a zanikne baryonová hmota, která dnes tvoří všechny podstatné struktury kosmu. Zbude jen moře fotonů – nesoucích ale čím dál menší energii – a řídká kaše slabě interagujících částic, jako jsou neutrina, elektrony a pozitrony. Vesmír možná vyplní nový druh „atomů“ zvaných pozitronium, v nichž budou kolem sebe obíhat pozitrony a elektrony. Tyhle nové bizarní atomy ale budou mnohem větší než celý náš dnešní svět (v současné době mají pozitroniové atomy zhruba stejnou velikost jako atomy běžné, ale v „temné éře“ budou mít rozměry 10 na 12 megaparseků). Vesmír „na konci času“ zkrátka bude velký, pustý a prázdný. Bude fádní, stejnorodý, bez „kazů“ a nepravidelností – jeho dokonalost bude ale doslova smrtící.

***

RNDr. Stanislav Mihulka Ph.D., biologická fakulta Jihočeské univerzity

Probíhá nějaká obdoba velkého vymírání i dnes? Je druh Homo sapiens odpovědný za nějakou globální krizi ekosystému?
Oproti apokalyptickým náladám části veřejnosti ve skutečnosti Homo sapines působí jen lokální vymření určité části druhů. I když to bylo už mnohokrát prorokováno, svět se pořád ne a ne se zhroutit. Paradoxně zřejmě nejvíce škod na biodiverzitě napáchali naši „přírodně” žijící předkové na konci doby ledové. Kamkoliv přišli, tam ve velice krátké době snědli většinu velkých zvířat. Pokud jde například o rody velkých savců (vážících více než 40 kg), v Evropě vymřelo 7 rodů z 23, v severní Americe 33 ze 45, v jižní Americe 46 z 58, v Austrálii 15 ze 16. V subsaharské Africe ve stejné době zmizely pouhé 2 rody ze 44, nejspíš proto, že tu po milióny let velcí savci žili a vyvíjeli se ve společnosti hominidů. Na konci doby ledové vymíraly bohužel vesměs divácky ohromně atraktivní zvířata. Kdyby nebylo Afriky, byly by dnešní zoologické zahrady ještě mnohem nudnější.
Je otázka, jak si vůbec představit zhroucení celého (eko)systému a zda k němu vůbec v důsledku činnosti člověka může dojít. ...

Jak je to tedy s mizením druhů, respektive tou tolik hlásanou klesající biodiverzitou? Pozorujeme krizi, nebo má vše charakter spíše „efektu pozadí“ – nějaké druhy vymíraly přece vždycky...
Současná vymírání druhů, ať už v důsledku lidských aktivit anebo z jiných příčin, nejsou v žádném případě srovnatelná s „velkými“ vymíráními. Zásadní rozdíl tkví v tom, že my dnes rozpoznáme ve fosilním záznamu jen opravdu početné a běžné druhy s dobrou šancí zkamenět. Takové druhy dnes ovšem až na naprosté výjimky nevymírají. V důsledku lidských aktivit vymírají vesměs druhy vzácné. Podle všeho by „naše“ vymírání nebylo ve fosilním záznamu vůbec rozeznatelné – takové druhy, jaké mizí dnes, ve fosilním záznamu nejspíš prostě nepostřehneme.
Názor, že dnešní vymírání je v kontextu historie života výrazně drastické, vyplývá z popkulturní představy člověka jako škůdce dobrotivé matičky Přírody.

***

Doc. RNDr. Tomáš Grim, PhD., Palackého univerzita v Olomouci

Mají tropické pralesy opravdu nějakou závratnou úroveň biodiverzity a je tato ohrožena?
Biodiverzita, měřená jako druhová početnost na jednotku plochy, je v tropech skutečně mnohem vyšší než v mírných pásech – to je jeden z nejlépe doložených biologických jevů vůbec. V prudkém kontrastu k tomu se zatím ekologové neshodli na vysvětlení této závislosti, i když se v posledních letech zdá, že zásadní bude energetická bilance tropů oproti ostatním částem zemského povrchu.
V souvislosti s ochranou přírody je ale zásadnější otázka, co se děje s biodiverzitou konkrétních biomů po zásahu člověka. Zůstaňme ještě chvíli u deštných lesů (s vědomím toho, že skutečné priority jsou úplně jinde biotopově i geograficky). Nejčastěji se mediálně propírá jejich kácení (viz například reklamní materiály Greenpeace a dalších ochranářských hnutí). Prostý občan se dozví, že kácení brutálně snižuje druhovou pestrost, a že to je špatně. Jenže: jednak není vůbec není vůbec jasné, proč bychom měli považovat pestrost za cennou hodnotu (tradiční posvátná formulka „biodiverzita = stabilita“ je nesmysl – zkuste třeba zničit druhově chudý ruderál před hospodou), jednak ani paušálně neplatí první tvrzení, totiž že kácení má negativní vliv. Ke každé studii, která referuje o úbytku druhové diverzity po kácení (a na níž staví svoje argumenty ochranáři v médiích) totiž můžeme doložit jinou studii, která ukazuje, že diverzita po kácení neklesá a často dokonce stoupá (a o těchto studiích už v médiích neuslyšíme).
Na tom není nic divného – všeobecně začíná převládat tzv. výběrové kácení, kdy se z hektaru skácí a odveze jen pár (v Latinské Americe typicky 1–3) obřích stromů. Proč? Většina bohatství tropické „pokladnice“ je průmyslově bezcenná (například dřevo může být příliš tvrdé na to, aby se vyplatilo jej opracovat) a navíc je většina stromů příliš malá, aby jejich těžbou, odvozem a zpracováním těžařská společnost nezkrachovala.

Rozumím tomu dobře, že kácení podobně jako požár vlastně vytváří určitá stanoviště, která v souvislém lesním porostu scházejí? Souvisí to, co popisujete, s významem různých výsypek, okrajů měst či silnic na našem území?
Tak nějak. Řada druhů organismů potřebuje narušená sukcesní stanoviště a v klimaxovém deštném lese přirozeně vyhyne. Není divu, že i v původních a tedy nekácených lesích najdeme největší druhovou pestrost tam, kde je les pravidelně narušován sesuvy půdy či drobnými polomy po vichřicích – a právě tohle selektivní těžba dřeva v podstatě kopíruje.
Problém je tedy jinde: v mediálních bludech o tom, že hlavním problémem je kácení lesů zlovolnými americkými a japonskými těžařskými společnostmi. Ve skutečnosti je hlavním problémem – všude na světě – přelidnění, které konkrétně v tropech vede k vypalování lesů drobnými farmáři a vylovování „bushmeatu“ (zvěře, která se přesouvá z lesů a savan na tržiště a do trávících traktů občanů). Vypalování lesů a jejich přeměna na pastviny a pole je zodpovědná za 80 % plošného úbytku deštných lesů na světě, komerční kácení může za zbylých 20 %. Možná ještě závažnější problém je introdukce nepůvodních rostlin a živočichů, kteří se pak perou o životní prostor se „starousedlíky“, a dále vysychání deštných lesů díky klimatickým změnám. Na ty ovšem nelze ukázat tak snadno a naivně prstem jako na „hamižné americké či japonské těžaře“.

Úryvek z knihy Evoluční psychologie a původ náboženství na Science Worldu

O knize Kapka metanového deště na stránkách vydavatele