Když najdeme zkamenělého lovce mamutů, jakž takž ho můžeme prokouknout a do jisté míry se dokážeme vcítit do jeho pohledu na svět a pochopíme, co ten nález vlastně znamená. V takovém případě můžeme docela dobře odvodit, jak asi ten dotyčný lovec mamutů vypadal a jak žil.
Ale ne každá fosilie je lidská. Čím míň je vykopaný organismus příbuzný člověku, tím míň chápeme, co nám ten nález vlastně říká. Pokud jde o skupinu kompletně vymřelou, je to docela velký problém, který se směrem do minulosti pochopitelně zvětšuje. Nálezů s rostoucím stářím vrstev ubývá a jsou obecně hůř dochované.
Ve fosilním materiálu z doby, kdy se první zelené rostliny nesměle vydávaly na souš, je spousta podivných fosilií, u nichž si nikdo není úplně jistý, co to vlastně je. V sedimentech z mělčin svrchního devonu se běžně nachází cosi, čemu se říká Protosalvinia. Je to něco mezi chaluhou a játrovkou, lupenitá stélka a složitě stavěné spory. Někteří lidé si myslí, že je to nezávislý a nakonec neúspěšný pokus o dobytí souše.
Další takový nezávislý pokus o průnik na souš by mohla být Parka decipiens, rovněž velmi běžně nalézaná záležitost. Je to něco jako játrovka, nebo možná nějaká pokročilá zelená řasa s plochou stélkou připomínající dnešní rod Coleochaete. Jiné fosilie z té doby, jako například Nematothallus, Nematoplexus nebo Cosmochlaina, jsou sice hojné, ale neúplné. Jsou dost nesrozumitelné úlomky čehosi, není vůbec jasné, jestli to jsou řasy, suchozemské rostliny nebo třeba houby.
Jiné běžně nalézané fosilie jménem Pachytheca jsou sice asi kompletní, ale na druhou stranu tak divné, že si s nimi nikdo neví rady. Jde o malé lesklé kuličky o průměru 1-7 mm, které na zběžný pohled vypadají jednoduše, ale pohled do jejich vnitřku odhalí překvapivě složité struktury. Nic ani vzdáleně podobného v dnešní přírodě neroste.
V nejstarších porostech suchozemských rostlin přelomu siluru a devonu se běžně nachází ještě něco podivnějšího, než Pachytheca. Podle názoru odborníků šílenost, nadějný kandidát na titul nejpodivnější organismus planety. Jsou to doslova fosilizované klády přes jeden metr v průměru a několik metrů na délky, které zmizely z fosilního záznamu před 350 milióny let. Byly popsány v roce 1859 kanadským učencem Johnem W. Dawsonem jako Prototaxites. Jak použité jméno napovídá, dotyčný pán si myslel, že jde o pozůstatky mohutných jehličnanů. Už tehdy ale bylo lidem divné, kde by se vzal mezi prvními drobnými suchozemskými rostlinkami poměrně obří jehličnan.
Až do roku 2001 panovalo všeobecné přesvědčení, že Prototaxites je nejspíš obrovská masa řas nebo případně přerostlý lišejník. V roce 2001 vyšla studie, která obživila nápad z počátku 20. století, že by Prototaxites mohl snad být gigantická houba. Setkala se s příkrým odmítnutím a až do nynějška houbová varianta spíš živořila na okraji zájmu. Kevin C. Boyce z University of Chicago a jeho spolupracovníci to teď ale změnili.
Analýzy poměru metabolicky významných izotopů uhlíku C12 a C13 ve kmenech prototaxitů z pěti různých lokalit ukázaly, že jednotlivé vzorky mezi sebou překvapivě zřetelně liší. U zelených rostlin té doby je ale tento poměr vždycky stejný.
Odlišné poměry izotopů uhlíků v prototaxitech přesvědčivě dokládají, že nezískávali uhlík fotosyntézou ze vzduchu, ale z jiných zdrojů ve svém bezprostředním okolí. Kolem nich byly rozmanité zdroje organické hmoty, které obsahovaly různé poměry izotopů uhlíku.
Z toho lze usoudit, že Prototaxites opravdu byl houba gigantických rozměrů, která čněla nad tehdejšími obyvateli souše ve stylu ohromného mrakodrapu nad slumy v Sao Paulu. Občas i více než osmimetrová obluda dostala od komentátorů přiléhavou přezdívku Houba Godzilla.
O tom, jak fungovala tehdejší společenstva se vědci zatím mohou pouze velmi mlhavě dohadovat. S určitostí víme jen to, že tehdejší krajina ze všeho nejvíc připomínala divoké sci-fi ilustrace románů z jiných světů.
Prameny:
Journal of Geology 35: 399-402
Wikipedia
Diskuze:
