Newtonova teorie vyjevila paradoxy, které jsou vlastní každé teorii nekonečného vesmíru. Zdánlivě prosté otázky vedly do močálu vzájemných rozporů. Newton již v době, kdy se vyhříval na výsluní slávy po vydání Principií, objevil, že jeho teorie gravitace nutně obsahuje paradoxy. Roku 1692 napsal reverend Richard Bentley Newtonovi dopis, který byl sice roztomile jednoduchý, avšak současně budil obavy. Protože gravitace je vždy přitažlivá a nikdy ne odpudivá, psal Bentley, znamená to, že každé uskupení hvězd se nakonec přirozeně zhroutí samo do sebe. Kdyby byl vesmír konečný, pak by noční obloha nebyla věčná a neměnná, ale stala by se scénou plnou nepředstavitelných masakrů, neboť hvězdy by narážely jedna na druhou a navzájem by splývaly do ohromných planoucích superhvězd. Bentley však současně upozornil na to, že pokud je vesmír nekonečný, pak by síla působící na kterýkoli objekt, ať už směrem doleva či doprava, byla rovněž nekonečná, takže by hvězdy měly být roztrhány na kusy v ohnivých kataklyzmatech.
Zpočátku se zdálo, že Bentley dal Newtonovi mat. Buď je vesmír konečný (pak by zkolaboval do ohnivé koule), anebo nekonečný (všechny hvězdy by v takovém případě byly roztrhány na kusy). Obě možnosti znamenaly katastrofu pro mladou teorii, kterou Newton navrhl. Zmíněný problém poprvé v historii ukázal, že teorie gravitace aplikovaná na celý vesmír vede k drobným, ale neodstranitelným paradoxům.
Newton odepsal po pečlivé úvaze a uvedl, že v Bentleyho argumentaci našel mezeru. Osobně dával přednost nekonečnému vesmíru, ale takovému, který je naprosto stejnoměrný. V takovém případě je každá hvězda tažena například směrem doprava nekonečným množstvím hvězd, ale současně je tažena nekonečným počtem jiných hvězd v opačném směru, doleva. Všechny síly ve všech směrech se tak navzájem kompenzují, jsou v rovnováze, takže vesmír může být statický. Je-li tedy gravitace vždy jen přitažlivá, pak jediným řešením Bentleyho paradoxu je homogenita a nekonečnost vesmíru.
Newton opravdu našel skulinu v Bentleyho argumentech. Byl však natolik chytrý, že si byl též vědom slabin ve vlastní odpovědi. V dopise připustil, že ačkoli je jeho řešení technicky správné, je ze své podstaty nestabilní. Newtonův stejnoměrný a nekonečný vesmír připomínal domeček z karet: byl zdánlivě pevný, ale náchylný se i při malé poruše zhroutit. Dalo se spočítat, že vychýlení byť jedné jediné hvězdy by vyvolalo řetězovou reakci, v jejímž důsledku by kupy hvězd začaly okamžitě kolabovat. Newton se v reakci chabě odvolal na „Boží moc“, jež zabraňuje domku z karet, aby se zhroutil. „Je třeba neustálý zázrak, aby se Slunce a stálice nezačaly působením gravitace pohybovat směrem k sobě,“ napsal.
Pro Newtona byl svět podobný gigantickému hodinovému stroji, který byl na počátku času natažen Bohem a od té doby bez jeho intervence tiká v souladu se třemi pohybovými zákony. Ale čas od času musí i sám Bůh zasáhnout a vesmír mírně poopravit, aby nedošlo k jeho zhroucení. (Jinými slovy, občas musí Bůh zasáhnout, aby scéna na jevišti života nespadla hercům na hlavu.)
Vedle Bentleyho paradoxu se vynořil paradox ještě hlubší, jenž se týká jakéhokoli nekonečného vesmíru. Olbersův paradox začíná tím, že si položíme prostou otázku, proč je noční obloha temná. Již Johannes Kepler si uvědomil, že v homogenním a nekonečném vesmíru bychom spatřili světlo přicházející z nekonečného počtu hvězd, ať už bychom pohlédli kterýmkoli směrem. Kdybychom hleděli na libovolné místo na noční obloze, přehlédli bychom zrakem posléze bezpočet hvězd a vnímali bychom nekonečné množství světla. Noční obloha by tudíž měla žhnout jako výheň! Po několik staletí byla skutečnost, že obloha je v noci černá, a nikoli bílá, zdrojem sice jemného, ale zato hlubokého kosmického paradoxu.
Olbersův i Bentleyho paradox je zdánlivě prostý, ale oba sužovaly mnoho generací filozofů a astronomů. Oba paradoxy vycházejí ze skutečnosti, že v nekonečném vesmíru se gravitační síla i světelné paprsky sčítají do nekonečných, nesmyslných hodnot. Během staletí byla navržena spousta nesprávných řešení. Kepler byl Olbersovým paradoxem zneklidněn natolik, že raději postuloval konečnost vesmíru, který je uzavřený uvnitř skořápky, takže do oka pozorovatele může dopadnout jen konečné množství světla hvězd.
Zmatení vyvolané tímto paradoxem bylo tak veliké, že ještě v roce 1987 plných 70 procent učebnic astronomie uvádělo jeho chybné vysvětlení.
Především se lze pokusit Olbersův paradox vyřešit tvrzením, že světlo hvězd je absorbováno mračny mezihvězdného prachu. Takové řešení navrhl sám Heinrich Wilhelm Olbers, když v roce 1823 paradox poprvé explicitně zformuloval. Olbers napsal: „Máme velké štěstí, že Země nepřijímá světlo hvězd z každého místa nebeské klenby! Ale i tak, při nepředstavitelné jasnosti a teplotě 90 000krát větší, než jakou nyní zažíváme, by Všemohoucí dokázal snadno stvořit organismy schopné přizpůsobit se tak extrémním podmínkám.“ Aby se Země neutápěla v lázni „tak zářivé jako sluneční disk“ a aby byl pozemský život možný, přišel Olbers s nápadem, že intenzivní teplo je pohlcováno mračny prachu. Kupříkladu žhnoucí centrum naší Galaxie, Mléčné dráhy, které by právem mělo dominovat noční obloze, je ve skutečnosti skryto za prachovými mračny. Pohlédneme-li do souhvězdí Střelce, kde se střed Mléčné dráhy nachází, nevidíme žádnou planoucí ohnivou kouli, ale jen temnou oblast.
Mračna prachu ale Olbersův paradox plně vysvětlit nedokážou. Za nekonečně dlouhou dobu by totiž pohltila světelnou záři z nekonečného počtu hvězd a nakonec by sama žhnula jako hvězdný povrch. Proto by i prachová mračna z noční oblohy sálala.
Podobně lze uvažovat o tom, že vzdálenější hvězdy jsou slabší než ty bližší. To je sice pravda, ale ani to neposkytuje uspokojivou odpověď. Pohlédneme-li na kousek noční oblohy, nejvzdálenější hvězdy jsou opravdu slabší, ale je jich současně více. Oba efekty se v homogenním vesmíru navzájem ruší, takže obloha by měla být bílá. (To by bylo dáno tím, že intenzita světla hvězdy klesá s druhou mocninou vzdálenosti, což se zase vyrovnává faktem, že počet hvězd naopak s druhou mocnou vzdálenosti narůstá.)
Je celkem zvláštní, že první osobou v historii, která paradox vyřešila, byl americký spisovatel tajuplných příběhů Edgar Allan Poe, který se astronomií dlouhodobě zabýval. Těsně před smrtí publikoval mnoho svých pozorování v nesourodé filozofické básni Eureka: báseň v próze. V pozoruhodné pasáži píše:
Byla-li by posloupnost hvězd nekonečná, pak by se nám nebeské pozadí jevilo rovnoměrně zářivé, jako uvnitř Galaxie – neboť nikde by nebylo žádného bodu, v němž by se nenacházela nějaká hvězda. Proto jediný způsob, jak lze za tohoto stavu věcí pochopit existenci prázdnot, které v bezpočtu směrů spatřujeme našimi teleskopy, je předpokládat, že vzdálenost dosud nespatřeného pozadí je tak nesmírná, že žádný paprsek z něj k nám dosud nemohl dorazit.
A svoji myšlenku uzavřel poznámkou, podle níž je tato myšlenka „natolik krásná, že není možné, aby ve své podstatě neobsahovala Pravdu“.
Je to opravdu klíč ke správné odpovědi. Vesmír není nekonečně starý. V jistém okamžiku byl stvořen. Lze proto nalézt hranici světla, jež dosud stačilo dorazit do našeho oka. Světlo z těch nejvzdálenějších hvězd prozatím nemělo dostatek času, aby k nám doletělo.
Pramen: Tento text je úryvkem z knihy
Michio Kaku: Paralelní světy - putování vesmírem, vyššími dimenzemi a budoucností kosmu
Překlad Jiří Podolský, vázaná s přebalem, 352 stran, 8 ilustrací, 398 Kč, ISBN 80-7363-018-4
Podrobnosti o knize
Úryvek z knihy Urychlovače na pracovním stole na Science Worldu
Anotace vydavatele
Známý fyzik a zkušený popularizátor vědy Michio Kaku vykresluje ve své nejnovější knize fascinující a pozoruhodný obraz vesmíru, jak jej předkládá moderní fyzika na počátku 21. století. Ukazuje, že žijeme ve zlaté éře kosmologie: astronomické observatoře a družice poskytují záplavu unikátních dat, zatímco teoretikové čím dál odvážněji spekulují o zrození našeho světa, existenci paralelních světů, cestování v čase i o konečném osudu vesmíru.
Klasika od Gregoryho Paula
Autor: Vladimír Socha (10.05.2017)
Knihy roku: O Konstantinopoli, skle i čokoládě
Autor: Pavel Houser (22.11.2016)
Největší show Richarda Dawkinse
Autor: Stanislav Mihulka (16.02.2012)
Příručka pro dobyvatele vesmíru
Autor: Stanislav Mihulka (18.09.2011)
Kyselým jablkem ke globálnímu osvěžení
Autor: Stanislav Mihulka (31.03.2009)
Diskuze:
aha
e - zephirovo svedomi,2007-04-25 23:30:04
tak ty sis to, ty hlupacku, cely vybasnil na zaklade toho, ze shodou okolnosti elmag teorie byla opravdu puvodne zalozena na eteru, no leckterej perpetak, kterych ses updatovana verze, ma 'hlubsi' argumenty pro svy blaboly
pojdme delat 'fyziku', co treba... kvantova mechanika je jen jina verze klasicky mechaniky, vzdyt ty vzorce sou podobny, jen nejaky trapny strisky, uf to je jednoduchy, ze me to nenapadlo driv
ted neco z biologie: hele tahle rostlina ma tvar penisu, to bude dobry na sex. vykon, nebo naopak? cert to vem, nejak to prece souviset musi!
ta veda nam ale jde, co nejaka socialni veda?
tenhle clovek ma vysoky celo a bradku, to bude nejaky chytry sycak, dalsi publikace je na svete
Re:
Arccos,2007-04-24 15:29:01
Že máš rád éter, to jsem si už víckrát všiml. Nicméně já se kloním k experimentálně dokázanému faktu, že éter neexistuje :). Dále si nepleť horizont událostí černé díry a vesmíru, protože jde o zcela rozdílné pojmy (byť stejně znějící) s naprostou jinou fyzikální podstatou. K pozorování prvního světla (pokud se potvrdí) se dá říct asi tolik, že toto pozorování neobsahuje hvězdy celého vesmíru, ale opět jenom pozorovatelného - uvnitř našeho horizontu. A v tomto infrapozadí jsou mezery. Dokonce i pokud vezmeš úplně první světelné informace vesmíru (opět pouze viditelného), tedy reliktní záření, tak obsahuje mezery. Pokud bys sečetl energie všeho zaáření (přes celou škálu vlnových délek) a všech viditelných zdrojů ve vesmíru, stejně ti to nikdy nevyjde na zaplnění celé oblohy. (jenom bych ale dodal, že vysvětlené Olbersova paradoxu jenom pomocí omezení viditelného vesmíru skutečně nestačí - je třeba ještě počítat s dynamickým vývojem hvězd, tedy jejich zrodem a zánikem - ale v tomto případě už to nedokážu popsat)
já se kloním k experimentálně dokázanému faktu, že
ZEPHIR,2007-04-25 13:56:32
Experimentálně byl dokázaná pouze invariance rychlosti světla, kterou žádná teorie nevysvětluje. V okamžiku, kdy éterová teorie tohle chování světla vysvětlí, stane se takovej experiment jejím nejlepším důkazem.
Možná by tě mělo trochu inspirovat, že invariance rychlosti světla a lorentzovy transformace vyplývaj z Maxwellovy teorie světla, která byla jako na potvoru zrovna na představě šíření transversálních vln éterem založená.
Když Michelsonův experiment konstantní rychlost světla dokázal, jak je proboha možný, že tím současně vyvrátil jedinou známou teorii, ze který je ten výsledek možný odvodit?
...a v tomto infrapozadí jsou mezery...
ZEPHIR,2007-04-25 14:05:18
No, neni úuplně homogenní. Ale že by na obloze bylo místečko úplně bez mikrovlnnýho pozadí, to se zatím dokázat nepodařilo. Možná ti uniklo, že homogenity CBR naměřený sondama WMAP a COBE (lepší zdroj zatím nemáme) sledujou fluktuace v řádu 1:10000 a to ještě ani ne fluktuace intenzity, ale jen frekvence a polarizace. Z tohodle pohledu je mikrovlnný záření vesmíru pěkně homogenní záležitost, prostá jakejchkoliv. Takže na tom bych teorii o nějakým horizontu události rozhodně nezakládal.
Re: Zephir
Arccos,2007-04-24 12:45:01
Proč vznikl a proč by se měl vzdalovat horizont událostí? Horizont je prostě plocha, ze které světlo, putující konečnou rychlostí c, dokázalo doletět až k nám (k pozorovatelům). Že se zvětšuje je zcela přirozené - každou sekundou dorazí světlo ze vzdálenosti o cca 300tis. km větší. A pořád to nemá nic společného s rozpínáním vesmíru (což neznamená, že se nijak neprojevuje, fotony mají například skutečně nižsí energii atp.).
Horizont událostí
ZEPHIR,2007-04-24 13:51:39
Podle vlnový teorie éteru je vesmír tvořenej vnitřkem černý díry, a pak by měl vesmír mít skutečnej horizont událostí, jakousi vnější zrcadlící hranici vesmíru.
Tvůj horizont událostí prostě jen jinými slovy popisuje, proč by neměl vesmír zářit s ohledem na konečnou rychlost světla.
Tohle vysvětlení neni správný ani v kontextu současnosti uznávanejch teorií a proto ani koncept horizont událostí není nijak relevantní k vysvětlení Olbersova paradoxu. Ostatně bylo vyvrácený pozorováním první generace hvězd v mikrovlnný oblasti - viz např. článek zde: http://space.newscientist.com/article.ns?id=dn8255 to je přímý vyvrácení Olbersova paradoxu s poukazem na to, že vlastně o žádnej paradox nejde.
?
e - zephirovo svedomi,2007-04-24 20:17:51
ja myslel ze te zakazali a nikdo po tvych vyplodech ani nikdo nevzdechl, ale ono ne, ten pan je splachovani, vyhodi ho oknem, vrati se dvermi, jak pravi kdosi
svitici nebe
sam,2007-04-23 17:52:12
Pekne vysvetleni proc nebe v noci nezari je v knize Fraktaly od B. Mandelbrota.
Je to opravdu klíč ke správné odpovědi. ...
ZEPHIR,2007-04-23 10:06:33
Současně to ovšem popírá limit rychlosti světla, protože současně říká, že vesmír expanduje rychleji, než stačí světlo letět. Nemám s takovou odpovědí problém, je nutný si ale uvědomit, co v sobě ve skutečnosti obsahuje.
....vs pohled do nejstarší části vesmíru...
ZEPHIR,2007-04-23 10:16:00
...samozřejmě, pak by nemohl být možnej pohled do nejstarších částí vesmíru, tedy tak, jak je presentovanej "Hubble depth field" jako pohled do 400 milionů starejch částí vesmíru. Něco tady zkrátka nehraje.
..
h2o,2007-04-23 10:37:45
Ale my do nejstarších částí vesmíru opravdu nedohlídneme. "Dokážeme se dostat do doby" několik set miliónů let po velkém třesku, ale dál už ne..
Re
Mirek,2007-04-23 10:48:03
V expandujícím vesmíru se skutečně mohou dva objekty vzdalovat větší rychlostí než je rychlost světla, pokud jsou dostatečně vzdálené, neboť čím dále od sebe se nacházejí, tím rychleji se vzdalují (Hubbleův zákon). Tato rychlost je však způsobena rozpínáním prostoru a pro ni limitní rychlost neplatí. Podobně se nadsvětelnou rychlostí může šířit např. světelná stopa rychle rotujícího laseru na dostatečně vzdáleném stínítku.
Re:Zephir
Arccos,2007-04-23 12:22:41
V této úvaze ale vůbec nejde o rozpínání vesmíru - jde o rozpínání horizontu událostí. Samotný vesmír by se rozpínat nemusel vůbec, aby nastal paradox a tento paradox byl stejným způsobem vysvětlen. Horizont událostí vesmíru se od nás vzdaluje právě rychlostí c. Jednoduše získáme dvounásobnou rychlost už jenom porovnáním vzdalujícího se horizontu z protilehlých směrů. Žádná teorie relativity (apod.) ale porušena není, protože jde o rychlost pouze zdánlivou a oba směry jsou na sobě zcela nezávislé, nijak neinteragují a vzájemně o sobě ani neví (z horizontu je vidět právě jenom k nám, dál na druhou stranu ne).
Horizont událostí se od nás vzdaluje rychlostí c
ZEPHIR,2007-04-23 17:24:08
To se snadno řekne, ale jakej horizont událostí? Jak vznikl a proč by se od nás měl vzdalovat?
Pokud je rychlost právě světelná, co nás omezuje při pokusu dohlédnout až na samej začátek vesmíru? Pokud vesmír expanduje nadsvětelnou rychlostí, není vyhazováním peněz za dalekohledy, který by měly dosáhnout starších oblastí vesmíru? Pokud expanduje podsvětelnou, proč bych měl věřit vysvětlení Olbersova paradoxu zde uvedenýmu?
c je c
PeterP,2007-04-23 18:54:14
Tato rychlost je však způsobena rozpínáním prostoru a pro ni limitní rychlost neplatí.|Mirek| To odporuje Einsteinovmu vzorcu pre súčet rýchlostí dvoch systémov, ktoré nie sú schopné byť vyššie ako rýchlosť svetla.|PeterP|
Podobně se nadsvětelnou rychlostí může šířit např. světelná stopa rychle rotujícího laseru na dostatečně vzdáleném stínítku.|Mirek| V tomto prípade ide o nehmotné body a preto nemá zmysel sa o nich zmieňovať.|PeterP|
Správný vysvětlení
ZEPHIR,2007-04-23 20:57:30
je samozřejmě takový, že noční obloha skutečně souvisle žhne, akorád v oblasti, kde to moc nevnímáme - v oblasti mikrovlnnýho záření spektra. Právě expanze vesmíru způsobuje, že vzdálený objekty nesvítěj ve viditelný oblasti spektra, to ale vůbec neznamená, že nesvítěj vůbec.
Čili vysvětlení uvedený v článku je veskrze nesprávný.
Pro: PeterP
Mirek,2007-04-24 17:17:30
ad a) objekty, které je v principu možné pozorovat (např. vzdálené kvasary), se skutečně vzdalují maximálně rychlostí světla (v souladu s ETR);
avšak rozpínání prostoru se vzorcem pro skládání rychlostí nesouvisí, nejedná se o rychlost v tom smyslu, jaká se míní ve vzorci pro skládání rychlostí a tento vzorec nelze pro objekty za horizontem událostí použít
Rýchlosť priestoru
PeterP,2007-04-25 17:11:56
... rozpínání prostoru se vzorcem pro skládání rychlostí nesouvisí, |Mirek| Aby som Ti pravdu povedal, nejde mi to "do rohov". Ak pohyb hmoty vytvára priestor (entitou je hmota) a predstavím si lineárny pohyb po priamke s rýchlosťou c, potom priestor sa rozpína kubicky (s treťou mocninou) v troch smeroch a čase a nijako nepripúšťa vyššiu rýchlosť ako c. Ak uvážime že vesmír vyzerá vo všetkých smeroch rovnako a vyzerá tak z každého svojho bodu, nevidím možnosť na zdanlivú rýchlosť rozpínania vesmíru vyššiu ako c.
Vlastný chrbát po 15 mld rokoch
PeterP,2007-04-25 17:24:59
Pokud vesmír expanduje nadsvětelnou rychlostí, není vyhazováním peněz za dalekohledy, který by měly dosáhnout starších oblastí vesmíru?|ZEPHIR| Ak sa nasmerovali teleskopy na zdanlivo tmavú časť oblohy a nechali sa nehybne niekoľko dní civieť do toho čierna, napokon sa na fotocitlivých materiáloch objavili obrazy galaxiií. My nevidíme svietiace nebo, ale ono tam v skutočnosti je!! Je možné, že ak ten teleskop tam bude civieť 15 miliárd rokov uvidí vlastný chrbát.
Pro: PeterP (2)
Mirek,2007-04-27 11:10:06
Příkladem toho, jak rychle se může vesmír rozpínat je inflační fáze, kdy se vesmír zvětšil během pranepatrného zlomku sekundy z pranepatrných rozměrů do rozměrů srovnatelných s dnešními. Snadno si spočítáme, že "rychlost", s jakou se jednotlivé BODY PROSTORU navzájem vzdalovaly, vysoce převyšovala rychlost světla.
Vrátíme-li se do newtonovské fyziky absolutního prostoru, můžeme rychlost tělesa chápat jako jeho přemísťování v tomto prostoru. Při rozpínání samotného prostoru bychom mohli říci, že tělesa zůstávají na jednom místě v prostoru, pouze se tento prostor roztahuje.
"Pohyb" energie
PeterP,2007-04-30 20:13:50
... BODY PROSTORU navzájem vzdalovaly, vysoce převyšovala rychlost světla.|Mirek|Pred singularitou existoval len svet čistej energie (bez hmoty, času a priestoru). Einsteinove rovnice (jeho teória) je presnešia ako Newtonova, napriek tomu neplatí v singularite. Pohy hmoty svetelnou rýchlosťou nie je možný. Jediným vysvetlením nadsvetelnosti je "pohyb" energie.
Re
Mirek,2007-05-01 11:20:28
Při inflaci bylo už "dávno" po singularitě. Nevím, co myslíš "pohybem energie", zřejmě přenos energie z místa na místo. K tomuto přenosu může dojít pouze přenosem hmoty (třeba i fotony jsou hmotné). Pro oboje tedy platí mezní rychlost, která je rovna rychlosti světla ve vakuu. Pojem "čistá energie" ve fyzice neexistuje (můžeme se s ním nanejvýš setkat v popularizačních statích). Energie je vždy vázána na hmotu.
Ano, pohyb hmoty nadsvětelnou rychostí není možný. Ale - jak už jsem několikrát psal - při rozpínání prostoru nejde o pohyb hmoty tak, jak o něm hovoří mechanika nebo STR. Neumím to lépe vysvětlit. Myslím, že by se našly stránky, které se rozpínáním prostoru zabývají. Nebo nějaká populární literatura v okresní knihovně.
Neumím to lépe vysvětlit
ZEPHIR,2007-05-02 15:43:52
Je to velmi jednoduchý, při expanzi vesmíru dochází k zahušťování jeho hmoty, tvořící vakuum. Vesmír je podle vlnový teorie éteru tvořenej černou dírou, podobným kolapsarem, jaké pozorujeme v našem vesmíru sami zvenku. Viz schematickej obrázek, zachycující kmitání světelné vlny ve vznikajícím vesmíru:
http://superstruny.aspweb.cz/images/fyzika/spaceexp.gif
Čistá energia je podmienkou
PeterP,2007-05-02 19:55:40
Pojem "čistá energie" ve fyzice neexistuje |Mirek| Tak sa musíme nad ním zamyslieť! Pokial platí E= m×c^2, teda alternácia energie a hmoty - potom je zo skúsenosti jasné, že ak energia bezo zbytku zalternuje na hmotu, je to zo skúsenosti možné aj naopak. Inak by nemohol fungovať zákon zachovania. Potrebuje elektrická energia priestor? Potrebuje superstruna s indukčnosťou (vlastnou) priestor? Jej energia za stavu supravodivosti je E = 1/2LI^2. Musí byť prúd I superstruny vytváraný hmotnými nosičmi? Čo sa stane ak takáto superstruna prejde do normálneho (nesupravodivého) stavu? Stane sa Veľký Tresk!
Re
Mirek,2007-05-05 10:29:58
Ještě jeden příměr.
Lezou dvě berušky po balónku. Nejvyšší možná rychlost lezení berušky je 5 cm/s, mohou se tedy vzdalovat maximálně 10 cm/s.
Jenže jinak tomu bude, když balónek začneme nafukovat. Berušky mohou klidně stát na jednom místě, přesto rychlost jejich vzdalování může být díky rozpínání balónku vyšší než 10 cm/s.
Podobně tomu je při rozpínání vesmíru.
Energie je fyzikální veličina jako hmotnost nebo náboj. Veličiny jsou vlastnosti hmotných objektů. Jako není čistá hmotnost nebo čistý náboj, není ani čistá energie. Einsteinův vzorec neznamená alternaci hmoty a energie, nýbrž vztah mezi energií a hmotností objektu.
Hmota se nepřeměňuje na energii ani třeba při anihilaci. To se pouze např. elektron s pozitronem přemění na dva fotony. V tomto procesu se zachovala jak energie, tak hmotnost podle zmíněného vztahu. Nelze však říci, že se hmota (nebo hmotnost) přeměniloa v energii. Leda v lidové mluvě a v populárních knížkách.
Teorie strun je na mě přespříliš složitá (ani jsem k tomu ještě žádnou odbornou literaturu neviděl), takže jen čtu populární stati jako Ty.
Vysvetlenie nevysvetliteľného
PeterP,2007-05-05 19:44:13
Nelze však říci, že se hmota (nebo hmotnost) přeměnili v energii. Leda v lidové mluvě a v populárních knížkách.|Mirek| A toto vysvetli tým v tej Hirošime. Alebo tým tyčiam v atómovej elektrárni.
A tie lienky sa nebudú pohybovať rýchlejšie ako svetlo aj keď to zvádzaš na priestor. Každý bod priestoru je samostatným systémom a žiadny sa nebude pohybovať rýchlosťou vyššou ako c. c je totiž konštanta, jediná slušná konštanta, o ktorú sa možno oprieť.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
