Zvětšit obrázek

Eric Cartman jako živoucí doklad zdravé asociálnosti.

Populární představa zobrazuje záporné hrdiny jako zjizvené padouchy prolezlé nemocemi. Nedbají o sebe, kašlou na životosprávu a zakládají si na své odpudivosti. Být úspěšným profesionálním zločincem si proto žádá vypadat co nejzdravěji.

Že to není zrovna snadné ukazuje nejnovější psychiatrická studie Candice Odgersové z King’s College London, která se svými kolegy po celých 30 let monitorovala životní osudy 500 chlapců pocházejících z nejrůznějších sociálně ekonomických poměrů města Dunedin na Novém Zélandu. Jejich výzkum byl orientován na skryté dopady drobné kriminality.
Autoři studie odhalují spojitost mezi antisociálním chováním v dětském věku a zdravotními problémy v dospělosti. Ukázalo se například, že ti, kteří se chovají nepěkně v mládí a pokračují s tím i v dospělosti, mají oproti slušňákům dvakrát vyšší šanci, že se nakazí herpesvirem a třikrát vyšší šanci, že budou trpět chronickou bronchitidou.

Vyloženě asociálních jedinců bylo ve zkoumaném vzorku dunedinského obyvatelstva méně než 10 procent. Přesto mají co do činění s 18 procenty dopravních úrazů, se 29 procenty dní strávených na psychiatrických léčebnách, s 72 procenty měsíců strávených ve vězení a rovněž se 42 procenty dnů, během nichž byli sledovaní muži bezdomovci.

Asociálové měli rovněž třikrát vyšší hladinu C-reaktivního proteinu v krvi. což údajně znamená vyšší riziko srdečních příhod. Podle autorů studie bylo poměrně překvapující naměřit taková rizika srdečních onemocnění v tak mladém věku. Zároveň očekávají, že se s pokračujícím stárnutím sledovaných osob situace bude zhoršovat dál a to poměrně dramatickým tempem.

Přestože stěžejní roli hrají geny, stejně jako v jiných oblastech lidské psychiky se i pokud jde o sklony k zločinnosti na budoucím osudu dětí podílí klíčovým způsobem prostředí, v němž dotyčné děcko vyrůstá. 40 procent budoucích delikventů pochází z rodin z nejnižším ekonomickým statusem a 23 procent jich zažilo problematickou výchovu, což je více než dvojnásobek počtu u mladíků neholdujících zločinu.

Zvětšit obrázek

Herpesvirus, daň za pohádkový život zločince.

Autoři docházejí k závěru, že pomáhá včasná intervence. Asociální sklony měla v dětství přibližně čtvrtina sledovaných chlapců, ale většinou z toho vyrostli. Mnozí z nich měli rodinné zázemí srovnatelně hrozné jako ti, kteří se zločinu přidrželi až do dospělosti. V duchu psychiatrické tradice autoři hledají co nejspolehlivější ukazatele zločinecké kariéry, aby se na dotyčné nešťastníky bylo možné cíleně zaměřit. Jako nejnadějnější se v tomto ohledu ukázala hyperaktivní porucha chování, kterou trpělo 38 procent delikventů a rodinná tradice těžké závislosti na alkoholu. V dalším kole výzkumu bude pozornost zaměřena na role jednotlivých genů.

Zvětšit obrázek

Komixový příběh popisující, jak se lze vydat na dráhu zločinu ještě před narozením.

Psychiatrický přístup jistě poskytuje cenné informace, má však jednu zásadní vadu. Vnímá zločinnost jako něco ve smyslu choroby a hledá na ni nějaký účinný lék. Zásadní potíž tkví v tom, že podle dosavadního poznání je zločinnost vlastně životní strategie s krátkodobým ziskem, kterou si jednotliví lidé zvolí či nezvolí v závislosti na prostředí a svém postavení ve společnosti. Velmi hezky to demonstruje příklad Austrálie, kam britské impérium dlouhá léta vyváželo zločince ve snaze vymýtit zločinnost. Kupodivu to nedopadlo tak, že by dnes Velká Británie byla rájem na Zemi a Austrálie žumpou lidské společnosti. Naopak, míra zločinnosti je v obou zemích v podstatě srovnatelná. Proto nemá cenu snažit se zločince deportovat, léčit nebo snad kompostovat. Smysl by mělo snad jen pokusit se měnit ekonomické a sociální vztahy tak, aby bylo procento lidí hrajících krátkodobé strategie co nejnižší.

Pramen: Archives of General Psychiatry 64: 476, NewScientist.com.