Často se hovoří o právu na alternativní menšinové názory. Trochu se přitom pozapomíná na škody, jaké můžou napáchat ve chvíli, kdy je někdo prohlásí za oficiální doktrínu. Ve vědecké obci existuje menšinová skupina, která popírá virový původ onemocnění AIDS. Když se jihoafrická vláda pokusila založit na této menšinové teorii svou zdravotní politiku, zavládlo mezi odborníky zděšení. Nyní jsme svědky něčeho obdobného v hladem sužované Africe.

 

Zdání klame – na první pohled zelená Zambie trpí hladem, který podle odborníků neskončí ani v roce 2004

 Nad střechami chatrčí v zambijské vesnici Siamungala se vznáší slavnostní rachot bubnů. Zasmušilý zástup na návsi nejásá. Ženy i muži v pestrých oděvech trpělivě vyčkávají před nákladním automobilem s pytli kukuřice. Jeden po druhém přistupují vesničané před úředníky usazené za provizorními stolky, tisknou palec nejprve do barvy a pak na místo v seznamech, které jim ukážou.

I Harriet Moyová se apaticky podrobí proceduře. Unavenou tvář oživí jasnější záblesk jen ve chvíli, kdy jí úředník podá pytlík s kukuřicí. Srovná si uzel s osmiměsíční dcerou na zádech, hodí pytlík na hlavu a vyrazí k nuzné chatrči na okraji vsi. Cestou míjí na troud vyprahlá  pole. Uschlá stébla kukuřice mají nažloutlou barvu starých kostí a šustění  suchých listů v žhavých závanech větru zní jako šepot duchů zemřelých. V Siamungale umřelo v posledních týdnech až příliš mnoho lidí.

Pět dětí posedávajících v prachu před chatrčí zanechalo jako na povel hry a hrnou se naproti mámě.

„Maminko, cos nám přinesla?“ křičí jedno přes druhé a nevěřícně pokukují po pytlíku  s kukuřicí.

„Uvařím vám kaši?“ slibuje matka. Dneska ještě bude co jíst. A zítra? Zítřek se zdá neuvěřitelně daleko.

Bohužel, pytlík kukuřice z mezinárodní pomoci, kterým Harriet nakrmí své děti, může být to poslední, co ve své krátkém životě snědí. V roce 2001 se v Zambii zkoušené suchem urodily jen dvě třetiny obvyklé úrody. Sýpky zely prázdnotou a lidé úpěnlivě vyhlíželi příští sklizeň. Sucho ale udeřilo podruhé a s ještě větší silou. Nouze přerostla v hladomor. Tragická neúroda postihla nejen Zambii, ale i Angolu, Zimbabwe, Kongo, Mosambik, Malawi, Lesotho a Svazijsko. Šestnáct milionů lidí čelí bezprostřední hrozbě smrti hladem. Polovinu z nich jsou malé děti. Svět nezůstal lhostejný. Jen do Zambie dorazilo 300 000 tun kukuřice především ze Spojených států. Ta ale zůstane z příkazu prezidenta Levyho Mwanawasy  ležet ve skladech.

„Naši lidé nebudou jíst jedy,“ prohlásil zambijský prezident.

 

Snímek ze zambijského venkova nepotřebuje další komentáře

 Chce svět hladovějící Afriku opravdu otrávit?

Jádrem sporu je kukuřice dovezená ze Spojených států, protože část zrna pochází z geneticky modifikovaných rostlin. Ty se pěstují na severoamerickém kontinentu dlouhá desetiletí. Rostliny odolávají škůdcům a farmáři je mohou pěstovat levněji, protože ušetří na drahých chemických postřicích. Než byla tato kukuřice vyseta na pole, prošla důkladnými testy. Při nich se nezjistilo, že by mohla člověku sebeméně škodit.. V Americe proto nikdo nerozlišuje mezi kukuřicí z odrůd vzniklých genetickou modifikací a odrůd vzniklých bez přispění této špičkové technologie. 280 milionů Američanů a 75 milionů Kanaďanů si při chroustání oblíbeného popcornu nelámou hlavu, z jaké kukuřice jejich pochoutka pochází. Zrno obou typů odrůd se mísí ve skladech a zásobnících a odtud bylo také dovezeno do hladovějící Afriky.

 

Mwanawasa: Muž, který chce chránit svůj národ před „jedem“ geneticky modifikované kukuřice

  Zprvu se ozývaly z Afriky nesmělé námitky hospodářského rázu. Co když rolníci nesnědené kukuřičné zrno zasejí a na polích se objeví geneticky modifikované rostliny.

„Evropané se geneticky modifikovaných rostlin bojí,“ namítali zambijští vládní úředníci. „My vyvážíme do Evropy například včelí med. Pokud se do něj dostane pyl geneticky modifikovaných rostlin, nebudou ho od nás státy Evropské unie chtít.“

Tyto hlasy zaznívaly na pozadí mohutné kampaně ekologických aktivistů, kteří obviňovali nadnárodní firmy z toho, že zneužívají hladomoru k nenápadnému propašování svých geneticky modifikovaných plodin do Afriky.

Vzápětí se zambijská vláda ohnala evropským strachem z geneticky modifikovaných plodin ještě jednou. Jejich argumenty lze stručně shrnout do několika vět.

„Obyvatelé Evropské unie se stále obávají neočekávaných vedlejších účinků geneticky modifikovaných rostlin. Nepovažujeme proto nabízenou kukuřici za bezpečnou. Nebudeme riskovat zdraví a životy našich obyvatel.“

Marné je volání racionálně uvažujících odborníků, kteří poukazují na to, že rizika spojená s konzumací potravin geneticky modifikovaných plodin jsou jen chimérou, zatímco vyhlídka na smrt hladem je v Zambii realitou těchto dní, hodin a minut.

 

Protesty ekologických aktivistů proti geneticky modifikovaným zemědělským plodinám jsou často dobře promyšleným divadlem pro sdělovací prostředky. Jejich dopad je ale globální a zdaleka ne pozitivní.

  Zambijská vláda se uvolila nakrmit geneticky modifikovanou kukuřicí desetitisíce utečenců z Konga a Angoly, čímž absurditu celé situace ještě umocnila. Pokud zambijští ministři skutečně věří, že geneticky modifikovaná kukuřice zabíjí, jak ji mohou uprchlíkům dát? A nebo na nich nezáleží, protože jsou to cizinci?

Evropan by se mohl povýšeně ušklíbat nad omezeností vládců zemí černého kontinentu. Ale jen do chvíle, než bude donucen si přiznat, že i on má na této kafkovské situaci svůj díl viny.

Často slyšíme, že evropský spotřebitel má právo vybrat si mezi potravinami z geneticky modifikovaných či nemodifikovaných zemědělských plodin. Právo na iracionální strachy z genů, které ještě nikde nikoho nezabily, si osobují lidé, kteří denně bez nejmenších obav usedají do aut,  jež připraví jen v České republice ročně o život stovky lidí a tisíce jich těžce zraní. Evropa tonoucí v přebytcích potravin si  může luxus hloupého strachu z genů dopřávat. Potíž je v tom, že iracionální obavy jsou nakažlivé jako mor a šíří se i do oblastí světa, kde dokážou zabíjet. Nejsme bez viny. Pokud v nejbližších dnech nezazní v Siamungale bubny