Genocida je vděčné téma k hovoru, atraktivní stálice mediálního nebe a v neposlední řadě i nyní vcelku běžná součást každodenní zkušenosti. Jako u prakticky každého mediálně oblíbené termínu, i v případě genocidy vlastně není úplně jasné, co to je. V maximálně poutavém textu o vraždění a genocidách „Proč se lidé zabíjejí“ od Honzy Zrzavého najdete kromě břitkých úvah založených na nejnovější vědě a hravého osvěžujícího cynismu i pracovní definici představující genocidu jako záměrnou likvidaci předem určené skupiny lidí, jejíž příslušníci jsou odsouzeni k záhubě právě jenom a pouze díky tomu, že do ní patří.
O genocidách se hodně moc mluví, ale výzkumu, který by šel po příčinách a podstatě není nijak moc. Taková genocida je rozhodně něco jiného než vražda, přesněji řečeno než hodně vražd najednou. Genocidy nepáchají osamělí zločinci či temné zločinecké gangy, ale skupiny spořádaných, až nudně normálních občanů.
Ukazuje se, že úplně na počátku každé genocidy je rozdělení lidstva na libovolně definované konkurenční skupiny. Některé genocidy jsou vcelku slušně vysvětlitelné reálným soupeřením o zdroje či politickou moc, překvapivě časté jsou ale i genocidy čistě ideové, které svým pachatelům nepřinášejí žádné podstatné materiální výhody. Neblahou roli sehrávají především náboženství. Víra snad někdy může být i nějak pro někoho prospěšná, protože ale na světě není víra jedna jediná, tak věřící nevyhnutelně vytvářejí vyhraněné skupiny, navíc obvykle nepříliš ochotné vést dialog, nebo nedej bože dělat ústupky. O bozích se nediskutuje, v bohy se věří.
Paul Slovic z University od Oregon, který je zároveň prezidentem neziskového výzkumného institutu Decision Research, zkoumá genocidu z psychologické perspektivy. Je totiž zajímavé, že se v případě genocid nezúčastnění lidé zjevně chovají proti prvoplánovité logice, který by velela více zvedat hlas a aktivněji nesouhlasit s rostoucím počtem obětí.
Psychologové obvykle předpokládají, že se nám při vyšších počtech obětí snižuje rozlišovací schopnost. Slovic svým nejnovějším výzkumem dokládá, že je to ještě horší, že hluboko v lidské psychice je nejspíš uložený přepínač, který nám velí ignorovat větší objemy lidského neštěstí. Slovic navazuje na izraelskou studii publikovanou v roce 2005, ve které dobrovolníci řešili svůj vztah k experimentálním fotografiím. První z nich zachycovala skupinu osmi dětí naléhavě potřebujících lékařskou péči v ceně 300 000 dolarů. Na jiné fotografii bylo jedno jediné dítě, jemuž bylo možné pomoci stejnou částkou 300 000 dolarů. Pokusné osoby by překvapivě mnohem ochotněji darovaly uvedenou částku jednomu dítěti. V případě osmičlenné skupinky dětí sklon k charitě u dobrovolníků dramaticky poklesl.
Slovic s kolegy zvolil stejný přístup na méně odlišných počtech dětí. Výzkum provedli ve Švédsku, čili v zemi více než jiné navyklé rovnostářství. Švédští dobrovolníci viděli tři různé fotografie a příběhy. První z nich zachycovala hladovějící a zuboženou černošskou dívku, druhá černošského chlapce v obdobné kondici a třetí obě děti společně. Ke každé fotografii byl přiložen text s příběhem zobrazených dětí a vylíčením podmínek, v nichž žijí. Ukázalo se, že sympatie pokusných osob jsou srovnatelné vůči dětem vyfotografovaným jednotlivě, ale v případě společné fotografie klesají. Úplně stejně tomu bylo i se sklonem k darování finančních prostředků a pomoci zobrazeným dětem.
Podle Slovice to jsou znepokojivá zjištění. Zdá se, že naše schopnost vcítění je jen omezená a to docela striktně. Už když máme věnovat pozornost a případně pomoci více než jedné osobě, jde naše ochota strmě dolů. Pak se není nutné divit, že v případě velkých počtů obětí genocid zůstáváme ledově klidní.
Na tomto místě je fajn si uvědomit, že naše psychika vznikala v malých tlupách na afrických pláních. Nejen, že přírodní výběr pochopitelně nenapadlo zařizovat, abychom soucítili a ochraňovali velká množství vzdálených cizích lidí, ale mohlo to být dokonce tak, že přílišné ochromení nad velkou tragédií, natož cizí, bylo nežádoucí a je blokované schválně. Dneska žijeme i jinde než na afrických pláních, naše psychika až na jemné detaily ale funguje úplně stejně. Ostatně, ukazuje se, že sklon provádět genocidy je pořád zhruba stejný, skrz celou historii lidstva. My všichni, co dnes na planetě žijeme, jsme každopádně potomci vítězů genocid. Přes obecné přesvědčení humanitně orientovaných myslitelů v tom není 20. století nijak zvlášť výjimečné. Velmi dobře víme, že se genocidy nadšeně provozují i mezi lidmi technologické úrovně doby kamenné. Tvářit se, že genocidy páchají vyšinuté zrůdy nemá smysl, může to potkat každého z nás. Jde jen o to, být ve správný okamžik na správném místě. Právě proto je dobré věnovat příčinám genocid pozornost.
Prameny:
Výroční setkání American Association for the Advancement of Science
J. Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí. Triton 2004.
Chemický zásobník se železem by mohl snadno skladovat vodík na zimu
Autor: Stanislav Mihulka (13.09.2024)
Sledování mrtvých těl urychluje stárnutí. Přinejmenším u octomilek
Autor: Stanislav Mihulka (14.06.2023)
Sebe a své blízké léčí lékaři jinak
Autor: Josef Pazdera (26.12.2022)
Posttraumatická stresová porucha a válečné konflikty
Autor: Miloslav Pouzar (05.04.2022)
I šimpanzi rozeznají zlý úmysl
Autor: Dagmar Gregorová (08.03.2022)
Diskuze: