Z polylaktidu (neboli PLA)  vyrábí firma Biota kompostovatelné plastové láhve.

Američtí bioinženýři zhotovili králíkům z polylaktidu nové křížové vazy. Pokusy dopadly dobře a vědci jsou plni optimismu, že stejnou technikou bude možno napravovat i přetržené vazy lidské.

Utržení kolenních vazů patří k nejčastějším zraněním, které postihuje jak rekreační sportovce, tak sportovní primadony. Jen v samotných USA je ročně takových nešťastníků okolo 200 000.  Přetrhané vazymají tu necnost, že se těžko hojí. Často nezbývá nic jiného, než se pokusit řešit situaci transplantací. Buďto se vezme kus vazu z jiného, méně potřebného místa téže osoby a nebo se transplantuje vaz z mrtvoly. Oba způsoby mají celou řadu nevýhod.

Cato Laurencin z University of Virginia tvrdí, že vypěstované vazy jsou lepším řešením než zmíněné způsoby a dokládá to přesvědčivými výsledky svých pokusů. Umělou vazivovou tkáň k transplantaci si připraví tak, že ji nechá narůst na biodegradabilní polyesterové tkanině. Základem textilie jsou vlákna z polylaktidu. Základní pruh látky, který se k tomu používá, lze přitom zhotovit i na klasickém tkalcovském stavu. Samotný polylaktid přitom není žádnou novinkou. Je to polymer připravovaný z kukuřičného škrobu.

Zvětšit obrázek

Cato Laurencin

Výhodou takové tkaného vazu z polylaktidu je to, že jej tělo po určité době zcela rozpustí. Předtím, než je tato tkanina použita k operativnímu výkonu, je ale třeba jí osadit živými vazivovými buňkami a nechat je v laboratoři na tkanině růst po dobu dvou dnů. Teprve takto připravený umělý vaz je připraven nahradit ten poničený. 

Pokusy jsou velmi slibné. Zvířata s novými umělými vazy byla schopna již 24 hodin po výkonu na takto vyspravenou končetinu přenést váhu svého těla a obstojně se na ní dokonce pohybovat.

Zvětšit obrázek

Z vláken polylaktidu lze utkat umělý vaz. Ten buňkám slouží jako dočasné „lešení“, které buňky postupně rozebírají a místo něj zůstává nově vytvořená vazivová tkáň.

V rámci pokusů vědci po určité době umělé vazy zvířatům vyoperovali a prováděli na nich testy pevnosti.Ukázalo se, že umělé vazy (přesněji to v co se změnily), snášely za dvanáct týdnů o polovinu větší zatížení než ty vazy, které zvířatům nahradili klasickou transplantací a dokonce bez ohledu na to, že jejichž rekonvalescence zabrala mnohem delší dobu - třicet týdnů. Je to velmi potěšitelné zjištění i když nutno přiznat, že zatím mají zdravé vazy  pevnost ještě o dvě třetiny větší.

Důležité je, že ke konci dvanáctého týdne krevní kapiláry a kolagen produkující buňky  prorostly tkaninou a že vlákna z polylaktidu jsou pro tyto buňky vhodným lešením na kterém se jim velmi dobře daří. Laurencin doufá, že jakmile buňky toto umělé polylaktidové lešení rozeberou zcela, že nově vytvořený vaz získá stejnou pevnost jako měl ten původní, přirozený. Pokusy, které by to měly prokázat a které by měly trvat déle než ty stávající (probíhaly dvanáct týdnů), jsou nyní v běhu.

Pramen: Journal reference: Proceedings of the National Academy of Sciences (DOI: 10.1073/pnas0608837104)