Vědci objevili gen, který nám umožňuje ovládat jazyk i rty a dokonale vyslovovat. Právě klíčová proměna tohoto genu mohl stát v pozadí evolučního vzestupu člověka.

Záhadní „mumlové“
Svět je zná jen jako „KE“. Pod tímto kódovým označením vešla do dějin medicíny a genetiky britská rodina, kterou po dlouhé generace sužuje prapodivný neduh. Každý druhý z tří desítek jejích současných členů není schopen jemných pohybů jazyka rtů, jež jsou nezbytné k jasnému vyslovování.
„Mluví s takovou námahou, jako kdyby je každá vyslovená hláska měla stát život. Nerozumí jim lidé mimo rodinu, ale dokonce ani členové rodiny, kteří nejsou postižení,“ říká neuroložka Faraneh Vargha-Khademová z londýnského Institute for Child Health, která se podivným postižením rodiny KE zabývá od počátku devadesátých let. „Postižení členové rodiny mají navíc tendenci k dyslexii, špatné stavbě vět a jejich řeč trpí chabou gramatikou.“
Pohled na rodokmen rodiny hovoří jasnou řečí. Defekt se dědí je s velkou pravděpodobností vyvolán odchylkou v jediném genu. Je to skutečně tak? Nese si každý z nás ve svých genech předpoklady pro zvládnutí jazyka? Už koncem padesátých let vyslovil Naom Chomsky domněnku, že člověku je vrozena „univerzální mluvnice“, tedy jakási základní sada pravidel stavby jazyka. Zdaleka ne všichni badatelé s Chomskym souhlasili. Tento stav se za čtyři desetiletí příliš nezměnil.


Naom Chomsky

„Pokud se chcete věnovat tomuto problému, musíte si vybrat, jestli souhlasíte s Chomskym nebo jste proti němu. Zlatá střední cesta prakticky neexistuje,“ vysvětluje rozdělení názorů mezi experty psycholog Michel Tomasello z University of Oxford pro evoluční antropologii v Lipsku. Sám se cítí nejlépe v táboře odpůrců Naoma Chomskyho. Je přesvědčen, že člověk má ve svých genech uloženu nikoli „universální mluvnici“ ale schopnost používat abstraktní symboly. Jazyk a jeho pravidla jsou podle Tomasella a mnoha dalších výsledkem společenských vlivů a nikoli produktem genů.
Oxfordský genetik Anthony Monaco si při pohledu na rodokmen rodiny KE uvědomil, že se mu naskýtá jedinečná příležitost poodhalit roušku tajemství zahalující podíl genů na vzniku a vývoji lidské řeči. Začal pátrat po genu, jehož poškození činí z poloviny příslušníků rodiny KE beznadějné mumlaly.


Naom ChomskySchopnost mluvit je jedním ze základních atributů lidství.

Monacův tým dřel několik let. Vědci prosévali tři miliardy písmen lidské dědičné informace a hledali úsek, kterým by se postižení členové rodiny KE lišili od svých zdravých příbuzných i od zbytku populace. V roce 1998 byl Monaco schopen ukázat na relativně malou oblast lidské dědičné informace. „Tam někde se skrývá gen, který je za postižení zodpovědný.“
Jenže ve vytypované oblasti se nacházelo asi 70 genů. Který z nich to je? Monaco se připravoval na strastiplné hledání, ale nakonec postupoval k cíli mnohem rychleji díky šťastné náhodě. Jeho kolegyně Jane Hurstová z Oxford Radclife Hospital se náhodou střetla s desetiletým chlapcem, který trpěl podobnou poruchou jako příslušníci rodiny KE, ale nebyl s nimi pokrevně spřízněn. Pacientovi uváděnému jen pod kódem „CS“ zcela chyběl malý kousek dědičné informace v oblasti, na kterou se Monacův tým prokousával ve snaze o nalezení příslovečné jehly v kupce genetického sena.
„Bylo to jako šipka ukazující, kde máme hledat. Ušetřilo nám to rok nebo dva práce,“ svěřil se redaktorům časopisu Nature Monacův kolega Simon Fisher.
V rozhozených sítích genetických analýz nakonec uvízl gen označovaný jako FOXP2. V lidských buňkách se podle něj vyrábí bílkovina, která se opět váže na dědičnou informaci a působí tu jako pomyslná páka uvádějící do pohybu další geny. Nikdo neví, o jaké geny jde, ale je jasné, že se podílejí při vývoji mozku na tvorbě center zodpovědných za ovládání mluvidel a za chápání řeči. Gen FOXP2 je v dědičné informaci zapsán zhruba 2 500 písmeny genetického kódu. Postižení KEové mají změněno jedno jediné písmeno, ale to stačí, aby se bílkovina vyrobená podle jejich pozměněného genu nedokázala navázat na dědičnou informaci. Jako „páka“ startující další geny nestojí tato bílkovina za nic.
„Je to první gen, u kterého byl prokázán přímý vztah k řeči,“ říká Anthony Monaco, ale zároveň dodává, že je to zřejmě jen jeden z mnoha genů, které schopnost lidí mluvit podmiňují, a nejde tedy o „gen řeči“.
Řada vědců ale trvá na tom, že lidská řeč nemá s geny nic společného. Například amerického antropologa Todda Disotella z New York University výsledky Monacova týmu nepřesvědčily.
„Nejlepší příklad, na kterém můžu demonstrovat slabinu této práce, je gen, o kterém víme, že vyvolává svalovou dystrofii a tudíž rozhoduje o tom, jestli bude člověk chodit nebo ne. Když máte gen v pořádku, chodíte. Když je gen poškozený, onemocníte svalovou dystrofií a chodit nemůžete. Znamená to snad, že tento gen je genem pro chůzi? Ne, vůbec ne!“ říká Disotella.
Další vývoj událostí ale svědčí spíše ve prospěch Monacova názoru.

Od Tarzana k okouzlujícím vyprávěčům
Genetik finského původu Svante Pääbo působící v lipském Institutu Maxe Plancka souhlasil s Anthonym Monacem v tom, že gen FOXP2 není jediným a universálním genem řeči.
„Lidé by si mohli myslet, že stačí dát tento gen šimpanzům a ti by začali mluvit. Ale to asi není pravda, na to je řeč příliš komplikovaná, “ řekl Pääbo.


Finský genetik Svante Pääbo

Přesto to byl právě Pääbo a jeho tým, kdo se ve spolupráci s britskými obejviteli genu FOXP2 pokusil zodpovědět otázku, jestli se lidská verze genu liší od genů zvířat. V lipských a oxfordských laboratořích porovnali genetici gen FOXP2 myší, makaků, orangutanů, goril, šimpanzů a lidí. Geny si byly hodně podobné, ale lidský gen přeci jen poněkud vybočoval z řady. Od genu myši se lišil na třech místech stejně jako od genu orangutanů. Od genu makaků, goril a šimpanzů se lišil na dvou místech. To jsou celkem nepatrné změny, ale jak napovídá příklad rodiny KEů, může i malá proměna genu mít velké následky. Na první pohled je možná poněkud překvapivý fakt, že se ze všech zvířat svou stavbou genu FOXP2 nejvíce blíží orangutan, ale podle biologů je to celkem očekávaný výsledek, protože právě tito vzácní lidoopi z indonéských pralesů se člověku nejvíce blíží svými schopnostmi ovládat mimiku obličeje.


Z lidoopů jsou nám genem FOXP2 nejblíže orangutani

Na Pääbově analýze je nejzajímavější to, že umožnila přibližně určit, kdy došlo ke změnám v lidském genu FOXP2. Naši předci si zjevně vylepšili svůj gen před 120 až 200 tisíci lety a tato genetická novinka se rychle ujala. Lidé s pozměněným genem v populaci naprosto převládli. Moment této genetické proměny zřejmě nebude náhodný, protože zhruba před 125 tisíci roky se na Zemi objevili první zástupci moderního člověka Homo sapiens.
Paleoantropolog Eric Delson z Lehman College na City University v New Yorku je přesvědčen, že nová varianta genu FOXP2 se mohla objevit u tzv. archaických lidí Homo sapiens, „ z nichž někteří začínali tak trochu vypadat jako dnešní člověk“. Pääbo si myslí, že archaičtí lidé Homo sapiens ještě vládli velmi jednoduchou řečí, jejíž vznik podle některých vědců sahá až k předkům člověka obývajícím Zemi před jedním milionem let. Tato prařeč se mohla podobat řeči jakou hovoří malé děti. Vyjadřovala především emoce a požívala jednoduchý slovník, který si můžeme s mírnou nadsázkou přirovnat k řeči filmového „krále pralesa“, který ze sebe při střetu s krásnou dívkou dokáže vykoktat: „Já – Tarzan. Ty – Jane.“
Když se mezi archaickými lidmi Homo sapiens objevili první nositelé nové varianty genu FOXP2 se dostali do značné výhody před zbývajícími příslušníky své populace. Lépe vládli jazykem i rty a dokázali lépe artikulovat.
„Díky tomu snáze odolávali nepřízni osudu a přežívali kritické chvíle,“ říká Pääbo. „Díky dokonalejší vzájemné domluvě komunikovat například lépe organizovali své lovecké výpravy. Možná dokázali muži vybavení touto variantou genu vyprávět dívkám hezčí příběhy nebo jim zpívali krásné písně,“ dodává finský genetik. „Padá tak představa, že lidská řeč je jen vedlejší produkt činnosti větších lidských mozků,“ říká Steven Pinker, který se zabývá evolucí jazyka z Massachusetts Institute Technology. „Lidský jazyk vznikl jako výsledek tvrdého přírodního výběru, v němž obstojí jen ti nejlepší,“ tvrdí Pinker.
Pääbův spolupravník Wolfgang Enard je přesvědčen, že jsem zatím ještě hodně daleko od chvíle, kdy budeme znát všechna genetický tajemství lidské řeči. Genů regulujících lidskou schopnost mluvit může být podle Enarda ještě deset nebo i tisíc. O tom, jaký význam má FOXP2 a jemu podobné geny ve vzájemné komunikaci živočichů a člověka, zřejmě podají svědectví pokračující analýzy. Podle předběžných informací studuje Wolfgang Enard význam tohoto genu u zpěvných ptáků, kteří si mezi opeřenci vybudovali relativně velmi pokročilý systém vzájemného dorozumívání. Mezi savci by zřejmě bylo zajímavé podívat se na úlohu genů u dalších „povídavých“ druhů, například velryb, které jsou schopny vyluzovat velmi komplikované nápěvy.


Otázka, jak jsou na tom ptáci s „genem řeči“, vzrušuje genetiky




Výzkum genů, jež se podílejí na řečových schopnostech, by mohl přispět k pochopení komunikačních dovedností tak „povídavých“ živočichů, jako je např. hrboun dlouhoploutvý čili keporkak