Když lev ovládne smečku, je běžné, že lvíčata svého předchůdce zakousne. Dělá to proto, že lvice když přestanou kojit, přijdou dříve do říje a nový vládce je schopen dříve předat své geny na svoje potomstvo. U ryb jsme ale dosud nic podobného nepředpokládali. Nové poznatky Suzanne Gray a jejích dvou spolupracovníků z Simon Fraser University a University of Wisconsin, začínají naše představy měnit i v tomto směru.
To, co jsme u ryb považovali za občasné požírání vlastních potomků a vysvětlovali jsme si to momentálním nedostatkem jiné potravy, nebo šokem z přemnožení, případně hloupým rybím mozkem, který nedokáže rozlišit potravu od vlastní drobotiny, je v některých případech vlastně něco mnohem sofistikovanějšího.
Všechno to byl omyl
Když se tři američtí přírodovědci v Indonésii bavili pozorováním chování kostnaté ryby z čeledi gavúnečkovití, netušili, co objeví. Přišli na to, že klíčem ke kanibalskému chování samce ke svým potomkům je pochybnost o svém otcovství. Pokud v době oplodňování partnerka partnerovi „zahýbala“, navozovalo to u samců rybky Telmatherina sarasinorum změnu chování. Stávali se z nich kanibalové. V případech, kdy vědci po dobu páření pár izolovali a zabránili přístup sokům, tento mechanismus „otcové“ vůči svému potomstvu nikdy neuplatnili. Když si ale svým otcovstvím jisti nebyli, požírali své partnerce jikry a později požírali i svoje vykulené potomstvo. Nárůst promiskuity partnerky jednoznačně vedl k nárůstu případů kanibalismu.
Tento poznatek ukazuje na to, že zabíjení cizích mláďat a kanibalismus nevlastních, nebo nejsitých potomků, je v přírodě běžným jevem. A že je společný pro tak vzdálené druhy jakými jsou ryby a savci.
V přírodě je spravedlnost k neviňátkům, která za nic nemohou, zcela slepá. Pokud se shodou náhod dostanou do křížku s evolučním zájmem sobeckého genu, mají smůlu. Jak se zdá, tak levobočci a „parchanti“ to v žádné živočišné říši nemají lehké.
Pramen: Suzanne M. Gray, Lawrence M. Dill, and Jeffrey S. McKinnon, "Cuckoldry incites cannibalism: male fish turn to cannibalism when perceived certainty of paternity decreases." The American Naturalist: February 2007.
Zabijácké sýkorky jdou po hlavách netopýrů
Autor: Stanislav Mihulka (10.09.2009)
Diskuze:
Mně rybičky nebaví
Colombo,2007-01-24 21:28:41
nějak moc inteligence neukazují, jen si plavou v tom akváriu, žerou, plavou, žerou, plavou, žerou. šlapací kolo je nezajímá, ani pomazlit se s nimi nemůžete, pak sebou děsně hážou. Mluvit je taky nenaučíte...
Já bych chtěl mravence, kolektivní inteligence, pěkně makají, všechno se to hýbe a tvoří to. Boje mezi dvěmi mraveništi, jak překonávají vodní příkopy, pěstují si mštice, housenky motýlů, houbičky a na tom všem dokupy se dá studovat jak jednoduchá inteligence jednotlivce dá ve spojení inteligenci větší, inteligenci celé masy. žel u lidí je to s inteligencí masy a jednotlivce naopak.
re: Pokus o odpověď
dd,2007-01-23 13:20:42
pro josef pazdera 22.01.2007 v 20:53 Ne, já nic nezpochybňuji, jenom se mi nezdá následující část textu: "V případech, kdy vědci po dobu páření pár izolovali a zabránili přístup sokům, tento mechanismus „otcové“ vůči svému potomstvu nikdy neuplatnili. Když si ale svým otcovstvím jisti nebyli, požírali své partnerce jikry a později požírali i svoje vykulené potomstvo."
---------------------------------------------------
A teď vysvětlím, proč se mi to nějak nezdá. Když se ryby, které se v přírodě netřou v hejnu ale v párech, nechají v uzavřeném prostoru, kde bude víc třoucích se párů, vyvolá to u nich stresové chování - klidně sní svůj potěr nebo mláďata, cítí-li se ohroženi a když nemají jistotu, že jim mladé nesní konkurence. Jakmile se ale třoucí pár ryb přesmístí do samostatné nádrže, kde tyto ryby nebudou ve stresu, reagují dál klidně a nemají důvod svoje jikry/mláďata jíst nebo zabíjet.
Aby se dalo jednoznačně určit, zda samec "pozná", zda jsou jikry jeho, stačil by následující pokus: dát k již vytřenému páru ryb (předtím chovanému samostatně - jikry budou mít 100% jistého otce a matku), další páry ryb které se budou jikry/vykulený potěr původního páru snažit sežrat. Tipuji, že by to vyvolalo u původního páru stresové chování a svoje vlastní jikry by sežrali, protože jinak by jim je sežrala konkurence.
Stačí pozorovat ryby, kde se samec pečlivě stará o své jikry a pak vyvolat stres v akváriu - útočit na místo, kde jikry střeží. Jinak vzorný samec jikry sežere (nemá pro něj asi smysl chránit jikry za každou cenu před silnějším predátorem) a pak se raději pokusí o další vytření se samicí v době většího klidu, kdy bude vyšší šance, že jikry přežijí.
Většina chovatelů ryb zná vliv stresového chování na tření a proto se vybrané páry ryb záměrně přesunují do samostatných vytíraček. Kdyby se nechalo víc párů v jedné nádrži, nebyla by prakticky šance, že nějaká mláďata přežijí - je jedno jestli "vlastní" nebo "cizí".
---------------------
Při tom pokusu provedli něco podobného: vědci izolovali ryby v párech a zjistili, že po tření nedojde k sežrání jiker samcem.
Další podpora závěrů.
josef pazdera,2007-01-23 20:06:12
Dominiku, to co píšete má logiku, ale nepřipdá mi pravděpodobné, že by odborníci ze dvou univerzit, specialisté na etologii ryb, se dopustili takových vážných metodických chyb. Jejich vysvětlení pokládám za velmi pravděpodobné a logické. Jejich teorie je založena na tom, že rozhodujícím impulsem pro chování ryb je rozpoznání "cizího". To nyní podporují další poznatky, které budou na Oslu brzo zveřejněny. Jde o nepřímé potvrzení závěrů týmu Suzanne Grayové, nicméně neméně překvapivé. Nový poznatek spočívá v tom, že ryby dokáží čichem rozlišit vlastní a cizí a podle toho reagovat. Podpora nyní přichází od zcela jiného výzkumného týmu a z jiné lokality. Jdeo důkaz, že ryby mají vysoce vyvinutý čich a že se jím ve svém životě řídí. I malé rybky cítí pach svého domova na kilometry. Podrobnosti brzo na Oslu zveřejníme.
josef pazdera 23.01.2007 v 20:06
dd,2007-01-23 22:43:59
Děkuji za odpověď. Také se zajímám o etologii ryb a to včetně patologického chování, které lze pozorovat u ryb chovaných v zajetí a které se nevyskytuje u ryb žijících v přírodě.
To, že ryby mají vynikající čich a jsou schopny zaregistrovat ve svém okolí cizí rybu pomocí čichu, je myslím dostatečně známé. V akvarijních podmínkách se při přidání nové ryby k hejnu přilévají do vody různé výluhy (např. rašelinové - huminové kyseliny, taniny apod., v případě ryb z Jižní Ameriky), aby se překryl pach cizí ryby a nedošlo k jejímu napadání nebo zabití.
Škoda, že v článku nejsou uvedeny podrobnosti, jak byl vlastní pokus proveden.
Ať o tom přemýšlím jak chci, nenapadá mě způsob, jak si jejich výsledky nebo teorii jednoduše vyzkoušet nebo ověřit v praxi. Znamenalo by to nechat vytřít samici se samcem č.1, odebrat oplozené jikry a nějakým způsobem (?) zabránit jejich vývoji. Až se samice po nějakém čase zase zaplní jikrami, nechat ji vytřít se samcem č.2. Pak přidat do nádrže původní jikry oplozené samcem č.1. Pokud by samec č.2 dokázal čichem rozlišit jikry oplozené cizím samcem od svých a cizí jikry sežral, pak by to teorii potvrdilo.
V praxi si myslím, že je toto asi neproveditelné. Jakýkoliv neklid kolem třecí nádržky, včetně odlovení samce č. 1 nebo odebrání nakladených jiker, vyvolá u ryb dost silný stres a jejich další chování k jikrám i k sobě navzájem tím bude asi dost ovlivněné.
V každém případě se už těším na další články a uvítám, když v nich bude uvedeno více podrobností, jakým způsobem byly tyto výsledky získané.
Mně se to nezdá
Pavel Brož,2007-01-25 10:03:30
Kdyby samci sledovaného druhu opravdu dokázali poznávat své potomstvo podle čichu, tak by se u tohoto druhu, kde se o jikry a vykulené potomstvo stará samec (jak předpokládám) musela evoluce postarat o to, že promiskuitní samičky by z populace v několika málo generacích vypadly, prostě proto, že jejich potomstvo by bylo sežráno samcem, zatímco potomstvo věrných samiček by bylo samcem pečlivě ochraňováno. Jsem schopen se o pár piv nebo láhev dobrého vína vsadit, že závěry této studie nepřežijí v konfrontaci s případnými kontrolními nezávislými studiemi, budou-li nějaké.
dotaz
dd,2007-01-22 12:02:50
A proč samci a samice požírají své jikry i u druhů ryb, kde pečuje o jikry samec a tření probíhá v relativně uzavřeném prostoru bez přítomnosti jiných samců-rivalů? Tam asi o "nevěru" nepůjde, že? :-)
Nebo co třeba živorodé gupky? Tam jsou mláďata požíraná ihned po porodu vlastní matkou.
Pokus o odpověď
josef pazdera,2007-01-22 20:53:39
Dominiku, mohu Vám tak říkat? Osobně mi totiž vadí diskutovat s anonymem. Napsal jste že máte dotaz, ale na první otázku si odpovídáte sám. K té druhé části která by se jako dotaz dala chápat, tak tam nevím proč jako argument používáte zcelajiný živočišný druh? Nikde v článku přece není uvedeno, že se tak chovají všechny ryby.
Pokud někdo nevyvrátí poznatky zmíněných odborníků, a to by šlo udělat jen studiem na stejném druhu, tak je dost odvážné naznačovat, že nemají pravdu a že jsou podvodníci. Pokud Vás nadzvihla ta metafora o nevěře a trestu v úvodu, tak toje samozřejmě nadsázka. Skutečný význam, proč tomu tak zřejmě je, je uveden v závěru článku. Mnohem zajímavější považuji to jak samec pozná zda jsou nebo nejsou potomci jeho. Tak dalece výzkum ještě ale není. Možná se řídí čichem. Nebylo by to nic divného. Ze živočišné říše je celá řada příkladů, kdy rodiče své potomky poznají podle čichu.
gupky
Martin,2007-01-22 21:45:00
Doma mi plávajú nejaké gupky, tak skúsim odpovedať, aj keď nie príliš vedecky a neviem, či vystihnem realitu. Ide o to, že gupka nemá vyvinutý nejaký materinský inštinkt, mladé sa po narodení rýchlo ukryjú medzi vodnými rastlinami, ak sa v prostredí nejaké rastliny nachádzajú, prípadne klesnú na dno, kde strávia žĺtkový vak a až potom začínajú plávať a stará sa o ne nijako nestará.
Okrem toho veľkosťou a tvarom pripomínajú larvy komárov, ktorými sa pažravé živorodky (gambusia, platy, molinézie) živia v prírode. A ak nemajú pod nosom nič iné, tak zhltnú aj vlastné mladé. To by mohli byť dve príčiny kanibalizmu gupiek, nič iné mi nenapadá.
Taky mám letité zkušenosti z gupkami
Pavel Brož,2007-01-23 00:59:05
Několik tisíc gupek jsem už během svého "akvaristování" odchoval (několik set jich dodnes mám ve svých akváriích), a nemálo času jsem strávil jejich pozorováním, takže i když se bezpochyby najdou renomovanější odborníci, něco málo jsem u nich taky odkoukal. Tak jednak je chování samičky vůči mláďatům o něco složitější, než že by je okamžitě žrala. Drtivá většina samiček rodí pokud možno někde v ústraní od jiných samic, ty se je ovšem snaží všude následovat. Cizí samice umí mnohokrát velice dotírat na rodící samici, a narozený plůdek okamžitě žerou, mají-li tu možnost. Rodící samice se mnohokrát tomuto žravému doprovodu snaží bránit např. zalézáním do malých skrýší, ze kterých dokáže cizí sokyně vyhnat. Mnohokrát jsem viděl, jak prudké boje dokázaly samice v prostoru malých jeskyněk svádět, boje samců mezi sebou byly ve srovnání s tím jenom nevinným pošťuchováním. Pokud ale rodící samice nemá k dispozici bránitelný úkryt, pak se prostě snaží uniknout pouze odplutím, a v případě narození plůdku se zúčastní štvanice na něj. I to je logické - je výhodnější pozřít sama vlastní mládě v situaci, kdy by jeho pozřením získaly profit jiné samice.
Plůdek gupek má vyvinutý reflexivní únikový pohyb směrem ke dnu, kde následně setrvává několik minut v naprosté nehybnosti. Chovatelé gupek jistě dosvědčí, že pohyb plůdku hned po narození je raketově rychlý, střelhbitým pohybem okamžitě dosahuje dna a tam zůstává bez hnutí ležet. Tato nehybnost a ochranné zbarvení je jeho jedinou ochranou před slídivými zraky dospělých. Oproti Josefovi si nemyslím, že by zde hrál roli čich - mnohokrát jsem viděl, jak slídící dospělé ryby proplouvaly sotva centimetr od nehybně ležícího plůdku aniž si ho všimly, kdyby se orientovaly čichem, rychle by ho našly.
Kanibalismus nejen u ryb je pouze jedna z mnoha různých strategií, a rozhodně nelze říct, že je strategií automaticky nejhorší (stejně tak nelze říct, že je strategií nejlepší). Těžko říct, které konkrétní podmínky rozhodují o tom, že některé druhy živočichů věnují až dojemnou péči o potomstvo, zatímco jiné i ne tak vývojově vzdálené potomstvo usilovně požírají. Osobně si myslím, že jedním z rozhodujících parametrů je zde to, kolik je v okolí predátorů včetně jiných příslušníků vlastního druhu, nakolik má druh tendenci k přemnožování, nakolik pravidelnou složku jeho potravy může vlastní potomstvo poskytovat (tj. zda se druh rozmnožuje během celého roku, nebo jenom jednou za rok), a v neposlední řadě schopnost potomstvo požírat. Kanibalismus může být mimochodem i velice účinným prostředkem, jak se bránit přemnožení, a ruku v ruce s tím i extrémně silným selekčním mechanismem, který umožňuje přežití pouze těch nejzdatnějších jedinců. Když jsem odhadoval množství vražedných útoků, kterým musí plůdek uniknout, než doroste do "bezpečné" velikosti, tak mi vycházelo, že v průměru musí každá gupka vyváznout z řádově tisíce životu nebezpečných situací. Abyste vyvázli z takového množství životních ohrožení, tak vám nepostačí mít pouze štěstí - musíte být i zdatní, a to šíleně zdatní. Pouze ti naprosto nejzdatnější jsou schopni předat své geny dále, a právě tento extrémní tlak, který vede k mimořádně rychlé propagaci pouze těch nejschopnějších genů, může za jistých okolností vést k tomu, že kanibalismus je výhodnější strategií než rodičovská péče. Samozřejmě ale jiné nastavení "vývojových parametrů" může zase vést k tomu, že lepší strategií pro jiných druh bude příkladná rodičovská péče.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
