Badwater Ultramarathon – 215 kilometrů z Údolí smrti na vrcholek Mt. Whitney. Traťový rekord je 24 hodin a 36 minut.
Tělo ze železa
Start při teplotě 55°C v nadmořské výšce 85 metrů pod hladinou moře. Cíl leží o 215 kilometrů dál a o dva a půl kilometru výše. Takové parametry má ultramaratónská trať vedoucí z kalifornského Údolí smrti na vrcholek hory Mount Whitney. Nejlepší účastníci potřebují k jejímu zdolání jen o málo víc než 24 hodin.
Vítězové podobných klání nejsou tak slavní jako držitelé olympijských medailí či mistři světa. Lékaře však jejich výkony neodolatelně přitahují. Jak může člověk podávat tak extrémní výkon? Není pochyb o tom, že tito supervytrvalci vděčí za své úspěchy tvrdému tréninku. Zatímco atleti soutěžící v olympijských disciplínách dosahují vrcholné výkonnosti ještě před třicítkou, supervytrvalecká špička má věkový průměr přes třicet let. K dosažení železné odolnosti je třeba mnohem delší systematické přípravy.
O tom, jak náročné jsou extrémní vytrvalecké závody svědčí měření švédských lékařů, kteří zjistili, že sportovec za den spálí energii kolem 20 000 kilokalorií (84 000 kilojoulů). Takové množství energie je prakticky nemožné doplnit konzumací potravin. Tým vedený Mikaelem Mattsonem a Jonasem Enquistem ze stockholmského Karolinska Institutet zjistili, že supervytrvalci získávají energii pro práci svalů přednostně spalováním tuků a nikoli cukrů. Tuk je jako zdroj energie podstatně vydatnější. Tělo jej ale při špičkové zátěži neumí spalovat. Tělo ultramaratónců a dalších vyznavačů extrémních vytrvalostních sportů si však k využití této energetické zásoby umí najít cestu. Cukry si drží jako energetickou rezervu na „horší časy“.
Není pochyb o tom, že špičkoví vytrvalci se rodí s dispozicí ke zvládání extrémní fyzické zátěže. Vědci už poznali několik genů, které to mají na svědomí. Jedním je gen, podle kterého si lidské tělo vyrábí enzym označovaný jako ACE. Enzym je zodpovědný za produkci hormonu angiotenzinu, který reguluje krevní oběh. „Vytrvalostní“ variantou tohoto genu jsou obdařeni například úspěšní himálajští horolezci.
Americké studie prokázaly, že tělo nositele této varianty genu pro enzym ACE reaguje na tvrdý trénink výrazným zvýšením fyzické kondice. Vynikajícího supervytrvalce ale zřejmě dělá optimální kombinace většího počtu genů. Mnohé z nich hrají stejně jako gen ACE významnou roli při regulaci krevního oběhu.
Mozek neslyší SOS
Někteří sportovní lékaři jsou přesvědčeni, že tajemství extrémní vytrvalosti netkví ve výkonnosti svalů, plic a srdce, ale v práci mozku.
„Supervytrvalci nejsou výjimeční po fyzické stránce, ale mentálně,“ tvrdí jihoafrický fyziolog Tim Noakes.
Svaly, oběhový systém i plíce jsou při supervytrvaleckém výkonu vystaveny extrémní zátěži a informují o tom mozek pestrou škálou signálů. Orgány podávají mozek hlášení o míře vyčerpání nebo i poškození tkání. Mozek obyčejného smrtelníka toto SOS vyslyší a ukončí výkon dříve, než si stačí vážně ublížit. Extrémní vytrvalci mají mozek, který dokáže být k „volání o pomoc“ z týraného těla hluchý. To jim dovoluje pokračovat v závodě i za stavu, kdy už ostatní padají únavou.
Úlohu mozku při vytrvalostní zátěži dokládají výsledky experimentů, při kterých atleti absolvovali naprosto stejnou zátěž. Jediný rozdíl byl v tom, že někteří věděli, jak dlouho bude test trvat a jiní nikoli. Závodník, který ví, co jej čeká, využívá mnohem ekonomičtěji vdechovaný kyslík a pociťuje nižší únavu.
Podle amerického antropologa Daniela Liebermana ale mají ultramaratónské vlohy všichni lidé. První lidé se podle něj prosadili před miliony roků díky schopnosti uběhnout v africké savaně dlouhé vzdálenosti. Když zahlédli supy, slétající se k mršině velkého zvířete, vyrazili tím směrem a dorazili k hromadě masa dříve než ostatní mrchožrouti. Na krátkých tratích člověk zvířatům nestačí. Na dlouhých tratích ale nemá mnoho konkurentů. Světový rekordman v běhu na deset kilometrů by spolehlivě porazil i závodního koně.
Pramen: Nature
Diskuze:
