Zvětšit obrázek

Když naši předci malovali tohoto pratura, bylo pratuří DNA kolem nich habaděj. Dneska je to vzácnost, o kterou se zjevně nestaráme dost dobře.

Paleoantropologa si většina lidí představuje jako dobrodruha typu Indiana Jonese. Je to odvážný chlapík cestující odlehlými pustinami. Proniká do temných zákoutí hlubokých jeskyní a přináší odtud zlomky kostí našich dávných předků, aby dal dohromady historii lidského rodu. Romantické představy však berou za své. Odborníky na vývoj člověka a jeho živočišných předků budeme stále častěji vídat ve sterilních overalech, s návleky na botách, s tváří zakrytou rouškou a s rukama v chirurgických rukavicích.

Zvětšit obrázek

Sterilní práce při vykopávkách se stane zřejmě standardem. Jinak přijdeme o velmi cenný materiál a informace.

Nechrání tak sebe, ale kosti a zuby obsahující zbytky dědičné informace dávných obyvatel Země. Každá kapka  potu nebo otisk palce objevitele je zdrojem kontaminace, jež může znehodnotit výsledky následných genetických analýz.

Ani po přenesení do vědecké pracovny nebo po uložení kostí v depozitáři není o DNA dobře postaráno. Dokazuje to studie Evy-Marii Geiglové z Ústavu Jacquese Monoda v Paříži, která zkoumala DNA z kostí jednoho a téhož pratura vyzvednutých ze země s odstupem 57 let. Část kostí byla vykopána v roce 1947, tradičně konzervována a uložena v muzejní sbírce. Část kostí byla vykopána v roce 2004 za sterilních podmínek a uskladněna při -20°C.

Zvětšit obrázek

Muzejní sbírky jsou „spalovny“ DNA. Teplota ve sbírkách je příliš vysoká, než aby to molekuly DNA přežily.

Kosti jsou staré 3 200 roků. Všechny snahy o izolaci DNA z kostí vykopaných v roce 1947 selhaly. Ze všech  kosti vykopaných v roce 2004 se  izolace DNA zdařila. O obsahu DNA tedy nerozhodovalo tisícileté stáří a podmínky, v jakých kosti ležely v zemi, ale především to, jak se s nimi po vykopání zacházelo.
„Za 57 let v muzeu se rozložilo stejné množství DNA jako za předešlých 3200 let v zemi,“ řekla Geiglová pro Nature.

Největší problém vidí francouzská genetička v čistění kostí. Ty jsou často hozeny do lázně a voda zanáší do jejich pórů genetickou kontaminaci. Zároveň vymývá fragmenty původní DNA z kostí. Paleontologové a archeologové by si tedy měli sednout do lavic a naučit se něco z molekulární genetiky –tedy aspoň to, jak napáchat na pravěké DNA co nejméně škod. Podle známého švédského paleogenetika Svanteho Pääba ale nacházejí genetici usazení v laboratořích s „polními vykopávali“ jen málokdy společnou řeč.

Pramen: PNAS, Nature