Mravenci argentinští, odborně Linepithema humile původně pocházejí z jižní Ameriky, kde žijí v oblasti od severní Argentiny, přes Urugay a Paraguay, až po jižní části Brazílie. Jsou mrňaví a nenápadní, dělnice měří tak kolem 1,5 milimetru, královny jsou jenom dvakrát až třikrát delší. Časem se ukázalo, že je hodně baví cestovat a že to kupodivu jsou velmi úspěšní a důrazní dobyvatelé. Zatím se dokázali usadit v mnoha dalších koutech planety se subtropickým klimatem. Potkáte je v jižní Africe, na Novém Zélandu, v Japonsku, na různých ostrovech od ostrova Velikonočního až po Hawaii, v jižní a západní Evropě a také ve Spojených státech, zejména v těch jižních, jako je Kalifornie.
Nenápadní mravenečci jsou ve skutečnosti tvrdí válečníci. Na dobytých územích s oblibou likvidují místní mravence, občas velmi úspěšně. Moc rádi chovají mšice a podobný hmyz na sladkou šťávu. Svá domácí zvířátka chrání před predátory i parazity, pochopitelně i na zemědělských plochách, což místní farmáře zrovna moc netěší. Nepohrdnou ani lidskými příbytky, zvláště během delšího sucha nebo naopak při déletrvajících deštích. Dostanou se úplně všude, je to taková horší verze i u nás známých mravenců faraonů (Monomorium pharaonis). Jsou velmi odolní, i proto, že ve svých hnízdech mají spoustu královen, kolem 8 na každých 1000 dělnic.
Proč jsou tak nápadně úspěšní? Za jejich celosvětovým tažením, které si nezadá s nájezdy Mongolů, stojí kromě malé velikosti a vysokého počtu královen především vzájemně mírumilovné chování mezi mravenci z různých hnízd v nově dobytých oblastech. To je velmi zvláštní, protože mravenci jsou jinak známí jako jeden z příkladů dokládajících fakt, že krvavé války o zdroje a území nevedou pouze lidé údajně zkažení zlou civilizací. Kdo kdy pozoroval mravenčí válku, jistě bude souhlasit, že jde o naprosto fascinující drsnou podívanou. Může vést až k zamyšlení, že lidstvo na tom vlastně zase není tak hrozně. Mravenci argentinští ve své jihoamerické domovině urputně válčí, ale tam, kde se dostali v nedávné době, jako když utne. Jsou na sebe milí a něžní, jako zvířátka na obrázcích ze Strážní věže.
Biologové si donedávna mysleli, že je to v důsledku nějakých změn v životním prostředí, od nedostatku přirozených nepřátel, až po ďábelské globální oteplování. Molekulární ekologové postupně přišli na to, že mravenci argentinští na nově obsazených územích mají ve srovnání s jižní Amerikou jinou strukturu populací. Jednotlivá hnízda jsou součástí gigantické superkolonie rozprostírající se na ploše až stovek kilometrů čtverečních. Proto se do zcela nedávné doby mělo za to, že v oblastech invaze vlastně vůbec neválčí.
Je to ale ještě jinak. Tým vedený Davidem Holwayem z University of California v San Diegu přišel na to, že mravenci argentinští válčí i jinde ve světě. V rámci jedné superkolonie se skutečně mají všichni rádi, mezi superkoloniemi se ale vedou světové mravenčí války. Ukázalo se, že je úplně jedno, z které části superkolonie je který mravenec, geografická vzdálenost vůbec nehraje roli. Také prostředí nemá vůbec co mluvit do toho, jestli na sebe mravenci zaútočí, nebo ne. Důležitá je jenom genetika. Mravenci, kteří si jsou geneticky blízcí, jsou na sebe hodní, mravenci geneticky odlišní nemají slitování.
Mravenci argentinští v jižní Kalifornii žijí jen v 5 superkoloniích. Největší z nich obsadila kolem 1000 kilometrů kalifornského pobřeží. Idylické soužití ale panuje jen uvnitř superkolonií. V místech dotyku sousedních superkolonií se válčí. Mravenci zde vedou nepřetržité těžké boje s ohromnými ztrátami. Autoři odhadují, že jen v místě, kde hraničí největší kalifornská superkolonie s jednou z menších, u jezera Lake Hodges severně od San Diega, během šestiměsíčního výzkumu padlo v boji přes 15 miliónů mravenců. V porovnání s mravenci argentinskými jsme nuly.
Pokud badatelé dali dohromady mravence z jedné superkolonie, ale z oblastí vzdálených stovky kilometrů, nic pozoruhodného se nestalo. Mravenci se stále měli rádi. Mírumilovné soužití je pro mravence ohromně výhodné. I mravenčí války jsou velmi nákladné. Stojí čas, zdroje a mravenčí sílu a přitom nenesou jisté zisky. Mír proto mravencům dává možnost zaměřit veškerou pozornost a energii na množení a růst hnízd a také na okolí, například na místní druhy mravenců.
V jižní Americe jsou prakticky všichni mravenci argentinští nepřetržitě ve válečném stavu. Jejich hnízda jsou například oproti těm kalifornským nápadně menší. Autoři se domnívají, že počet superkolonií v Kalifornii i jinde po světě vlastně odpovídá počtu jednotlivých příchodů těchto mravenců z jižní Ameriky.
Tady se rýsuje prostor pro divoce nestandardní, ale možná nejúčinnější a nejrychlejší management, který by mravence argentinské umravnil. Takto početné invaze reálně nejde zlikvidovat silou. Jistou možností by mohl být nějaký účinný patogen či parazit, ale toho je nutné nejdřív najít a pak ověřit, zda bude fungovat a nepustí se do místních druhů hmyzu. To obvykle trvá dost dlouho. Rafinovanější by bylo něco jiného, třeba zkusit změnit genetickou situaci v oblastech invaze tak, aby byla srovnatelná s jižní Amerikou. K tomu by nejspíš došlo za pár set let samo od sebe, jsou ale způsoby, jak tomu pomoct. Co zkusit z domoviny argentinských mravenců dovézt co nejvíc dalších genotypů, aby z nich vznikly další superkolonie? Bylo by potřeba to geneticky propočítat, ale mohlo by to vyjít. Čím víc superkolonií bude, tím méně budou „super“ a tím bude chování mravenců argentinských normálnější. Biologové mají o čem přemýšlet.
Pramen: Molecular Ecology 15: 4303, doi:10.1111/j.1365-294X.2006.03038.x, Wikipedia
Diskuze:
