Uživatel televizního kanálu Cartoon Network může i v našich zeměpisných šířkách sledovat relativně nový, ale veskrze pozoruhodný animovaný seriál Foster"s Home for Imaginary Friends. Animované lahůdky z Cartoon Network příliš nezapadají do klasické české představy o kresleném seriálu a rozhodně nemají moc společného se Včelkou Májou nebo Rychlou rotou. Zmíněný seriál Foster"s Home for Imaginary Friends je sympatická šílenost, která dokáže uhranout maličké děti i jejich líné rodiče. Vysílá se od léta 2004 a jeho otcem je animátor Craig McCracken, známý především jako autor kultovního seriálu o třech superholčičkách The Powerpuff Girls.
Foster"s Home for Imaginary Friends je dvojznačný název, volně přeloženo to znamená něco jako Pečovatelský dům pro neviditelné kamarády. Děj se odehrává ve světě, kde bizarně psychedeličtí neviditelní kamarádi malých dětí nejsou neviditelní. Když si je dítě vymyslí, tak se zhmotní a pak žijí své vlastní životy. Poté, co dítě vyroste, tak většinou o neviditelného kamaráda ztratí zájem a ti se pak ocitají na ulici. Foster"s Home for Imaginary Friends je útulek právě pro takové opuštěné neviditelné kamarády. Založila ho madam Foster a v současnosti ho vede velmi upjatý obří králík ve smokingu Mr. Herriman, její dávný neviditelný kamarád. Žije tu spousta neuvěřitelných postav a odehrávají se zde zběsilé příhody.
Celý seriál pěkně popularizuje pozoruhodný fenomén neviditelných kamarádů. Rozhodně nejde jen o bezvýznamnou hříčku. Naopak, bytosti vytvořené v dětských myslích jsou ve středu zájmu dětských psychologů. Neviditelným kamarádům se věnuje i nová studie amerických psycholožek Stephanie Carlson z University of Washington a Marjorie Taylor z University of Oregon.
Neviditelné kamarády má zhruba třetina dětí předškolního věku. Rodiče často tak úplně neví, co by si o tom měli myslet. Někdy to berou s nadsázkou, jindy se snaží neviditelné bytosti co nejvíc ignorovat a v některých případech s obavami vyhledávají odbornou pomoc. Není to tak nepochopitelné, každý třetí neviditelný kamarád je záporák, někdy až solidně odporný.
Neviditelní společníci se objevují nejčastěji u dětí ve věku tří let. Jak děti rostou, mění se i jejich neviditelní průvodci. Mohou se několikrát zcela změnit a s věkem jsou stále propracovanější. Častěji doprovázejí holky, prvorozené děti a jedináčky. Mohou vypadat naprosto jakkoliv, od podivných mimozemšťanů, přes falešné sourozence, až po mluvící delfíny a stejně tak mohou mít libovolnou osobnost, odpudivé zlosyny nevyjímaje.
Mnohaleté zkušenost i cílený výzkum přesvědčivě dokládají, že rodiče ve skutečnosti nemají žádný důvod k obavám. I sebeodpornější neviditelný kamarád dítěti pomáhá rozvíjet emoce, sociální vztahy a poznávání okolního světa. Ukazuje se, že neviditelní kamarádi jsou vlastně výtečný virtuální trenažér, na kterém se dotyčné dítě připravuje na reálný život. Zlí neviditelní kamarádi - vlastně spíš neviditelní nepřátelé - pomáhají dětem řešit konflikty. Připravují je na to, že svět se s nikým nemazlí, a že v životě nebude vždycky po jejich. Děti s neviditelnými nepřáteli lépe chápají, že jiní lidé mohou odlišné názory či touhy. Neviditelní nepřátelé také testují reakce rodičů, které to pochopitelně občas dohání k šílenství. Zároveň jsou vždy po ruce jako šikovní obětní beránci, na něž lze úplně všechno svést.
Pro děti je výhodné, že vztah s neviditelným kamarádem - ať už je nejlepší přítel nebo řádný hajzlík – mají pod kontrolou, mnohem víc, než vztahy s reálnými kamarády. Neviditelní kamarádi jsou díky tomu úspěšné trenažéry mezilidských vztahů. Experti rodičům radí vydržet a ničeho se neobávat, i když některé neviditelné kamarády seslalo samo peklo. I takoví ničemníci jsou ale pro dítě užiteční.
Pramen: „Imaginative Minds“, British Academy, Wikipedia
Diskuze:
