Zvětšit obrázek

Emiliana. Kokolitka, co se nejspíš dokáže slušně přizpůsobit.

Satelity NASA od roku 1997 hledí z oběžné dráhy dolů mimo jiné i na oceán. Družice SeaWiFS Měří teplotu vody a zároveň hlídají produkci mořského fytoplaktonu, čili drobných řas a fotosyntetických bakterií. Na pohled by se nezdály, ale jinak nenápadný mořský fytoplakton dělá zhruba polovinu fotosyntézy na Zemi.

Zvětšit obrázek

SeaWiFS, low-cost mise NASA. Součást satelitu OrbView-2, obíhající ve výšce 705 km.

Michael Behrenfeld z Oregon State University s početným týmem kolegů družicová data vyhodnotil a dospěl k závěru, že mezi teplotou oceánu a produkcí mořského fytoplanktonu existuje spojitost a to taková, že s rostoucí teplotou produkce mořských mikroskopických rostlinek spolu s jejich počtem klesá. V některých oblastech fytoplanktonu přibývá, v některých ubývá, ale v celkovém zůčtování podle autorů fytoplankton mizí. Sluneční světlo pronikne jen pár desítek metrů do nejsvrchnější vrstvy oceánu, proto veškerý fytoplankton žije právě tam. K životu kromě světla potřebuje zejména živiny, především dusík, fosfor a železo. Přihřátý oceán se hůře promíchává a svrchní vrstvy s fytoplanktonem zůstávají odříznuté od živin z větších hloubek.

Ačkoliv skoro každého napadne globální přihřívání, autoři kupodivu zmiňují ještě pravidelný klimatický jev El Nino, který mimo jiné hýbe i s teplotou atmosféry a vodstva. Na úplném počátku měření v roce 1997 v Pacifiku vrcholilo El Nino a tak byl oceán teplý. Pak do roku 1999 moře chladlo, pochopitelně za neustále rostoucí produkce oxidu uhličitého a přirostly 2 miliardy tun fytoplanktonu.

Zvětšit obrázek

Dopad jevu El Nino. Červeně tepleji než obvykle, žlutě sušeji, zeleně vlhčeji.

Od roku 2000 až donedávna teplota oceánu rostla a podle autorů zároveň ročně ubývalo 200 miliónů tun fytoplanktonu. Celková roční produkce fytoplanktonu je odhadována na 50 miliard tun. Studie vycházely z analýzy barvy oceánu na družicových snímcích. Autoři vycházeli z představy, že barva moře jednoduše závisí na množství fytoplanktonu. Čím modřejší moře, tím méně primárních producentů.

Bezpochyby hrozivý strašák. Fytoplankton stojí na počátku většiny potravních sítí. Kromě toho hladově váže oxid uhličitý, oproti suchozemským rostlinám mnohem intenzivněji. Dravci z vyšších pater potravní pyramidy kompletně snědí veškerý mořský fytoplakton za 2 až 6 dní. To je v porovnání se délkou života rostlin na souši raketově krátká doba. Vůbec není těžké vykreslit děsivé scénáře, v nichž se v globálně otepleném oceánu rozkládají celé potravní řetězce a zároveň ve zpětné vazbě dramaticky přibývá oxid uhličitý. Pozemský život pochopitelně záhy končí ve smrtícím skleníku.

Podle všeho to nebude zase tak horké. Pomineme-li triviální metodické problémy pramenící z předpokladu, že barvu mořské vody ovlivňuje pouze fytoplakton a navíc vždy stejně, zůstávají ještě další námitky těžšího kalibru.
Komentující oceánografové se nechali slyšet, že výsledky studie sice hezky poukazují na vliv jevu El Nino,na propojení s logikou globálního oteplování je ale sotva desetiletá řada pozorování příliš krátká. Zatím to vypadá vlastně docela směšně. Stojí za povšimnutí, že periodický klimatický jev El Nino v poklidu přetlačí ono zkázonosné globální oteplování. Planetu pěkně oteplí a pak zase ochladí.

Další významný postřeh přinášejí Markus Geissen a Gerlad Lengar z Alfred Wegener Institute, kteří studují kokolitky, jednobuněčné bičíkovce s obdivuhodnými vápenitými schránkami z fylogenetické linie Haptophyta. Tyto estetické řasy jsou ve skutečnosti pravděpodobně nejdůležitějšími primárními producenty moří. Globálně nejvýznamnější z nich je Emiliana huxleyi, tak běžná a tak hojně studovaná, že dostala praktickou slangovou zkratku EHUX.

Zvětšit obrázek

Mys Arkona na Rujaně. Zázračné křídové útesy.

V minulých letech vyšlo najevo, že když se experimentálně změní obsah oxidu uhličitého v mořské vodě, tak u některých kokolitek dojde ke zpomalení růstu schránek a v občas i k jejich vývojovému poškození. Zároveň, jak každý jistě ví, oxidu uhličitého v důsledku lidského snažení přibývá. To působí děsivě, zmizení kokolitek by mohlo mít dramatické následky.
Jenže, všechno je nejspíš jinak. Na severoněmecké Rujaně v Baltském moři mají noblesní křídové útesy. Prakticky stoprocentně jsou z kokolitek. Některé vrstvy sedimentovaly za velmi vysokého obsahu oxidu uhličitého v prostředí. Jiné sedimenty zase pocházejí z ledových dob, kdy bylo oxidu uhličitého naopak málo. Zvláštní je, že ač jde o ty stejné druhy kokolitek, jaké byly zkoumané ve zmíněných experimentech, tak ve fosilním záznamu nejsou žádná vývojová poškození schránek vidět.

Autoři jsou přesvědčeni, že se kokolitky navzdory očekávání dokáží velmi slušně přizpůsobit změnám prostředí. Zatím sice není úplně jasné, kolik času je na to potřeba, ale jak ukazují různé doklady z více směrů, není příliš důvod si myslet, že by to nezvládly v řádu desetiletí. Když se globálnímu klimatu zachce, dokáže se měnit nekompromisně rychle, například na začátcích a koncích ledových dob. Klimatické modýlky se zase budou muset přepočítat. Jak už to u nich chodí, i v tomhle ohledu byly příliš pesiimistické. Právě fosilní záznam kokolitek pěkně ukazuje, nakolik jsou naše obavy o fytoplankton směšné. Kokolitky vcelku poklidně přežily už pěknou řádku různých klimatů, mnohdy extrémnějších, než je ten náš.

Pramen: Nature 444: 752-755, Alfred Wegener Institute