V USA uskutečnili ve dvou zdravotnických zařízeních pokus s aplikací genu nazvaného hMaxi-K.  Pokusu se zatím účastnilo 11 mužů. Jedná se o první fázi ze série ověřování nového léku, při kterém muži dostávali různé dávky genu ve formě plasmidu.  Aplikace se provádí injekčně do penisu, konkrétně do topořivého tělesa.

Plasmid - kruhová DNA (v našem případě se sekvencí genu hMaxi-K)

V každém ze dvou zmíněných zařízení se vyskytl muž, kterému tato léčba výrazně pomohla. V obou těchto případech se jednalo o muže, kteří dostali jednu z vyšších zkoumaných dávek. Jeden dostal 5000 a druhý 7500 mikrogramů plasmidové DNA.

I když na nás tyto výsledky nemusí udělat bůhví jak velký dojem, pokus byl úspěšný. Ukázalo se, že preparát u někoho skutečně bude zabírat. Pokud se totiž ve zprávě z uvedených pokusů píše, že se prokázalo zlepšení erekce, tak to znamená, že ke zlepšení erekce opravdu došlo. Hodnocení totiž není založeno jen na subjektivním pocitu muže, ale efekt se složitě vyhodnocuje a aby byl objektivní, značná část hodnocení je na vyjádření partnerky.

Arnold Melman, autor metody

Ale zkraťme to.  Pokud léčba zabere, je výrazná a efekt je dlouhodobý. V těchto případech zlepšení trvalo po dobu 24 týdnů. U žádného z testovaných pacientů se nevyskytly nežádoucí příznaky a tato léčba je považována za bezpečnou. Další ověřování preparátu bude následovat.

Dr. Melman, autor metody, se hned na začátku rozhodl, že léčebný gen bude do buněk dopravovat ve formě plasmidu. Reagoval tak na nepříznivé zprávy z pracovišť, která si jako nosiče genů do lidských buněk zvolila jinou metodu a to upravené viry. Plasmidy jsou na rozdíl od virových partikulí mnohem menší. Jsou to krátké úseky DNA s kruhovou strukturou. Protože plasmidová DNA není obklopena žádným virovým obalem, říká se jí někdy také  „nahá DNA“.

Schema účinku léčby genovou terapií. Na horním obrázku je stažená hladkosvalová buňka. Na spodním obrázku je zachycen stav kdy účinkem vneseného genu se na buňce zmnožily kanálky, kterými prostupují ionty draslíku (K). To vede ke změně potenciálu membrány, který zavírá vstupní bránu vápenatým iontům. Buňka přestává být stažená a protahuje se do délky.

Tím, že jsou plasmidy malé útvary, poměrně snadno pronikají do buňky a dál do buněčného jádra. Tam teprve zahajují svojí činnost, ke které byly sestaveny. Přinutí buňku, aby podle jejich informace něco dělala. Je tu ale ještě jeden podstatný rozdíl, kterým se liší od přenosu informace prostřednictvím virového vektoru. Protože plasmidová  DNA je v kruhové formě (nemá konec ani začátek), nespolupracuje s chromozomální DNA (při použití virových vektorů  se přenášený úsek včleňuje do chromozómů).  Každý plasmid tedy funguje na vlastní triko, jako sólista. A funguje to tak, že čím více plasmidů se do buněk dodá, tím větší jejich efekt se projeví.

Gen, který Melman sexu chtivým mužům aplikuje, nese označení hMaxi-K.  Jeho funkce spočívá ve stimulaci prostupu membrány pro draslíkové ionty. Gen v podstatě zajistí, že se v membráně hladkosvalových buněk vytváří více kanálků, kterými zmíněné ionty mohou buňku opouštět. Dojde-li k situaci, že je třeba kanálky otevřít, jejich větší počet zajistí, že se v krátkém čase vyplaví z buňky více draslíku. To změní potenciál buněčné membrány (stane se více záporně nabitá), což reflexně navodí uzavření jiných kanálků a sice těch, kterými se do buňky dostávají vápenaté ionty.  Když to zjednodušíme, tak pro buňku mají tyto hrátky s buněčnou membránou a jejím potenciálem, jakýsi relaxační efekt. Uvolňuje to napětí hladkých svalů.  Pro penis má takové svalové uvolnění (zdůrazňuji hladkosvalových), velký význam. Jde o to, že buňky, které ztratily schopnost pořádně se uvolnit a jsou z nějakého důvodu v trvalém spazmu (křeči), jsou při potřebě erekce jen na obtíž. Proč? Protože stěny topořivých těles jsou protkány tepnami a ty jsou z velké části tvořeny právě oněmi hladkosvalovými buňkami. Pokud jsou stěny tepen křečovitě staženy, tak je logické, že do penisu nepřitéká dostatek krve a muži nezbude nic jiného, než se z toho nějak vykecat.

Techniku léčby impotence založenou na iontově membránové terapii vyvinul Dr. Melman s Georgem Christem na Albert Einstein College of Medicine již před několika lety. Tato klinika se také stala vlastníkem patentu. Dlouho se nic nedělo, dokud nebyla licenční práva převedena na  Ion Channel Innovations. Tato společnost po převzetí licenčních práv okamžitě rozběhla ověřovací testy a o nich je tento článek. Zkoušky účinnosti se provádějí současně na dvou klinikách - Mount Sinai Medical Center a druhým ověřovacím pracovištěm je NYU Medical Center. Souhlas k testům dala nejvyšší americká autorita pro schvalování léků  (FDA) již na konci roku 2003.

Detailní pohled na činnost genu hMaxi-K. (Kredit: osel)

To že se celá věc protáhla je tím, že pracovišť, která mají oprávnění provádět ověřování preparátů na bázi genové terapie, je málo a počty preparátů čekajících na testy rostou jako houby po dešti.  Možná bychom se měli zmínit i o tom, že tato léčba není trvalá. Jak jsme si již řekli, každý plasmid je v buňce něco jako sólista a sólisty nemá orchestr rád. Stejně tak naše buňky s vlastním chromozomálním orchestrem, se časem této cizí DNA zbaví.  Pokusy ukázaly, že v případě genu proti impotenci (hMaxi-K) jim to trvá déle než šest měsíců.  Tak dlouho také tato léčba působí. Poté je třeba jí další injekcí obnovit.

Lékaři se domnívají, že stejným způsobem půjdou léčit i další nemoci u kterých je na vině stejný problém – trvalý a nefyziologický spasmus hladkosvalových vláken. Po erekci má přijít na řadu močový měchýř. A tak se možná brzo dočkáme toho, že pomočování, astma a vysoký krevní tlak budeme léčit stejně jako impotenci. A to tím samým plasmidem se stejným pořadím nukleotidů, naším známým: hMaxi-K genem. Jen místa jeho doručení budou jiná.

Pramen: Human Gene Therapy