Zvětšit obrázek

Čerstvé aljašské spáleniště zarůstá nejdřív vrbkou úzkolistou. (Foto: Ron Niebruge)

Globální oteplování přitápí a přitápí a svět se jak jinak řítí do záhuby. Média a mnozí hlasití jednotlivci mají jasno. Víme jak to je. Od úsvitu lidstva sice asi opravdu každá generace hořekuje nad tím, jak je všechno v háji a jak hlavně to počasí zlobí, jak je divné a že už nic není jako dřív, když bylo všechno fajn. A po všech těch staletích jsme to my, kdo konečně má pravdu, nám se to všechno opravdu kazí a pokazí.

Zvětšit obrázek

Požáry nectí pracovní dobu a klidně si hoří i v noci.

Ať si tomu věří, kdo jak chce. Než se ale začne jednat a zachraňovat svět v poslední vteřině, je naléhavě třeba nikoliv věřit dobré věci, ale vědět jak to doopravdy je. S globálním klimatem je legrace v tom, že přes silácká gesta zatím netušíme, jak to vlastně je. S ocelovou pravidelností se totiž objevují studie přesvědčivě zpochybňující a někdy dokonce bezostyšně převracející naše dosavadní poznatky.

Právě taková je i zcela čerstvá práce početné skupiny 17 badatelů vedených Jamesem Randersonem z University of California v Irvinu. Jde o vůbec první studii, která má ambici analyzovat ve všech podstatných ohledech to, jak lesní požáry boreálních lesů severní polokoule ovlivňují globální klima. Až doposud veškeré studie jednohlasně tvrdily, že požáry boreálních lesů popohánějí globální ohřívání, protože se ze spálené vegetace do atmosféry uvolňují jisté neoblíbené plyny. Těm se klade za vinu, že pohlcují infračervené záření a tím nám to tu ohřívají.

Randerson se s kolegy zaměřil na oblast Donnely Flats v centrální Aljašce, kde v červnu 1999 lehlo popelem 16 549 akrů lesa. Badatelé po požáru přímo na spáleništi změřili přicházející a odcházející záření, množství oxidu uhličitého uskladněného i vypuštěného vegetací, rychlosti větru a další parametry prostředí. Stejná měření uskutečnili i na blízkých plochách vyhořelých v roce 1987 a poté i na plochách spálených v hluboké minulosti roku 1920.

Zvětšit obrázek

V boreálních lesích severní Ameriky přibývá požárů. Pro klima to je fajn. (Červeně - případy ročně, černě - desetiletý průměr)

Měření ukázala, že bezprostředně po požáru se do atmosféry vskutku dostaly jisté nehezké plyny. Zároveň přibylo ozónu a popel z požářišť doletěl hodně daleko, na vzdálené ledové kry v oceánu a na ledy Grónska. Ušpiněný sníh a led potom pohlcoval víc slunečního záření. Následující jaro byla spáleniště světlejší než předtím, protože oheň odstranil stromy stínící povrch země. Více sněhu odrazilo zpátky do vesmíru víc slunečního záření, což nijak překvapivě nakonec vedlo k ochlazení.

Jak šel čas, vypálená místa postupně zarůstala dřevinami, nejprve zdatnými kolonizátory, vesměs světleji zbarvenými opadavými, jako jsou topoly a břízy. Oproti temným jehličnatým pustinám jde o docela patrnou změnu. Povrch země v porostech opadavých dřevin v zimě více zapadá sněhem. Mladší listnáče také intenzivněji pracují s oxidem uhličitým. Nakonec se po 80 letech se do vypáleného lesa vrací smutné jehličnany, které opět ztmavují okolí.

V době příprav megazalesňovacích projektů, jejichž deklarovaným cílem je pochytat vzdušný oxid uhličitý a tím globálně ochladit, je zoufale žádoucí pochopit, jak to celé funguje. Autoři studie hodnotili především změnu množství záření, které v důsledku ohně vstupovalo a vystupovalo ze sledovaného klimatického systému. Lesní požáry se v boreálních lesích vyskytují obvykle každých 50 až 150 let.

Zvětšit obrázek

Požáry jsou v aljašských lesích úplně všední záležitost.

Tam, kde lesní požár hoří častěji, se tím pádem odrazí víc slunečního záření a tím se víc chladí. Když se například lesní požár vrátí o 20 let dřív, tak se sice oteplí pohlcením 0,5 wattu na čtvereční metr spáleniště, ale zároveň se díky sněhu a světlejším povrchům odrazí 0,9 wattu na čtvereční metr. Podle autorů se tak v celkovém souhrnu klima jednoznačně ochladí.

Jak se zdá, lesy ovlivňují klima dost složitě a mnohdy s překvapivým výsledkem. Dlouhodobý nárůst odrazivosti severských lesů má větší vliv, než děsivé oteplovací plyny. Bezhlavé zalesňování nebo přespříliš úspěšná prevence lesních požárů, by mohli skrze dobré úmysly vést k tragédii. Vypálení velkých ploch severských lesů se naopak asi nestane dominantní strategií v zamýšlené regulaci globálního klimatu. I když, jeden nikdy neví, technicky to zase není tak neřešitelné. Lesní požáry jako takové můžeme prohlásit za nevinné ve věci globálního oteplování a každopádně je zase o čem přemýšlet.

Pramen: Science 314 (5802):1130-1132, doi:10.1126/science.1132075.