Řada lidí si asi ještě vzpomene, že podobný úkaz, ačkoliv v trochu větším měřítku, jsme měli možnost sledovat jen před dvěma lety. Tehdy přes sluneční disk přecházela planeta Venuše. Ve srovnání s Merkurem je Venuše třikrát větší a navíc se v době nejmenšího přiblížení nachází v poloviční vzdálenosti ve srovnání s nejvnitřnější planetou. Tudíž se nám na Slunce promítá s šestkrát větším průměrem.

Zvětšit obrázek

Nová japonská sonda Hinode zaznamenala okamžik zvaný druhý kontakt. Planeta se od této chvíle promítá celá na sluneční disk. Kredit – Hinode team, National Astronomical Observatory of Japan

Zatímco přecházející stín Venuše je možno rozlišit i pouhým okem, v případě Merkuru se pozorovatel bez dalekohledu už neobejde. Stín planety vržený na sluneční disk je vskutku nepatrný.

Na druhou stranu nastává tento úkaz pro planetu Merkur mnohem častěji než je tomu v případě planety druhé. I tak se ale jedná o poměrně vzácný jev.

Merkur sice oběhne Slunce čtyřikrát za pozemský rok, ale jeho dráha je k rovině ekliptika skloněna o sedm stupňů. Proto jen málokdy nastane situace, kdy se Slunce, Merkur a Země „seřadí“ do jedné přímky. Například v 21. století k tomuto uspořádání dojde 14krát. A letošní přechod Merkuru byl druhý v pořadí.

Pás pozorovatelnosti letošního přechodu Merkuru zahrnoval území obou Amerik, Havajské ostrovy, Austrálii a východní část Asie. Merkur se slunečního disku poprvé „dotkl“ ve 20:12 SEČ, tedy v době, kdy u nás bylo Slunce už několik hodin pod obzorem. Po dvou minutách se drobný kotouček zcela posunul na sluneční disk. Stalo se tak jen kousek na jih od velké sluneční skvrny. A další dvě skvrny na opačném konci disku jako by byly cílem putování drobné planety. Ta o pěti hodinách disk opustila jižně od této dvojice skvrn.

Když slavný anglický kapitán James Cook v roce 1768 opouštěl se svou lodí a posádkou přístav Plymouth, měl podobný cíl. O rok později hodlal totiž z oblasti souostroví Tahiti pozorovat právě tento úkaz.

Angličané se i do té doby neprozkoumanými vodami do požadované oblasti skutečně dostali a přechod Merkuru úspěšně odpozorovali. Tato expedice přinesla do tehdejší doby zásadní data pro výpočet vzdáleností ve Sluneční soustavě.

Zvětšit obrázek

Mapka ukazuje pozorovatelnost letošního přechodu Merkuru z různých míst zemského povrchu. Kredit – NASA

Dnes už nejsou přechody vnitřních planet z vědeckého hlediska až tak důležité, ale pro širokou astronomickou veřejnost se jedné o zajímavé a velmi sledované úkazy. Nicméně rovněž profesionální astronomové si i tentokrát připravili některé vědecké experimenty.

Jejich cílem bylo například studium řídké sodíkové atmosféry planety. Ta byla objevena v roce 1985 a její existence nebyla dosud uspokojivě vysvětlena.

Zvětšit obrázek

Americká sonda Messenger odstartovala v roce 2004 směrem k Merkuru. Poprvé jej navštíví v roce 2008, od roku 2011 jej bude obíhat. Kredit – NASA

Sodík je příliš těkavý na to, aby se v podmínkách, které na Merkuru panují, udržel dlouhodoběji. Není jisté, jestli pochází přímo z nitra planety či jsou jeho zdrojem dopady meteoroidů na povrch. Jeden ze spoluobjevitelů, Andrew Potter (National Solar Observatory, Tuscon), při letošním přechodu Merkuru sledoval proměnlivou hustotu atmosféry nad různými částmi povrchu planety. „Můžeme vidět, kolik slunečního záření je pohlceno a to nám pomůže určit kolik sodíku zde je.“

Jiní astronomové ale raději čekají na přílet sondy Messenger, která by jim měla poskytnout data s nesrovnatelně lepším rozlišením. Americká sonda začne kolem planety prolétávat v roce 2008 a o tři roky později by se měla stát její oběžnicí. „Pak bude mnohem jednodušší vidět, co je v atmosféře planety,“ říká Sean Solomon z NASA, jinak vědecký pracovník projektu.

I další z profesionálních astronomů, Glenn Schneider (University of Arizona, Tuscon) se k tomuto úkazu vyjadřuje podobně. Přechod je podle něj hlavně „úžasná zkušenost pro výuku studentů a každého zájemce o astronomii.“