Teotihuacan je rozsáhlý archeologický komplex severně od Mexico City. Jeho dvě neznámější dominanty jsou viditelné už z dálky. Jsou jimi pyramida Slunce a pyramida Měsíce. Pyramida Měsíce je ta menší. Z obrázku není celý komplex vidět celý, ale na místě to možná jde. Ale i z obrázků je patrná působivá atmosféra tohoto kultovního místa. Překlad názvu není jednotný, ale velmi často se můžete setkat s "místem bohů" či "místo, kde se člověk stal bohem".
Co se historie a funkce týče, tak zcela bez nároku na úplnost a přesnost (ono to taky není zdaleka uzavřená kapitola), můžeme zmínit následující fakta:
První zmínky o místu sahají do roku kolem 800 pnl, ale základy města a hlavních objektů (tj. obě zmíněné pyramidy ale také cesta mrtvých, která je spojuje a chrám Quetzalcóatla s detailní a jemnou výzdobou) se objevily mezi 100 a 250 nl.
Vrchol civilizace se datuje mezi obdobím 250 a 600 našeho letopočtu s významnými znaky vyspělé kultury jako je umění (keramika, nástěnné malby, textilie, etc.), náboženské obřady (spojené patrně s lidskými obětmi) a diplomatické a obchodní styky s jinými kulturami.
Předměty kultury Teotihuacanu byly nalezeny na velmi vzdálených místech v Mexiku a Guatemale, což svědčí nejen o čilém obchodu ale i o politickém vlivu jaký tato kultura měla na velkou část Střední Ameriky.
Jak už to bývá, po roce 650 se kultura z dosud ne jasných důvodů rozpadla a místo bylo opuštěno.
Následující civilizace samozřejmě Teotihuacan znaly (právě název přišel od Aztéků). ale místo zůstalo až do začátku 20. století v podstatě netknuté (více informací viz třeba na Archaeology .
Kupodivu se ani Španělé se nerozhodli na vrcholu postavit katolický kostel. Takový osud potkal nepříliš vzdálenou pyramidu v Cholule (patrně největší postavenou v lidských dějinách), ze které je nyní „ohlodaný kopec“ s kostelem na vrcholu.
Jak jsem již poznamenal, pyramida Slunce je do dálky viditelný skoro 70ti metrový monument a právě on je předmětem zkoumání s metodami v archeologii ne zrovna běžnými - blízko středu čtvercové základny pyramidy je umístěný detektor mionů.
Pěkně po pořádku, jak se tam detektor dostal, proč to dělat a co jsou to miony? Archeologové už na začátku vykopávek objevili tunel vedoucí do nitra pyramidy, který je z doby před kolonizací. Je to rovná chodba, veřejnosti nepřístupná, přibližně 1.5 metru široká s dvěma většími prostory po 48 a 102 metrech, kde také končí. Archeologové mají podezření, že v obrovské hmotě pyramidy jsou další prostory, možná s pozůstatky vládců z období rozkvětu, ale chtěli by to zjistit nějak "nedemoličně". Zde právě svou roli hraje detektor mionů a celá fyzikální stránka projektu vedená A. Menchacou z fyzikálního ústavu UNAMu (jedna z největších univerzit světa s univerzitním městečkem o rozloze Liberce). Ti se rozhodli detektor mionů právě do centra pyramidy umístit. S jeho pomocí hodlají případné dosud neodhalené prostory najít.
Abychom ocenili mionový přístup, připomeňme pár mionových faktů. Jedná se subatomickou částici 207krát energetičtější než elektron se stejným nábojem. Jeho největším zdrojem (kromě urychlovačů) je zemská atmosféra, kde po interakci kosmického záření s molekulami atmosféry nejprve vzniknou krátce žijící piony rozpadající se záhy na miony (jde tedy o sekundární spršky přibližně 20 km nad povrchem země). Ani miony nežijí dlouho, ale stačí to na to (díky relevantním relativistickým efektům), abychom je při povrchu země zaznamenali (encyklopedické údaje).
Fyzikové nejprve nasimulovali, kolik mionů by měli zaznamenat, pokud je objem pyramidy zaplněn celý. Tyto údaje budou sloužit pro porovnání s reálnými údaji z detektoru a pokud se najde odchylka, může to být vodítko, že uvnitř je nějaký volný prostor.
Miony nepatří k částicím, které by zas tak ochotně reagovaly s hmotou. V případě pyramidy Slunce by ale tento úbytek již měl být měřitelný. Případný úbytek mionů bude znát s rozumným prostorovým rozlišením (úhlové rozlišení kolem jednoho stupně).
Detektor mionů (si skoro můžete postavit doma), není v tomto případě mlžná komora jako v odkaze ale multiwire spark chamber. V té se nacházejí pozlacené wolframové drátky připojené na vysoké napětí a ponořené ve směsi argonu a oxidu uhličitého (pokojová resp. pyramidová teplota). Dopadající mion ionizuje atomy, uvolněné elektrony v silném elektrickém poli lavinovitě ionizují další molekuly (jde o stejný princip jako u fotonásobiče) a to vše se děje podél cesty dopadajícího mionu . Plynná směs se stává vodivou a lze v ní pozorovat záblesk plazmy. Záblesk jednak informuje o přítomnosti mionu a také o směru, odkud mion přiletěl. Pro lepší lokalizaci a rozlišení jsou drátky navzájem kolmé a v několika vrstvách.
Diskuze:
