Zvětšit obrázek

Carl Edward Sagan (9.11.1934 - 20.12.1996) - prof. astronomie se specializací na planetologii (Cornell University), spoluzakladatel, první ředitel a „otec“ Planetary Society, poradce NASA (Apollo, Mariner, Viking, Voyager, Galileo), vytvořil plaketu “Poselství pozemšťanů“ (Voyager), autor projektu hledání mimozemšťanů SETI (Search for Extra-Terrestrial Intelligence) atd.

Téměř 30 let po startu z mysu Canaveral se dvojčata Voyager 1 a 2 stala legendou, přepisující planetologii a představy o rozmanitosti našich sousedů. Dvojčata i po těch letech s námi stále ještě komunikují a pravidelně posílají domů data prostřednictvím sítě Deep Space Network.

Zvětšit obrázek

Zlatá plaketa „Poselství pozemšťanů“. Credit: NASA

DSN je mezinárodní komunikační síť pro meziplanetární lety a radioastronomická pozorování. Tvoří ji tři 70m antény rovnoměrně umístěné na Zemi (120°): Goldstone (Kalifornie), Madrid (Španělsko) a Canberry (Austrálie).

Zvětšit obrázek

“Rodinné” portréty sluneční soustavy (1. - 14. února 1990). Credit: NASA/JPL-Caltech

"Jedním z našich cílů bylo prozkoumat mezihvězdný prostor, ale po úspěšném nízkém přeletu kolem Saturna v roce 1981 byla mise přejmenována na Voyager Uranus Interstellar Mission (Voyager - Uran - mezihvězdná mise)," řekl Ed Stone, hlavní vědecký pracovník.

Zvětšit obrázek

Voyager, Umělecké zobrazení sondy Voyager. 17. srpna 2006 překoná Voyager 1 vzdálenost 100 AU od Slunce. Credit: NASA/JPL

"Byl to odvážný a optimistický cíl, protože jsme nevěděli, jak dlouho bude trvat dosažení mezihvězdného prostoru, ani jak dlouho bude sonda schopna pracovat po původní 4leté misi k Saturnu, který je jen 10 AU od Slunce. Je vskutku pozoruhodné, že sonda Voyager pracuje již 7krát déle a 10krát dále od Slunce, než se původně plánovalo," řekl Stone.

"S trochou štěstí obě dosáhnou mezihvězdného prostoru dokud ještě mají elektrickou energii," pokračuje Stone, který byl hlavním vědeckým pracovníkem od začátku mise v roce 1972 a dohlíží na 11 vědeckých týmů při jejich studiích Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. "Ať dosáhnou mezihvězdného prostoru s energií nebo bez ní - jak říká Isaac Newton - budou to první lidské mezihvězdné sondy, první objekty vypuštěné ze Země, které dosáhnou mezihvězdného prostoru. Přechod do mezihvězdného prostoru bude nejdůležitějším milníkem na naší cestě ze Země do Mléčné dráhy."

Zvětšit obrázek

Eduard C. Stone, Stone je od počátku (1970) hlavním vědeckým pracovníkem mise Voyager. Je profesorem fyzika a ředitelem Laboratoře tryskových pohonů (Space Radiation Laboratory at the California Institute of Technology) a dříve byl ředitelem JPL (Jet Propulsion Laboratory), kde byla mise Voyager navržena a je odkud je řízena. Credit: Caltech

Sondy Voyager 1 a Voyager 2 se v roce 1977 vydaly na Velkou cestu (Grand Tour) a letěly kolem každé vnější planety mimo Pluta. "Mnozí z nás doufali, že pak dosáhneme mezihvězdného prostoru, ale kosmický věk byl starý jen 20 let," připomíná Stone. "Tehdy neexistoval žádný způsob, jak zjistit, jestli sonda tak dlouho vydrží nebo zda bude schopná komunikovat a pracovat tak daleko od Slunce a vůbec jsme neměli představu, jak dlouhá ta cesta bude."  Ani teď se ještě neví, kdy Voyagery 1 nebo 2 dosáhnou mezihvězdného prostoru, ale ví se, že jsou k tomu stále blíž. A nedávno přišla data, obsahující zlomek informací, jak to opravdu vypadá "venku".

Zvětšit obrázek

Země. Tento obraz Země (bleděmodrý bod uprostřed obrázku) je jedním ze 60 snímků, které 14. února 1990 pořídil Voyager 1 ze vzdálenosti větší než 6 miliard km a z „výšky“ asi 32° nad rovinou ekliptiky. Credit: NASA/JPL

"Každá z planet je jedinečná, protože má různou historii a různý vývoj," pokračuje Stone. "Jupiter se svojí Velkou rudou skvrnou a desítkami obřích vichřic a bouřkových systémů. Jupiterův měsíc Io má 100krát větší sopečnou činnosti než Země, zatímco další Jupiterův měsíc Europa má ledovou kůru a pod ní pravděpodobně oceán kapalné vody.

Zvětšit obrázek

Sluneční soustava. Poloha sond Voyager 1 a 2 na okraji sluneční soustavy, hranici rázové vlny (Termination Shock). Credit: NASA/JPL

U Saturnu jsme zjistili, že prstence jsou „prostřílené“ měsíci, které obíhají uvnitř i vně prstenců. Jeden ze Saturnových měsíců, Enceladus, je bílý, nejjasnější objekt ve sluneční soustavě, s velmi mladým povrchem. A pak je tam měsíc Titan, který má mohutnou atmosféru, ve které zkapalněné plyny prší na povrch.

Zvětšit obrázek

Jupiterův měsíc Io. Na okraji (limbu) měsíce je viditelný „chochol“ aktivní sopky Loki. Výrazný objekt dole uprostřed je kráter aktivní sopky Pele. Snímek byl pořízen ze vzdálenosti 490 000 km. Credit: NASA/JPL

U Uranu jsme objevili, že jeho magnetický pól leží dole, blízko rovníku a také jsme našli měsíc o průměru jen 480 km, který má jeden z nejsložitějších povrchů, které jsme kdy viděli. Neptun, nejvzdálenější planeta od Slunce, kterou jsme navštívili, má nejrychleji vanoucí větry z celé sluneční soustavy, což je divné s ohledem na nejmenší energii od Slunce, a na povrchu jeho měsíce Tritonu, s teplotu jen 40° nad absolutní, jsme našli gejzíry, tryskající z jeho polární ledové čepičky."

Zvětšit obrázek

Saturn. Snímek z 18. října 1980, kdy se Voyager 1 přibližoval k Saturnu (34 mil. km). Credit: NASA/JPL

Když byla Velká cesta (Grand Tour) k planetám v roce 1990 dokončena, Voyager zamířil ke vzdáleným krásám sluneční soustavy. Na žádost Carla Sagana, se kamery otočily zpět směrem k pomalu se vzdalujícímu Slunci a pořídily poslední soubor snímků planet, jakýsi rodinný portrét.

"To je domov. Je to naše," popsal snímek Sagan. "Každý to miluje, každý to zná, každý to někdy slyší, každý lidský tvor tady prožil svůj život." Byla to "pohlednice" domova, kterému se nic nevyrovná.

Zdroj:

Planetary.org
http://voyager.jpl.nasa.gov/