Parazita si představujeme jako něco, co v nás žije a škodí nám to, ale nejsou to buňky našeho těla, je to prostě cizí organismus.
Také nádory nám škodí. To jsou ale, na rozdíl od parazitů, buňky našeho těla, které se nám jaksi zvrhly. Tyto buňky s námi zahynou. Může se jednat o nádor infekční, příkladem může být nádor děložního krčku, kdy nám viry způsobí, že se nám buňky nádorově zvrhnou. Ale i tady jsou výsledkem zase naše buňky (mají naší DNA výbavu) a ty s námi také uhynou. Nádor děložního krčku můžeme sice předat dál, ale jen jako virovou infekci. Nádor v novém hostiteli má genetickou výbavu svého nového hostitele, jsou to jeho buňky a ty s ním také zemřou.
Nyní k novému objevu, který vědci učinili u psů.
Mezi psy se pohlavním stykem, ale také jen pouhým kontaktem, přenáší nádor a trvá to už 200 až 2 500 let. Jsou to nejstarší rakovinné buňky, jaké věda dosud poznala. Tou lepší stránkou tohoto poznatku je, že tyto agresivní parazitující buňky by mohly vnést světlo do toho jak nádory přežívají a jak se jim daří ohlupovat náš imunitní systém.
Vědci zkoumali infekčnost psího venerického tumoru, který je znám jako CTVT, což jsou iniciály z anglického názvu canine transmissible venereal tumour . Starší název pro tento nádor je Stickerův sarkom. Jde o nádor buněk imunitního systému, konkrétně jde o zvrhlé histiocyty. Nádor je přenosný a k nákaze dochází při kopulaci, kousnutí, ale také pouhým olizováním a očicháváním nádoru. Nádor se u zvířete objeví, často mívá tvar i velikost grapefruitu, ale po třech až devíti měsících dojde k jeho regresi. Nemusí tedy být pro psa smrtelný.
Na první pohled se zdá určitá podobnost tohoto nádoru s lidskými nádory, které se také přenáší pohlavním stykem, například s námi zmíněnou rakovinou děložního krčku. K podobnosti to ale má hodně daleko. Z člověka na člověka se takový nádor přenáší pouze jako virová infekce a vzniklé rakovinné buňky jsou buňky tělu vlastní.
U nového nádoru psů se zjistilo, že z extraktu nádorových buněk, nebo kontaktem s nádorovými buňkami, které jsou mrtvé, nákazu přenést nelze. Jediný přenos, který se experimentálně zdařil, byl pouze prostřednictvím živých buněk. Pro genetiky to byla hozená rukavice. Pustili se do zjišťování toho, o jaké že se to buňky vlastně jedná. Onkolog Robin Weiss z University College London se svými spolupracovníky dal dohromady buňky psů a jejich nádorů z celého světa. Ty potom analyzoval a získal tak pro každý jednotlivý případ dva údaje. První se týkal genetické výbavy normální psí DNA a druhá byly údaje o DNA jejich nádoru.
Ukázalo se, že DNA získaná z psích nádorů se vůbec nepodobala DNA svých hostitelů. Šlo tedy o zcela jiné buňky. Nejen, že tu nebyla podobnost s buňkami svých hostitelů, na kterých nádorové buňky rostly, ale neměly toho moc společného ani s buňkami jiných psů z Itálie, Indie, Keni, Brazílie, USA, Turecka, a Španělska.
Přesto byla DNA nádorových buněk od všech psů (i těch z Evropy, Asie i Ameriky) téměř identická. To znamená, že všechny nádorové buňky musely pocházet ze stejného zdroje a mají společného předka. Další pátrání ukázalo, že nádorové buňky měly nejvíce shodných znaků s DNA, kterou vědci získali od vlků a od plemen psů v Číně a na Sibiři, kteří jsou s vlky velmi příbuzní. Nádorové buňky, které jsou rozšířeny po celém světě, mají svůj původ u nějakého vlka, nebo u psa na Sibiři, nebo v Číně, kterému se jeho buňky kdysi dávno nádorově zvrhly. Od tohoto nemocného prapůvodce nemoci se nádor šířil dál a dál a činí tak dodnes. Jeho buňky se chovají jako úspěšný parazit. Vědci dokonce mohli určit, kdy ke vzniku tohoto „parazita“ došlo. Odhadli to podle počtu mutací, které se na DNA nádoru nahromadily. Ukázalo se, že to bylo někdy před 200 až 2500 lety.
Vědci také zjistili, že sekret z nádoru obsahuje složky, které odvrátí pozornost imunitního systému a nedovolí mu tyto buňky rozpoznat jako buňky cizí. Parazitují tak na dalších a dalších psech. Pokud bychom chtěli buňky tohoto „parazita“ připodobnit k něčemu, co známe, tak jsou to tkáňové kultury. To jsou buňky, které si vědci kultivují na živných mediích v laboratoři. Jeden rozdíl tu ale je. Tyto buňky se kultivují na „psím mediu“ samy a vědce k tomu nepotřebují.
Jsou-li zmíněné buňky nádoru tedy něco jako buněčná kultura, potom by pro ně mělo platit, co pro buněčné kultury vesměs platí, že totiž s postupným množením u nich dochází k nárůstu mutací a kultura se stane nestabilní. Je stále obtížnější ji udržovat při životě, až nakonec buňky uhynou. Pro buňky psího nádoru to ale neplatí. Proto se buňkám v tkáňových kulturách nepodobají a jsou skutečně spíše tím „parazitem“.
Dokonce se zdá, že tento psí buněčný parazit bude mít bratříčka. Panuje totiž podezření, že u tasmánského ďábla se bude jednat o něco podobného. U něj je však toto onemocnění smrtelné. Jestliže se prokáže, že u ďábla medvědovitého, jak se tento vačnatec správně jmenuje, se jedná o podobný způsob přenosu nádoru, a řada věcí tomu nasvědčuje, znamenalo by to, že se asi bude jednat o obecnou záležitost, která není vázána na jeden živočišný druh. Je možné, že psí nádor brzo změní naše stávající přesvědčení o tom, že nádory, jako parazitující buňky z od našich bližních, nebo i dávno zesnulých předků, se šířit z člověka na člověka pouhým kontaktem nemohou. V tuto chvíli to je pouhá spekulace, nicméně u psů to je skutečnost a učebnice veterinární medicíny se musí začít přepisovat.
Podrobnosti lze najít v říjnovém čísle časopisu Cell.
Komentář osla
Jestliže tu máme něco, co se šíří v průběhu věků, rozmnožuje se to a předává-li to svoji genetickou informaci na svoje potomstvo, pak tu máme něco, co splňuje všechny podmínky, aby to bylo označeno za organismus. Jsou to buňky, množí se a předávají svojí DNA z generace na generaci. Máme tu tedy druh nového parazita, kterého jsou tuny a nejlépe se na něj hodí označení „buněčný nádorový parazit“. Pokud to je organismus (a to podle stávajících kriterií je), potom nám tu nádor dal vznik nové formě života. Pokud vznik novým formám života dávají nádory a je-li vznik nových forem života evolučním pokrokem...
Diskuze:
