Svým nejbližším příbuzným, šimpanzům, gorilám a orangutanům jsme hodně moc podobní. Prakticky úplně ve všem. V několika podstatných maličkostech se ale lišíme. Všechny rozdíly mezi námi a našimi příbuznými jsou zajímavé, některé z nich mají, bohužel, negativní zdravotní důsledky. Postupně se ukazuje, že překotná evoluce lidské linie, jenž probíhá posledních 6 miliónů let, přinesla mimo jiné i z našeho dnešního pohledu podstatně nežádoucí evoluční změny.
Mezi takové vypečené evoluční novinky se úplně nově zařadilo zmizení jistého typu lektinů z lidských bílých krvinek – T lymfocytů, což podle všeho mělo v mnoha ohledech zásadní důsledky pro naše zdraví. Tým badatelů pod vedením Ajita Varkiho z University of California, San Diego zjistil, že lidské T lymfocyty, na rozdíl od T lymfocytů bonobů, šimpanzů, goril či orangutanů, neprodukují jeden zajímavý typ lektinů, takzvané Siglec molekuly. Siglec je zkratka z „sialic acid binding Ig-like lectin“. Lektiny jsou obecně vzato receptorové proteiny, jenž vážou různé cukry, aniž by je přitom nějak změnily. Siglec lektiny, jak název napovídá, vážou z vnějšího prostředí kyselinu sialovou, čili devítiuhlíkatý komplexní cukr. Tím, jak se zdá, u šimpanzů regulují aktivaci T lymfocytů a fungují vlastně jako brzda imunitního systému. Dovedou utlumit přespříliš nabuzené imunitní buňky, a to je mnohdy velmi žádoucí.
Lidé během evoluce o Siglec lektiny T lymfocytů přišli. Příslušný gen zůstal, došlo ke změně v regulačních mechanismech. Naše T lymfocyty jsou teď bez brzd a proto poněkud hyperaktivní. Proč k téhle ztrátě během evoluce došlo, se zatím přesně neví. Především mohlo jít o náhodu bez jakéhokoliv smyslu. Evoluce už prostě taková je. Nebo k tomu mohlo dojít třeba tehdy, když naše předky sužoval nějaký drsný patogen díky tomu působil silný selekční tlak ve prospěch vysoce aktivního imunitního systému. A protože evoluce nevidí, neslyší a neplánuje, tak když T lymfocyty přišly o Siglec lektiny, už jim to k naší smůle zůstalo.
Zrušení Siglec lektinů T lymfocytů mělo dalekosáhlé následky. Je to velmi pravděpodobně důvod, proč nás tak drtí virus HIV. U většiny šimpanzů se AIDS nikdy nerozvine, přestože šimpanzi jsou viry tohoto typu doslova prolezlí. Ze stejného důvodu u šimpanzů prakticky nikdy nenajdeme poškození jater spojené s T lymfocyty, jako je třeba chronická hepatitida, cirhóza či rakovina jater po žloutence B nebo C. Stejně tak naši příbuzní primáti s brzdami na T lymfocytech neznají bronchiální astma nebo revmatickou artritidu.
Tahle zdánlivě nenápadná odlišnost mezi lidmi a šimpanzy zřejmě vysvětluje i nedávno široce medializovaný případ šesti lidských dobrovolníků, kteří v březnu v Londýně pro společnost TeGenero, Inc. testovali vyvíjený přípravek TGN1412, slibný lék na artritidu a leukémii, ve skutečnosti protilátku proti buněčnému receptoru CD28. Zdraví dobrovolníci dostali dávku 500 krát nižší, než byla předtím ta testovaná na opičácích.
Zažili hodně bouřlivou aktivaci T lymfocytů a nakonec skončili zmodralí a nateklí na jednotce intenzivní péče s následky na celý život. Poučením by mělo být, že testy na jiných druzích primátů sice mnohdy poskytnou poznatky využitelné i pro lidi, zcela spolehnout se na ně však nedá.
Zároveň se objevila zajímavá výzva pro genetické inženýry. Podle současného poznání by nám lektinové Siglec brzdy na T lymfocytech rozhodně nijak neškodily. V genomu stále máme geny pro Siglec lektiny. Jiné krevní buňky je pořád poslušně vyrábějí a připevňují na své buněčné povrchy. Zřejmě nebude vůbec složité naše T lymfocyty přimět, aby zase Siglec lektiny vyráběly. Dokonce by to nejspíš bylo možné provést jako plošný genetický zásah, něco na způsob očkování. Copak na to poví etičtí odpůrci genetických manipulací? Že si Manitou výslovně přeje, abychom umírali na AIDS?
Pramen: PNAS online May 2006
Diskuze:
