Výše uvedené závěry vyplynuly ze studie, kterou provedl tým Ivanky Savické z Karolinska Institutu ve Švédsku. Skenování mozků dobrovolníků sice přineslo nové poznatky, ale přesto není schopné odpovědět na to, zda zjištěné rozdíly jsou dány vrozenými rozdíly mozku, a nebo zda rozdílné reakce jsou výsledkem prožitých sexuálních zkušeností. I taková věc totiž mohla vést k tomu, že se u lesbických žen pachy se vzpomínkami „spojily“ a že i ta nejmodernější technika, místo předpokládaných vrozených forem chování, registrovala jen odraz příjemných sexuálních zážitků.
Jak pokus probíhal
Savická přesvědčila 12 lesbických žen a 12 heterosexuálních žen, aby čichaly ke sklenici s testovanou látkou a aby si pak nechaly prosvítit mozek. Ve sklenicích byly látky odvozené od steroidů. První z testovaných pachů byla vůně, která souvisí s hormonem estrogenem. Tedy látkou, která se vyskytuje například v moči těhotných žen. Druhý z pachů náležel látce odvozené od steroidního hormonu progesteronu. Ten zase vylučují muži podpažními potními žlázami.
Po každém čichání následovalo zmíněné vyšetření mozku na pozitronovém emisním tomografu. Toto zařízení umožňuje odhalit, která z oblastí mozku na ten který pachový podnět reagovala zvýšenou aktivitou.
Výsledky
Jestliže si k „mužskému“ pachu přivoněla heterosexuální žena, rozzářil se její mozek v přední části hypotalamu. Tedy v oblasti, o níž se soudí, že je zodpovědná za sexuální vjemy.
Čichání „ženského“ pachu (odvozeného od estrogenu) u těchto žen navodilo zvýšenou aktivitu jen v čichovém laloku předního mozku. Tedy v oblasti, která má na starosti jen vyhodnocování čichových vjemů, bez jakéhokoli sexuálního podtextu.
Lesbické ženy, ať čichaly jak čichaly, měly aktivitu pouze v čichovém laloku. A to bez ohledu na to, zda dostávali posoudit „estrogen“, nebo „progesteron“.
Pohlavní preference
Závěr vědců z provedeného pokusu je logický: Feromonové stimuly navozují odlišné reakce v předním laloku hypotalamu u žen s odlišnou sexuální orientací. Výsledky pokusu také podpořily již delší dobu uznávaný názor, že přední část hypotalamu hraje úlohu při volbě našeho partnera.
Vzor aktivity v mozku lesbických žen byl na oba testované pachy podobný jako reakční vzor heterosexuálních mužů. Nebyl s ním ale zcela identický.
Shodou okolností jsme loni v květnu na Oslu také psali o působení feromonů na člověka. Dokonce se jednalo o poznatky stejného výzkumného týmu, který nevedl nikdo jiný než Dr. Savická. Jen zaměření bylo tenkrát poněkud jiné. Nešlo o lesbické ženy, nýbrž o porovnání reakcí heterosexuálních žen a homosexuálních mužů. Ukázalo se, že mozky heterosexuálních žen a homosexuálních mužů reagují v mnohém zcela shodně. Například tehdy, jsou-li vzrušováni pachem „estrogenu“, stejně to dopadlo co do čichové stimulace vůní „progesteronu“.
Potud by tedy mohlo být vše jasné
Jenže dvěma výzkumníkům, Georgeovi Pretimu a Charlesovi Wysockimu, se to zase až tak moc jasné nezdá. Švédskou studii kritizují. Co jim na publikovaných výsledcích vadí? Švédové údajně zašli až příliš daleko, když použité chemikálie označili za feromonům podobné. Tato výtka Američanů naráží na to, že se v odborných kruzích stále ještě diskutuje, zda lidské pohlavní feromony existují, nebo ne. Na existenci lidských feromonů panují diametrálně odlišné názory. Skutečností ale je, že látky s účinkem, který by se tak dal označit, naše těla vylučují. Například když jsme vyděšeni. Za feromony někteří považují látky, které dovolují matce poznat čichem svého potomka. Snad ještě markantnější případy možného působení feromonů lze pozorovat tehdy, když spolu bydlí větší počet žen. Dochází pak k tomu, že se jim po určité době synchronizují jejich menstruační cykly.
Přes to všechno se určité části odborníků příčí nazvat pohlavním feromonem sloučeniny odvozené od estrogenu. Poněkud s větším pochopením bývá přijato toto označení v případě látek odvozených od progesteronu. I když i u nich je zase jiný problém, aby mohly být označeny za sexuální feromony. Progesteron je totiž běžnou součástí jak ženského, tak i mužského potu. A je-li látka přítomna v potu obou pohlaví, může potom hrát úlohu sexuálního atraktantu?
Američané se trefovali do práce švédských kolegů ještě vznesením jedné výhrady. Vytýkají jim, že v pokusu použili krystalickou formu testovaných látek. Prakticky to znamená, že pokusné osoby čichaly k milionkrát větším koncentracím těchto látek, než k jakým se člověk dostane v přirozených životních situacích. Nepřiměřeně vysoká koncentrace vdechovaných látek může podle oponentů vést k neadekvátním reakcím. Do jisté míry to zpochybnilo výsledky toho testu, kdy lesbické ženy nereagovaly známkami zvýšené aktivity v hypotalamu.
Mohlo by se zdát, že na celé studii tím prakticky nezůstala „nitka suchá“. Když se ale nad tím vším zamyslíme, neubráníme se dojmu, že ze vnesených výtek je taky něco pořádně cítit. A sice uražená ješitnost. Oba Američané se ve své vlasti totiž výzkumně zabývají téměř shodnou tématikou. A kdyby si bývali pospíšili, mohli to být oni, kdo by „slíznul smetanu popularity“ a kdo by si vylepšil takzvanou publikační citovanost.
Švédský tým, jak se ostatně dalo čekat, s námitkami nesouhlasil. Nicméně jeho zástupkyně šalamounsky tisku přiznala, že plánují další obdobné pokusy. A světe div se, chtějí při nich pracovat s látkami, které tentokrát budou v takových koncentracích, jaké jsou v přírodě přirozené...
Oba soupeřící tábory vědců se ale tom podstatném shodují. Že totiž mapování rozdílů mozkové aktivity u heterosexuálních a homosexuálních žen je důležité. A že poznatky švédského týmu jsou významným krokem v porozumění tomu, co v mozku odpovídá za naší sexuální orientaci.
Pramen: Proceedings of the National Academy of Sciences.
PNAS (DOI: 10.1073/pnas.0600331103)
Diskuze:
