Zvětšit obrázek

Tady se našel tiktaalik. Hodně ledu, do Grónska a k severnímu pólu co by kamenem dohodil.

24. listopadu 1859 vyšlo první vydání Darwinova Původu druhů. Tatíček Charles v textu trochu nešťastně, ale určitě v dobré víře poznamenal, že velkým problémem jeho evoluční teorie jsou takzvané chybějící mezičlánky mezi známými formami života. Předpokládal, že když se vše živé postupně vyvinulo ze společného předka, musely existovat nesčíslné přechodné formy spojující nám dnes známé tvory. Těch ovšem sám znal jen velice málo. Přesto nepovažoval věc evoluce za ztracenou, zároveň totiž realisticky zhodnotil kvalitu a úplnost fosilního záznamu známého vědě oné doby. Rozumně ponechal tuhle otázku otevřenou a nakonec ani nemusel čekat dlouho. Za dva roky našli Archeopteryxe a od té doby se s mezičlánky roztrhl pytel.

Pojem „chybějících mezičlánků“ žil svým vlastním životem a nakonec se chybějící mezičlánky staly ve zvulgarizované podobě slavné. Ve skutečnosti vlastně skoro žádné „mezičlánky“ nechybí. Dneska máme velmi dobrou a robustní představu o tom, jak vznikaly jednotlivé vývojové linie organismů. Chybějícími mezičlánky, které nechybí, jsou mnohdy dosud žijící tvoři, na nichž je vidět, jak příslušná vývojová linie vznikala. Mají různé kombinace původních znaků předků a zároveň i znaky nové. Často je na nich vidět, jak který nový orgán postupně vznikal a z čeho. A pak máme pochopitelně i fosilní záznam, stále děravý jako řešeto, ale od Darwinových dob přeci jenom mnohem lepší.

„Chybějící mezičlánek“ je vlastně nesmyslné slovní spojení, něco jako „poctivý politik“. Přesto se drží v povědomí veřejnosti zuby nehty a když se najde zvlášť vypečená fosílie, tak hlučně prosviští médii ve hlavních vysílacích časech. To se teď povedlo i tiktaalikovi, nově objevenému zvířeti ze svrchního devonu.

Zvětšit obrázek

Tiktaalik, krokoryba nebo rybonožec. Chybějící mezičlánky nechybí.

Je ale nutné přiznat, že Tiktaalik roseae je naprosto luxusní záležitost. Je tak nádherně mezi rybami a čtvernožci, že pro něj jeden z jeho objevitelů, Neil Shubin z University of Chicago prosazuje rošťácké pojmenování fishapod, česky třeba rybonožec. Fosilní záznam je ve skutečnosti horší než řešeto a najít takhle učebnicově přechodný typ, je důvodem k bujaré oslavě. Tiktaalik je v kanadské inuitštině, mluvě kanadských eskymáků jméno pro mníka jednovousého (Lota lota), což je docela vtipně vyhlížející ryba známá i z našich vod. Inuitština nebyla zvolena náhodou, tiktaalika totiž objevili na ostrově Ellesmere v severní Kanadě. Dneska je tam nevlídno a led, místo samotné je dosažitelné pouze letecky. V době tiktaalika, čili ve svrchím devonu před cca 380 milióny let byl tenhle ostrov součástí kontinentu Laurentia a shodou okolností poblíž rovníku. Tiktaalik se ledu stoprocentně bát nemusel.

Zvětšit obrázek

Tiktaalik na půli cesty ven z vody. Dole si představte Panderichthyse, nahoře Ichthyostegu. Víme, jak to bylo.

Čím je tiktaalik zajímavý? Rozhodně jménem –zní úžasně a je snadno zapamatovatelné. Autoři učebnic budou objevitelům do smrti vděční. Taky tím, jak byl objeven, úplnou náhodou vykoukl na Shubina ze skály během obědové pauzy. A nakonec také pochopitelně tím, jak vypadá. Ví se o něm poměrně dost, ze zmrzlých sedimentů vykopali celkem tři dobře zachovalé kostry. Na první pohled působil jako lalokoploutvá ryba, žádný střízlík, měřil 1 až skoro 3 metry. Měl ještě kostěné rybí šupiny, na primitivních čelistech rybího typu ostré zuby, jenž ukazují na predátora a na končetinách ještě stále ploutve.

Jeho zázračnost tkví především v pokročilé stavbě kostry předních končetin, měl totiž už obstojně vytvořené kosti paže, lokte a zápěstí s funkčním zápěstním kloubem. Na zápěstí ovšem nenavazovaly prsty, ale stále ještě ploutevní paprsky. Taková končetina je výslovně na půl cesty mezi rybí ploutví a kráčivou nohou, a přitom zjevně slušně funkční. Podle všeho žil na dně mělkých toků, ze nichž vylézal lovit na souš. Zároveň měl oproti rybím předchůdcům pohyblivý krk a žebra podobná těm u mladších pokročilejších čtyřnožců.  Měl také zmenšený žaberní otvor, který se postupně stal uchem. I v tomhle případě je na půl cesty k suchozemským čtyřnožcům. Vlastnil i plochou lebku typu krokodýl vhodnou pro suchozemský život a další a další vychytávky, které z něj dělají excelentní „chybějící mezičlánek“, co nechybí. Ve fylogenezi suchozemských čtvernožců se zařadí nad již slavného Panderichtyse. Díky tiktaalikovi už tuhle část historie života a především to, jak vznikla noha z ploutve známe proklatě dobře.

Pramen: Nature 440: 757-763 a 764-771.