Zvětšit obrázek

Kvůli revoluční běsům byla první expedice do míst Tunguzské katastrofy vypravena až v roce 1921. Takhle to tam vypadalo.

Globální oteplování už dávno není neutrálním badatelským fenoménem. Stalo se strašidlem, novodobou náhražkou božího soudu nad naší civilizací. Bojí se ho děti. Koncept mytologie globálního oteplování vychází z toho, že se pozorované klimatické změny v rozhodující míře dějí v důsledku lidských aktivit. To je zcela klíčové, protože kdyby tomu tak nebylo, tak najednou nebudeme zlí čerti likvidující krásný panenský svět, ale jenom banda mírně afektovaných primátů, co jen jako statisté sledují jeviště globálních klimatických procesů. Nemuseli bychom si nepřetržitě posypávat hlavy popelem a třeba by zbyl i čas vymyslet něco chytrého, co by pomohlo ustát budoucí změny klimatu. Ty nevyhnutelně přijdou, i kdybychom zítra zakázali spalování úplně čehokoliv.

Zvětšit obrázek

Místo činu.Slušná trefa doprostřed Sibiře, i když, žádný kráter tam nikdo nikdy nenašel.

Mediálně hlasití odborníci mají v téhle záležitosti většinou jasno a těch pár nešťastníků, co si dovolí pochybovat, bývá ocejchováno za zkorumpovance průmyslových korporací. Přesto se občas objeví pozoruhodná představa nebo studie, která se zeleným oteplovacím dogmatem kacířsky polemizuje. Pravidelně si tím vyslouží nálepku „kontroverzní“.

Mezi odvážlivce se teď zařadil i ruský akademik Vladimir Šajdurov, expert na modelování složitých jevů. Na mítinku pořádaném britskou University of Leicester vystoupil s obstojně šílenou teorií, která nadělala velký rozruch. Dovolil si tvrdit, že globální oteplování nemá vůbec co dělat se spalováním fosilních paliv a s množstvím oxidu uhličitého v atmosféře. Podle něj hraje klíčovou roli množství krystalků ledu vysoko v atmosféře. Změny koncentrace ledových krystalků ovlivňují tenkou, ale významnou vrstvu mraků v mezosféře ve výšce 50-85 km, která odráží část slunečního záření dopadajícího na zemský povrch.

Zvětšit obrázek

Dnešní civilizace 70 km od epicentra.

Šajdurov vyšel z detailní analýzy změn průměrných ročních teplot za posledních 140 let. Překvapivě zjistil, že do počátku dvacátého století teplota navzdory rozvoji průmyslu mírně klesala. Pokud to tak bylo, má představa, že planetu otepluje nárůst oxidu uhličitého v důsledku rozvoje průmyslu vážný problém. Pro pozorovaný nárůst teploty, jehož počátek se odhaduje mezi lety 1906 a 1909, nabízí Šajdurov alternativní vysvětlení. Je to šílenost, ale postavená na realistických základech. Viníkem je podle něj podivuhodná událost k níž došlo 30. června 1908 na Sibiři severovýchodně od Bajkalského jezera. V onen den v oblasti řeky Tunguzky nejspíš explodoval asteroid či jádro komety, který chvíli předtím pronikl z vesmírného prostoru do atmosféry. Zanikl ve výšce 6-10 km a i když se vedou spory o jeho rozměry, neboť není úplně jasné, z čeho byl, každopádně vybuchl v oslnivé explozi o síle 10-25 megatun. Pokácel při tom 60 miliónů stromů na ploše větší než 2000 kilometrů čtverečních a do atmosféry vymrštil gigantické množství prachu. Kolem události samotné jsou ještě otazníky. Podle Šajdurova ale Tunguzský meteorit rozhodně řádně zamíchal horní vrstvy atmosféry. A mohl být oním spouštěčem vzestupu globální teploty.

Zvětšit obrázek

Ač se to nezdá, mezosféra je ta úplně nejchladnější vrstva hned po volném kosmické prostoru.

Šajdurov argumentuje, že nejmocnějším skleníkovým plynem není oxid uhličitý, ani metan, ale voda. Relativně malé změny obsahu vody v atmosféře, kde je ve formě páry a krystalků ledu, podle něj vyúsťují v globálně znatelné změny teploty zemského povrchu. Vliv oxidu uhličitého a další plynů by v takovém případě byl jenom zanedbatelný. Jen pro představu, vzestup obsahu atmosférické vody o 1 procento by mohl zvýšit globální průměrnou teplotu zemského povrchu o více než 4 stupně.

Role vody v regulaci planetární teploty je diskutovaná už přes 150 let. Teď, v době globální oteplovací hysterie není jaksi populární o ní příliš mluvit. Není divu, lidská civilizace nemá na globální koloběh vody, jenž stojí zejména na výparu ze světových moří a na celosvětových srážkách, příliš významný vliv. Jak praví Šajdurov, jenom brutální přírodní jev planetárních rozměrů, jakým byl Tunguzský meteorit, mohl změnit vodní poměry v horních vrstvách atmosféry.

Celá Šajdurova teorie nepostrádá divokost tak typickou pro ruskou vědu a je dobré ji brát tak trochu s nadhledem. Je to ale každopádně velmi zajímavý pohled na klimatické změny našeho století, jemuž alespoň část klimatologů věnuje pozornost a je bezpochyby hodný dalšího zkoumání. Nakonec se klidně se může stát, že sto let starý sibiřský meteorit zachrání miliardy dolarů, které by stálo možná úplně zbytečné omezování emisí oxidu uhličitého a jako bonus vylepší rating lidstva v našich vlastních očích.

Pramen: University of Leicester