Zvětšit obrázek

Ovládnutí ohně nás osvobodilo od potřeby rozeznávat hořké chutě.

Při evoluci člověka se mohly uplatnit tři typy genetických změn. První lidé mohli získat zcela nové „lidské“ geny, které našim zvířecím předkům chyběly.
Člověk se mohl vyšvihnout na výsluní i změnou zděděných zvířecích genů – jejich „polidštěním“. V neposlední řadě je ve hře možnost, že naši předci ztratili geny, které jim bránily v dalším vývoji.

Jianzhi Zhang

Genetici například předpokládají, že v pravěku postihla první lidi mutace genu pro důležitou bílkovinu žvýkacích svalů. Oslabení svalů obemykajících čelisti pak mohlo uvolnit prostor pro růst lebky a její mozkovny.

Zvětšit obrázek

Například tepelnou úpravou bramborových hlíz ničíme spolehlivě toxický alkaloid solanin. Zároveň vyrábíme karcinogenní akrylamid. Na rozdíl od akutní otravy je vznik nádoru dlouhodobá záležitost, a tak to evolučně ani moc nevadí.

Tým vedený Jianzhi Zhanben z University of Michigan se proto rozhodl prověřit, kolik genů jsme během evoluce člověka poztráceli ve srovnání s našim nejbližším zvířecím příbuzným šimpanzem. Našli celkem 80 „invalidních“ genů, které jsou u člověka poškozené a nepracují, zatímco v dědičné informaci šimpanze se těší „nejlepšímu zdraví“.  Mezi tímto genetickým odpadem se nacházely trosky „náhodně posbíraných genů, ale geny několika jasně definovaných kategorií. V tzv. pseudogeny (tedy geny v rozkladu) se měnily většinou geny zodpovědné za vnímání pachů a vůní a za schopnost rozeznat hořkou chuť. Podobně se našim předkům přednostně rozpadaly i některé geny zajišťující imunitní obranu organismu.

Zvětšit obrázek

Na cestě z Afriky do Evropy a Asie přišla našim předkům ztráta některých genů vhod.

„Lidé nemají dvakrát dobrý čich, a tak nás objev rozpadu čichových genů nijak nepřekvapil, svěřil se Zhang v rozhovoru pro časopis  The Scientist. „Nezaskočilo nás ani to, že pro člověka  ztrácela na významu schopnost rozeznat hořkou chuť. Hořká chuť prozrazuje přítomnost toxických látek, na které jsou bohaté především rostliny. Před 1 až 2 miliony roků ale lidé začali jíst více masa a rostlinná potrava začala z jejich jídelníčku mizet. Také si už upravovali potravu na ohni, čímž se mnohé toxiny ničí. Hořká chuť už pro ně nebyla tak důležitá.“

Zvětšit obrázek

Obrnila nás například k otravě krve.

Překvapením nebyla ani ztráta genů pro některé složky imunitní obrany. Ty nás chrání proti konkrétním choroboplodným zárodkům a pokud se naši předci některých mikroskopických nepřátel zbavili, nepotřebovali se proti nim dále chránit. Ztrátou přitom nemuselo obranyschopnost lidí klesnout. Naopak.  Svědčí o tom příklad jednoho z „imunitních genů“, který vědci přistihli přímo při zániku. Gen označovaný jako CASPASE12 už  nefunguje obyvatelům Evropy a Asie. Zůstal však funkční u malé části obyvatel subsaharské Afriky, které činí zvýšeně vnímavými k otravě krve. Naši předci ztratili tento gen zhruba před 60 tisíci roky, když se vydávali z africké kolébky lidstva osídlit Evropu a Asii. Zvýšená odolnost k otravě krve jim zjevně přišla v novém nehostinném prostředí vhod.

Pramen: PLoS Biology. The Scientist