Fosilie nejsou samy o sobě úplně nejlepším dokladem evoluce. Ne, že by byly s evolucí v nějakém rozporu, to ani omylem, ale jak ukazují každodenní dohady s natvrdlými biblisty, pouhá existence fosilií už dneska nikoho nedojme. Zatvrzelý popírač evoluce bude řekněme pořád dokola tvrdit, že pánbůh něco stvořil, pak se mu to bůhvíproč znelíbilo a bác, udělal potopu a my dneska nacházíme nějaké ty zbytky. A protože je pánbůh náročný estét, tak to udělal mockrát a my z toho máme fosilní záznam. Vyvrátit takovou totalitní argumentaci něčím jednoduše pochopitelným není úplně snadné. Existenci evolučních procesů mnohem elegantněji dokládá jednak na první pohled patrná hierarchie živé přírody a zároveň s ní stejně očividná trapná nedokonalost a zflikovanost živých tvorů.
Lebky fosilních potvor na bázi čtvernožců ...
Fosilie jsou přesto z evolučního hlediska maximálně zajímavé a když se urodí dost nálezů, tak ukazují, jak která skupina organismů vznikala. Fosilní záznam je mimo jiné přecpaný takzvanými „přechodnými články“, o nichž se občas dozvíte, že neexistují. Každý takový „přechodný článek“ normálně bez problémů žil. Měl mnohé vlastnosti a znaky svojí podstatou přechodné, přesto více či méně funkční .
Celý trik spočívá v tom, že přechodné články jsou vlastně mozaikou znaků starobylých, stejné jako u předků a znaků více či méně pozměněných, zaniklých nebo naopak nově vzniklých, přičemž je mnohdy přímo hezky vidět, jak během evoluce dochází k postupným změnám. Když se to tak vezme, tak více či méně patrným přechodným článkem je vlastně úplně každé živé stvoření.
Excelentním příkladem zjevného „přechodného článku“ je Panderichthys rhombolepis, kolem jednoho metru dlouhá, pravděpodobně sladkovodní nebo braktická rybovitá potvora nalezená v Litvě ve vrstvách ze svrchního devonu, konkrétně z období frasnianu, čili z doby přibližně před 385 až 375 milióny let. Panderichthys je jedním z nejranějších zástupců linie vedoucí k suchozemským čtyřnožcům. Je to opravdu šílená skládačka evolučně starobylých znaků lalokoploutvých ryb a zároveň evolučně pokročilých znaků čtyřnožců.
Fylogeneze báze čtyřnožců. Horké to tu bylo hlavně na přelomu devonu a karbonu.
Na první pohled vypadal jako lalokoploutvá ryba. Neměl už ale hřbetní a řitní ploutev a měl spíš ocas než ocasní ploutev lalokploutvých ryb. Hlavou se podobal spíš prvním suchozemským čtyřnožcům, hlavně zvnějšku. Pro lalokoploutvé ryby je typický mezilebeční kloub. Panderichthys ho ještě měl, ovšem redukovaný a zvenku není na lebce vidět.
Obratle měl podobnější obratlům čtyřnožců. Prsní ploutve byly spíš stále ještě ploutve připojené k lebce, některé znaky, například délka kosti pažní, ale už silně připomínají čtyřnožce.
Na prakticky každé součásti těla Panderichthyse je vidět pozvolný přechod od lalokoploutvých ryb, jako je třeba takový Eusthenopteron k prvním čtvernožcům zatím jen výjimečně vykukujícím na souš, jako jsou dejme tomu Acanthostega či Ichthyostega.
Až donedávna se nevědělo, jaké měl Panderichthys zadní končetiny, tedy vlastně břišní ploutve a pánev. Catherine Boisvert ze švédské Uppsala University nedávno popsala fosilii se slušně zachovanou břišní ploutví a částí pánve. Ukázalo se, že Panderichthys při lezení spoléhal především na přední ploutve – ty zadní (čili břišní) sloužily asi jenom k zachycení u dna a byly ještě více primitivní než přední a mnohem podobnější ploutvím lalokoploutvých ryb. Pánev taky zatím nic moc. Ale na obojím už lze také nalézt podobnosti s budoucími čtyřnožci. Na kostře Panderichthyse jsou úplně krásně zachycené přechodné fáze, postupého oddělovalování přední končetiny od lebky, aby se uvolnily pro pohyb a zároveň postupného sílení pánev a zadních končetin.
Přední končetiny a jejich majitelé ve fylogenetickém přehledu. Takhle postupně vznikaly naše ruce.
Panderichthys nakonec možná jako přechodný článek vstoupí do učebnic. Postarali se o to další dva badatelů z Uppsala University – Martin Brazeau a Per Ahlberg. Důkladně prostudovali lebku Panderichthyse z fosilie, která byla vykopána v sedmdesátých letech 20. století, ale lebka samotná až donedávna z větší části vězela v kameni. Zjistili, že spirákula, otvory v lebce původně vzniklé ze žaberních štěrbin byly u Panderichthyse mnohem širší a přímější, než u starobylejších ryb a že jejich hyomandibula byla zase naopak mnohem kratší a pahýlovitější. Hyomandibula je původně svrchní část jazylky a součást spodní čelisti obratlovců, u suchozemských čtyřnožců se postupně změnila ve třmínek ve středním uchu.
Třeba takoví žraloci používají spirákula, když loví na dně, víří bahno a nechtějí si zanést žábry. Autoři studie předpokládají, že Panderichthys to dělal úplně stejně a spirákuly dýchal. Postupem času se ze spirákula stala sluchová dutina a z hyomandibuly třmínek. Na Panderichtysovi je všechno krásně vidět právě tak napůl hotové. Tenhle tvor ještě netušil, jako budou vzdálení příbuzní za stovky miliónů let luxusně slyšet, na cestě k rozkošně chlupatým králičím slechům už ale ušel docela slušný kousek.
Pramen: Nature 438(7071): 1145-1148, News@Nature 16 01 2006
Užaslí vědci se stali svědky největšího známého sežrání v oceánu
Autor: Stanislav Mihulka (30.10.2024)
Psi stokrát jinak
Autor: Pavel Houser (02.12.2023)
Australský Plot proti dingům velmi rychle ovlivnil evoluci klokanů
Autor: Stanislav Mihulka (10.06.2023)
Vyhynutí parních lokomotiv popírá evoluční předsudky
Autor: Stanislav Mihulka (29.03.2023)
Nezastavitelná evoluce: Invazní vetřelci v Austrálii se mění na nové druhy
Autor: Stanislav Mihulka (09.02.2023)
Diskuze: