Zvětšit obrázek

V 19 století byly opiátové preparáty legální.

Základem pro toto pojednání  bude kniha Honba za zapomněním (světové dějiny narkotik 1500-2000, autor Richard Davenport-Hines, české vydání BB art, Praha, 2004). Dále jako pramen využíváme např. Johnsonovo "Zrození moderní doby", DeQuinceyho "Zpověď anglického poživače opia", Yougsonovo "O šílenství, podivínství a genialitě" a další literaturu.

Cílem tohoto článku není čtenáře nabádat k užívání různých látek ani je od toho odrazovat, ale pobavit pár bizarními zajímavostmi (nakonec možná nejzábavnějšími zážitky jsou stejně zážitky čtenářské/divácké, ať už se týkají čehokoliv - třeba takový Strach a hnus v Las Vaegas je asi lepší zhlédnout než prožít).

Zvětšit obrázek

Opiové války donutily Čínu přijmout velmi nevýhodné podmínky: otevření všech čínských přístavů západním obchodníkům, postoupení Hongkongu Británii a povinný nákup obrovského množství indického opia.

Takže vzhůru do historických zkoumání - kde si poprvé lze o drogách jiných než alkoholových přečíst a jaké že to jsou? Odpověď samozřejmě zní opium. V sumerském písmu existoval ideogram (ideogramy jsou jakési pomocné znaky, které doplňují částečně znakový a částečně fonetický zápis, aby se v písmech tohoto typu vůbec dalo nějak vyznat) pro mák byl totiž totožný se znakem pro slovo "radost" - alespoň pokud tomu tedy dnes dobře rozumíme. Egyptské papyry popisují, jak se šťáva z nezralých makovic podávala vojákům před bojem pro zvýšení bojovnosti, opium se ale současně užívalo také jako analgetikum i prostředek na vyvolání snů.

Zvětšit obrázek

Sklizeň opia v 21 století.

(Vůbec je legrační, jak různě bývají účinky opia popisovány, od povzbuzováku po uklidňovák. De Quincey si ve Zpovědi anglického poživače opia libuje v tom, jak po požití laudana popíjel čaj a hodiny šťastně zíral z okna na padající sníh, Burroughs nechává své hrdiny - poživače opia - smát se při pohledu na své povadlé přirození s tím, jak na to pěkně vyzráli :-). Naopak jindy se opiu přičítaly účinky afrodiziakální. Je to podle všeho droga mnoha tváří. Také však stojí za pozornost konstatování Davenporta-Hinese o tom, že poživači opia zpravidla neměli pověst příliš hlubokých myslitelů :-))

Opium pravděpodobně představuje i řešení jedné zajímavé literární hádanky. Když v Odysseie Telemachos navštíví Meneláa, přidá Helena do vína, které se pije, jakési antidepresivum.

Helena, Diova dcera, si vzpomněla však
a vhodila do vína, z kterého pili, lék proti hoři,
hněvu a strastem. Napije-li se kdo
vína, jež s kouzlem tím v měsidle smícháno bylo,
nezkropí toho dne slza mu líci
i kdyby otec či matka mu skonali právě.
(překlad Vladimír Šrámek)

Zvětšit obrázek

Nicméně existují i jiné možnosti. V některých překladech je látka charakterizována jako "kořen", což by se na opium samozřejmě moc nehodilo. Do originálu bohužel nahlédnout nemohu, ale snad se mezi čtenáři najde někdo s klasickým vzděláním, který příslušný výzkum provede.

Kuriózní je masové použití opia v 1. polovině 19. století - asi jako dnešní paralen. Dávalo se dětem, aby nezlobily (obdoba dnes občas praktikovaného dudlíku namočeného do rumu). Tento zvyk byl tehdy v Anglii velice rozšířený, předávkování opiem bylo jednou z významných příčin dětské úmrtnosti. Už v 17. století se také objevily pokusy aplikovat opium psům - zvířata však vesměs uhynula, pravděpodobně opět kvůli nesprávnému dávkování (opium ve vysoké dávce se používalo odedávna také jako jed - Nero právě takto pravděpodobně nechal odstranit Britannica). V 19. století se opium také běžně užívalo v těhotenství a pro zmírnění menstruačních obtíží. Ve francouzské armádě se opium podávalo zraněným, ale i "plošně" - pro rozptýlení vojáků. Prusové nasadili opium za rakousko-pruské války v roce 1866, která zasáhla i území Čech. Výsledky si nemohli vynachválit.

Zatímco ve starověku se opium především žvýkalo (v podobě sušené šťávy z makovic), v novověké Británii bylo opium oblíbené v podobě lihového nebo vinného extraktu jako tzv. laudánum. Příprava této látky se sice přičítá už Paracelsovi, v jeho podání ale šlo o jakýsi čarodějnický nesmysl (neb opium míchal podle svých slov například s jantarem, blínem, pižmem - a rozemletým rohem jednorožce). Význam slova laudánum se tedy pořádně posunul, což ale není nic neobvyklého.

(Trochu podobný je mimochodem příběh Coca-coly. V roce 1884 začala kola jako nápoj z vína, kolových ořechů a listové koky prodávaný pod názvem Wine Coca. Obsah kofeinu výrazně převyšoval kávu i čaj a dokonce se uvažovalo, že nápoj by mohl sloužit právě pro léčbu závislosti na morfinu. Jak v Americe rostly prohibiční tendence, odstranili výrobci za účelem udržení nápoje v "mainstreamu" z nápoje víno. Posléze potkal podobný osud v kole také původně přítomný kokain.)

Zvětšit obrázek

Vidět Afghánce kouřit opium není nic neobvyklého.

Laudanum bylo považováno dokonce za jakousi základní léčivou esenci. Skotský lékař John Brown v 19. století učil, že existují pouze dvě poruchy organismu: nedostatek nebo přebytek energie (životní síly). Z tohoto důvodu stačí také ordinovat pouhé dva léky. Nedostatek síly řešil Brown alkoholem, její přebytek zase opiem. V praxi to fungovalo tak, že člověk měl brát různé různě silné laudanum, kde by podle Browna převládala buď opiová, či alkoholová "síla". Věru, mít takového lékaře mohlo vést k zajímavým koncům :-). (Jindy se alkohol pokládal za zastupitelný s opiem - pro léčbu závislosti na opiu se podávalo víno v neomezeném množství - také jistě pozoruhodná léčebná kúra.)

Opium se v 19. století v Británii ovšem užívalo i mnoha jinými způsoby - třeba v podobě náplastí, tabletek či mýdel. (Pouze kouření opia bylo spojeno spíše s čínskými přistěhovalci a tehdy nemělo příliš dobrou pověst.) Na opiové tablety se stály fronty podobně jako před masnými krámy. Opium tehdy užívali britští králové i ministerští předsedové, průmyslníci i dělníci. Zdaleka nemělo charakter nějaké politické revolty, nebylo spojeno s kriminálním prostředím spodiny, ba ani bohémy. Proniklo i do jazykových metafor - Marx nazval náboženství právě "opiem lidstva". Války s Čínou se nazývaly opiovými, byť opium zde bylo spíše záminkou.

Zpětně těžko posoudit, kolika lidem tehdy opium pomohlo a u kolika lidí vyvolalo návyk, jenž je naopak nakonec zničil. Samotný DeQuincey neměl údajně problémy po období zvyšování dávek (tehdy bral až ekvivalent několika gramů denně, což působí neuvěřitelně, ale není to zdaleka jediný příklad podobné nestřídmosti :-)) dávky zase snižovat. Přiznal nicméně (ač se jinak nebránil exaltovaným výkřikům o "božském opiu"), že ho návyk nakonec přivedl na okraj katastrofy, příjemná malátnost se proměnila v děsivé noční můry, v nichž hrála údajně klíčovou roli postava jakéhosi Turka. Při čtení příslušných pasáží se člověk zalyká smíchy, v reálu to ale asi moc příjemné nebylo.