Koho navnadil titulek na detektivku nebo černou kroniku, bude asi zklamán. I kdyby se taungské dítě stalo obětí nějakého zvrhlíka, byl by zločin dávno promlčen. Taungské dítě žilo a zemřelo před dvěma miliony roků v lokalitě Taung, jež se nachází asi 500 kilometrů jihovýchodně od Johannesburgu. Jeho objev v roce 1924 vyvolal malou revoluci, protože dokazoval, že se člověk vyvinul v Africe.
Však si to také jeho objevitel Raymond Dart (1893-1988) od svých kolegů pěkně schytal. Nikdo nechtěl jeho australopiteka vzít na vědomí. Teprve o deset později rehabilitoval Darta nález ostatků dospělého autralopiteka.
Můžeme být téměř jisti, že taungské dítě zemřelo násilnou smrtí. Vědci z jeho skonu dlouho vinili kočkovité šelmy - levharty nebo některou ze šavlozubých velkých koček. Asi před deseti lety ale přišel Bergerův kolega Ron Clarke s teorií, podle které zabil taungské dítě dravec podobný současnému orlu korunkatému (Stephanoaetus coronatus). A schytal si to podobně jako Raymond Dart.
Australopiteci prý byli příliš velcí, chytří, než aby je mohl "klofnout" nějaký opeřenec. Navíc žili v organizovaných tlupách a navzájem se hlídali. Kdepak orel!
Kdepak orel?
Důkazy o tom, co orli dokážou, se dostali Bergerovi do rukou náhodou. Redaktoři vědeckého časopisu American Journal of Physical Anthropology jej požádali, aby oponoval práci tria Scott McGraw, Catherine Cooke a Suzanne Schultz. Ti studovali ostatky primátů ulovených orly v pralese Tai v Pobřeží slonoviny. Orli tu loví primáty, kteří je daleko převyšují tělesnou hmotností. Používají při tom taktiku náletu.
Shora dopadnou na nic netušící zvíře a drápy mu sevřou hlavu. Silný zadní dráp přitom pronikne opici až do mozku.
Byl dokonce zaznamenán případ, kdy orel takto napadl a usmrtil dítě. V práci, kterou dostal Berger posoudit, vytipovali autoři typické stopy na lebce, které po sobě zanechává útok orla. Dokázali je spolehlivě odlišit od stop, které na lebce zanechají jiní predátoři.
Orlí drápy zanechají na lebce typickou "promáčklinu". Úder zobákem zas charakterický otvor ve tvaru klíčové dírky. Přesně takové stopy nese i lebka taungského dítěte a právě z nich Clarke vyvozoval, že malý australopitek padl za oběť dravci. Nová vědecká práce ale popisovala ještě jednu typickou stopu prozrazující orla jako pachatele. Dírky a zubaté řezy na dnu očnic. Ty vznikají, když se orel drápy a zobákem dostává přes oči k mozku své oběti.
Velcí predátoři, například kočkovité šelmy se do nitra poměrně malé očnice nedostanou a nemohou ji uvnitř tímto způsobem poškodit. Proto se Berger rozhodl podívat znovu na lebku taungského dítěte.
Dno očnic neslo neklamné stopy po drápech a zobáku. Berger si pro jistotu prověřil i odlitek pořízený v roce 1925 Raymondem Dartem, aby se ujistil, že poškození lebky nevzniklo v průběhu desetiletí během jejího zkoumání. Ale mohl si oddechnout. Je skoro jisté, že typické poškození je mnohem staršího data než samotný nález lebky. A tak si můžeme zase odškrtnout jeden nevysvětlený případ z dávné historie. Taungské dítě zabil orel. Znamená to, že australopitéci měli mnohem více nepřátel, než jsme si mysleli. Nevěděli ani minuty ba ani sekundy, kdy je něco sežere. Museli si hlídat nejen zem, ale i prostor nad sebou. Neměli to vůbec jednoduché, ale zvládli to.
Pramen: American Journal of Physical Anthropology
Diskuze: