Narval je mořský savec z řádu kytovců. Jeho latinský název je Monodon monoceros. Je typickým obyvatelem severních polárních moří a patří k dosud málo probádaným druhům. Narval žije ve společenstvích, z nichž ta nejpočetnější čítají až 2000 zvířat.
Dospělý samec dosahuje hmotnosti až 1800 kg a je až 6 metrů dlouhý. Samice má až 900 kg a bývá o metr kratší. Barva kůže se mění v průběhu života od temně modrošedé, až po tmavě hnědou. Na celém těle je kresba z malých tmavých skvrn nepravidelného tvaru. Hrudní ploutve jsou krátké umístěné daleko za hlavou. Pod hladinou může zůstat až 20 minut. Narval hledá potravu v hlubokých polárních a subpolárních vodách kolem Arktidy. Loví především ryby - polární tresky a platýze, dále pak menší hlavonožce a někdy i korýše, např. kraby.
V horní čelisti jsou u mláďat až 4 páry zubů z nichž se do dospělosti uchová jen jeden. U samců se v naprosté většině pravý špičák nezvětšuje, zatímco levý prorůstá měkkou částí horní čelisti a postupně se z něj stává až 3 metry dlouhý spirálovitě stočený roh. Připadá to, jakoby roh vyrůstal z čela. Spodní čelist je v dospělosti zcela bez zubů. Narval tedy nemůže žvýkat. Potravu uchopí mezi tvrdé čelisti a polyká ji v celku. Proto se při lovu omezuje jen na kořist určité velikosti. Větším zvířatům není nebezpečný.
Snůška nesmyslů
O významu narvalího „rohu“ se v odborné literatuře můžete setkat s celou řadou teorií, například že s pomocí této špice proráží narval led aby se mohl nadechnout, nebo že s jeho pomocí rozrývá bahno aby se zmocnil ukrytých měkkýšů a krabů. Na hrot svého oštěpu má napichovat ryby a samci jej údajně používají v boji o svůj harém, podobně jako jeleni za tím účelem využívají svého paroží. Nyní se ukázalo , že nic z toho není pravda. Narvalí zub je jakýmsi čidlem. Jde o citlivý orgán a Martin Nweeia, který je profesorem na Harvard University a odborník na mořské savce je přesvědčen, že narvalí roh je schopen vnímat změny tlaku, teploty, slanosti a s největší pravděpodobností také přítomnost a koncentrace různých látek ve vodě. Také se dosud soudilo, že tento kytovec se potápí do 400metrové hloubky. To je sice pravda, ale jen částečně. Platí to jen pro letní období. V zimě se narvalové potápí do dvojnásobné hloubky. Do hloubky okolo 900 metrů se běžně ponořují dvacetkrát za den. Údaje ze satelitu zaznamenaly, že někdy se tato zvířata ponoří až do hloubky 1500m, a poněvadž značky v této hloubce přestávají poskytovat dostatečně silný signál, někteří vědci se domnívají, že se tato zvířata ponořují ještě hlouběji.
Orgán k přežití
Nové poznatky nasvědčujítomu, že to je právě jejich zub, který se přeměnil ve smyslový orgánem a který narvalům umožňuje v této hloubce bezpečně se orientovat a nalézt kořist.
Narvalí kel je pouze jediným zubem v přírodě, který si zachovává rovný růst. Přitom se ještě navíc spirálovitě stáčí. Tato zvláštní konstrukce vede k jeho neobyčejné pevnosti a současně i jeho pružnosti. Zub se tak všemi směry natolik ohýbá, že jeho špička se může od své osy vychýlit i o více než 30 cm aniž by se zub zlomil. I když je narvalí zub tvořen stejnými stavebními prvky ze kterých jsou vytvořeny i naše zuby, mikroskopický rozbor ukázal na jeden podstatný rozdíl. Savčí zuby jsou uvnitř tvořeny měkčí zubovinou, která je na povrchu kryta pevnou, otěru odolnou, sklovinou. Narvalí zub má stavbu opačnou, tvrdší, tedy více mineralizovaná tkáň, je uprostřed. Čím dále od středu zubu, tím je v zubovině zastoupeno více proteinů, je tedy měkčí. Je to právě tato stavba, která umožňuje pružně reagovat na vysoké tlaky při hlubokých ponorech do velkých hloubek. Pokud by narvalí zub byl vytvářen klasicky a měl na svém povrchu tvrdou křehkou skořápku ze skloviny, při rychlém vynoření by explodoval.
Je tu ale ještě jedna odlišnost. Naše zuby mají nervy ukryté a běda nám, když se třeba zubním kazem obnaží. Narvalí nervy naopak vystupují na povrch zubů a jsou přes senzory v přímém spojení arktickým prostředím. Tato zvířata dokáží přežít i v prostředí, kde je hladina moře do určité hloubky zamrzlá. Hlavou (nikoli zubem!), si dokáže narval led prorazit a k takto vytvořenému otvoru se pak zhruba každou čtvrthodinu vrací aby se nadechnul. Vědci usuzují, že citlivá zakončení nervů na narvalím zubu umožní těmto zvířatům rozlišovat i nepatrné rozdíly slanosti vody, které vznikají při tání ledu, a že to jim dovoluje například určovat vzdálenosti od jednotlivých ker a bezpečně se tak v tomto nehostinném prostředí orientovat. Aby narval našel dostatek potravy a aby přežil, musí migrovat. Ročně tak při svých cestách urazí cestu dlouhou 2000 km.
Eskymáci měli pravdu
Nové názory vědců tak daly za pravdu Inuitům, kteří tyto tvory loví již po staletí a kteří vždy tvrdili, že narvalí samci svůj hrozivý, oštěpu podobný orgán k vzájemnému zápolení nepoužívají.
Narvali často vystrkují hlavu z vody. Činí tak takovým způsobem, aby jejich kel čněl vysoko.
Proč to dělají je zatím záhadou. Jestli jste si někdy vystavili svůj chrup extrémnímu chladu tak víte, že i jeden nerv v zubu je dost na to, aby náhlé teplotní změny daly vznik palčivé bolesti a pořádně člověka potrápily. Arktický jednorožec, který má v zubu nervů tisíce, si ledovým větrem nechává svůj zub ofukovat dobrovolně a vypadá, že mu to dokonce přináší potěšení.
Narvalí vyhlídky
Dnes se početní stavy narvalů odhadují přibližně na 50 000 zvířat. Většina z nich žije poblíž severozápadního Grónska. Narvalí populace se ale postupně ztenčuje. Na vině je jak zhoršování kvality jejich životního prostředí, tak rušení jejich vžitých stereotypů loděmi, které mění pravidelnost jejich krmení a tím jejich výživný stav. Vážným problémem je i jejich pokračující lov. Pro Inuity je totiž narval zvláště ceněným úlovkem. Poskytne maso, jeho kůže je zvláště bohatá na vitamin C a narvalí kly jsou stále žádaným obchodním artiklem.
Kly narvalů byly a stále jsou vysoce ceněným zbožím.
Prameny: Sci.Am.
http://www.sciam.com/article.cfm?chanID=sa003&articleID=0002569C-5144-139F-914483414B7F0000
New Scientist magazine, 05 February 2005
National Geographic News
Diskuze:
