Zvětšit obrázek

Mozaika poskládaná ze snímků získaných sondou při setkání s měsícem Enceladus 14. července 2005 v rozsahu vzdáleností 61 tisíc až 11 tisíc kilometrů. (NASA/JPL/Space Science Institute)

Sonda Cassini už více než rok obíhá kolem Saturna. O samotné planetě ale také jejích měsících a systému prstenců měli vědci dosud informace zejména z průletů sond Voyager před třemi desetiletími. Cassiniho blízká setkání s jednotlivými světy Saturnova systému přinášejí díky modernější technice nové a detailnější pohledy. Podívejme se alespoň na některé zajímavé cíle sondy.

Malý měsíc s atmosférou

Naší první zastávkou bude malý měsíc Enceladus, který kolem planety obíhá uprostřed prstence E a stále více poutá pozornost vědců. Měření přístrojů na Cassinim nedávno ukázala, že měsíc má vlastní atmosféru tvořenou molekulami vody a příbuzných sloučenin.
Když v červenci sonda minule jen o 175 km měsíc, ve skutečnosti jeho atmosférou prolétla. Žádné ohrožení to ovšem pro ni neznamenalo, protože atmosféra je extrémně řídká. Vědci proto hovoří o tzv. exosféře. S průměrem 500 km je Enceladus příliš malý na to, aby si atmosféru dlouhodobě udržel, proto je nezbytné aby byla neustále doplňována. Za možné zdroje byly navrženy dopady drobných meteoritů či teplé skvrny nalezené v jižních polárních oblastech. Objev exosféry rovněž podpořil teorii, podle které je Enceladus zdrojem materiálu pro prstenec E.

Zvětšit obrázek

Na snímku měsíce Dione je vidět hned několik velkých kráterů. Největší z nich je kousek pod středem snímku. Kráter Dido s výrazným centrálním pahorkem má průměr 118 km.

Teplé skvrny s teplotami kolem -160 oC jsou z našeho pohledu extrémně chladné, ale na Enceladu o 35 - 40 oC převyšují teploty svého okolí. Po naší Zemi a Jupiterově měsíci Io je tak Enceladus teprve třetím tělesem ve Sluneční soustavě, kde byly takové útvary zaznamenány. Přístroje na Cassinim detekovaly unikající materiál právě při přeletu sondy nad jižní pólem planety. Panuje tedy podezření, že pod ledovým povrchem měsíce existuje zdroj vnitřního tepla .Ohřátý materiál pak uniká puklinami v povrchu měsíce. Zatím není jisté, zda se jedná o určitý druh vulkanické činnosti či obdobu skleníkového efektu, kdy je sluneční záření uvězněno pod ledovým příkrovem. NASA proto naplánovala ještě bližší setkání sondy s Měsícem. V roce 2008 proletí Cassini jen 100 km nad jeho povrchem.

Měsíc dvou tváří

Snímky ze sond Voyager ukazují měsíc Dione jakoby zahalený do mlhy. Vědci se tehdy domnívali, že jsou to ledové vulkány, které vyvrhují čerstvý materiál a rozprašují jej po povrchu měsíce.
Tato teorie padla už před rokem, když na měsíc o průměru 1120 km obíhající uvnitř nejvzdálenějšího prstence E namířila své přístroje sonda Cassini. To, co bylo původně považováno za mlhu, je ve skutečnosti rozsáhlá síť jemných trhlin. Odborníci považují za příčinu vzniku těchto prasklin nikoliv vulkanismus ale pohyby tektonických desek. Ačkoliv byly podobné útvary pozorovány i na jiných měsících, nikde nejsou takového rozsahu jako na Dione, kde tektonika doslova roztříštila celou jednu hemisféru.

Zvětšit obrázek

Obrázek ve falešných barvách ukazuje podivné krátery na povrchu měsíce Hyperion. Je složen ze snímků pořízených sondou 26. září 2005 přes IR, zelený a UV filtr ze vzdálenosti 62 000 km. Rozlišení na snímku je 362 metrů na pixel. (NASA/JPL/Space Science Institute)

Vědci se proto těšili na první a jediné setkání sondy s měsícem Dione, ke kterému došlo minulý týden, když Cassini prolétl jen 500 km nad jeho povrchem. Nejdetailnější dosud pořízené snímky ukazují širokou pestrost terénu na povrchu měsíce. Jsou zde zaznamenány obvyklé oblasti s množstvím kráterů, území pokrytá téměř výhradně malými krátery i rozsáhlé oblasti hladkého terénu s malým množstvím kráterů. Nachází se zde unikátní scenérie. Nad okolním plochým terénem se tyčí ledové útesy. Mnohé z nich jsou ostré a vypadají, že se vytvořily teprve nedávno. Vnitřní síly doslova "trhají povrch měsíce", abychom ocitovali vyjádření jednoho z členů vědeckého týmu.

Podivné krátery na Hyperionu

Když Cassini prolétl v září jen 500 km nad měsícem Hyperion, odhalil krajinu pokrytou hlubokými krátery s překvapivě ostrými okraji. Měsíc má neobvyklý tvar elipsoidu dlouhého 360 km, ale v nejužším místě širokého jen 225 km. Jeho rotace je chaotická. Astronomové si proto myslí, že se jedná o úlomek většího objektu, který byl rozbitý dávnou srážkou. K té muselo dojít minimálně před 4 miliardami let, protože povrch Hyperionu je pokrytý množstvím kráterů. Pokud by úlomek byl mladšího věku, alespoň část jeho povrchu by byla hladší než zbytek.

Řada kráterů je vyplněna tmavým červeným materiálem. Někteří astronomové se domnívají, že se jedná o nečistoty pocházející z vnějších Saturnových měsíců bombardovaných energetickými částicemi Slunečního větru. Uvolněný prach poté "zametou" vnitřní měsíce Hyperion a Japetus. Snímky relativně mladých kráterů ale naznačují, že vrstva materiál na dně je až několik metrů silná. Vnější měsíce ale neprodukují tolik materiálu. Musí tedy existovat další zdroj. Ostré okraje kráterů naznačují vysvětlení. Sublimací ledu kolem kráteru se uvolňuje prach v něm usazený a poté se pomalu přesouvá na dno kráteru. Není ovšem jisté, zda je tento mechanismus dostatečný k vyplnění kráterů hmotou.

Data z Cassiniho přístrojů ukazují, že kromě Titanu si také ostatní (a menší) měsíce zaslouží pozornost astronomů. Vzhledem k tomu, že výprava sondy potrvá ještě několik let, dočkají se vědci jistě ještě celé řady dalších překvapení.