Zvětšit obrázek

Warren (vlevo) a Marshall v roce 1982

V loňském roce získali cenu za lékařství američtí vědci Richard Axel a Linda Bucková, a to za objevy spojené s pochopením vzniku a fungování našeho čichu. Letos porota ocenila poznání, že nikoli stres ale že jsou to  bakterie, které hrají hlavní roli při vzniku zánětu žaludku a žaludečních vředů. Objev učinili Australané Robin Warren a Barry Marshall, a bylo to v roce 1982.
Před tímto objevem panoval názor, že  hlavní příčinou těchto chronických onemocnění je stres a nevhodný životní styl. Warren s Marshallem však dokázali, že hlavním původcem je infekce vyvolaná bakterií Helicobacter pylori. Tato bakterie je velmi rozšířená a polovina z nás ji ve svém žaludku má. Chorobný stav ale naštěstí vyvolá jen asi u  10 až 15 procent nosičů.

Zvětšit obrázek

Před objevením „vředové bakterie“ se věřilo, že v žaludku je sterilní prostředí, protože v tak agresivním prostředí, které v žaludku panuje, nemůže žádný organismus přežít. Na této fotografii pořízené elektronovým mikroskopem je vidět jak růžové bakterie Helicobacteru napadají velké kulovité buňky žaludeční sliznice.

Robin Warren byl patologem ve městě Perthu. V roce 1979 si všimnul nepatrné bakterie, která se pravidelně objevovala v žaludku  u poloviny jím pitvaných osob. Všiml si, že s touto bakterií se také objevovaly záněty žaludeční sliznice. Spolu s Marshallem pak provedli pokusy s napadenou tkání u sta pacientů. Marshallovi se z několika vzorků tkáně  podařilo bakterii kultivovat. V prohlášení komise udělující Nobelovy ceny stojí, že:  „Objevem se jmenovaní zasloužili o to, že žaludeční vředy nejsou chronickou záležitostí a jejich léčba trvá mnohem kratší dobu".  Podle komise stojí oba vědci za "pozoruhodným a neočekávaným objevem". Osmašedesátiletý patolog Robin Warren a 54letý gastroenterolog Barry Marshall spolu začali pracovat už v 80. letech minulého století.  Odměnu deset milionů švédských korun si ve Stockholmu převezmou v prosinci.

Helicobacterové infekce
Bakterii Helicobacter pylori se dříve říkalo Campylobacter, a byla známa řadu desetiletí. Její klinický význam však vzrostl teprve v roce 1982, kdy Warren a Marshal popsali přímý vztah k epithelu žaludeční sliznice u nemocných s gastritidou.

Co je žaludeční vřed?
Laicky říkáme žaludeční vřed všemu, nechť se jedná o vřed žaludku, nebo vřed pylorického kanálu, či vřed na začínajícím střevě – dvanácterníku. Obecný odborný termín pro všechny tyto choroby je peptické vředy. Pro účely našeho povídání zůstaneme u lidového označení vředová choroba.  Onemocnění vzniká narušením výstelky žaludku a v těchto místech následně docházík tomu, že žaludeční kyselina se dostává tam kam nemá, a tráví vlastní tkáň. Poškozují se stále hlubší vrstvy stěny žaludku (nebo střeva), hrozí riziko průniku bakterií ze střevního obsahu do krevního oběhu následované překotně rychlým průběhem infekce. Stejně rizikové je i možné narušení cév s následným vykrvácením. Žaludeční vředy jsou rozšířenou chorobou, má je například  dvacet pět milionů Američanů. V povědomí veřejnosti je dost rozšířené mínění, že když se jedná o běžně rozšířenou chorobu, že vlastně o nic moc závažného nejde. Opak je ale pravdou. Jeden milion  Američanů musí být každým rokem hospitalizováno a šest tisíc jich v důsledku žaludečních vředů umírá. 

Jak je zjistit a pokud možno předem?
Již jsme si řekli, že pánové Warren a Marshall prokázali souvislost mezi vředy žaludku a bakterií Helicobacter pylori. Metod k průkazu Helicobactera je celá řada, mají své výhody i nevýhody.

Toto je fotografie pořízená při gastroskopii. Vřed připomíná hluboký kráter. Jedná se o nezhojený duodenální vřed. Pokud by nedošlo v tomto stadiu k léčbě, bakterie by perforovaly vyživovací cévy, nebo by se mohly prokousat až na druhou stranu stěny střeva. Vřed se stává vstupní branou smrtící infekce.

Jednou z možností je nechat si udělat test na přítomnost protilátek proti této bakterii v krvi, ve slinách nebo v moči.  Pokud se naše tělo s touto infekcí setkalo, vytvořily se nám proti ní protilátky a tento test je založen na tom, že ony protilátky zjišťuje. Jeho nevýhodou je, že nám neřekne jestli jsme nebo nejsme nemocní. Pokud náš organismus nad infekcí zvítězil, protilátky test objeví, protože nám v krvi přetrvávají. Z kladného výsledku si ale ale ještě nemusíme dělat těžkou hlavu, nemusí se jednat o aktivní infekci.

Jiný druh testů je založen na tom, že každá bakterie má na svém povrchu specifické útvary (antigeny). Ty jsou s jinými bakteriemi nezaměnitelné. Po přítomnosti zbytků těl Helicobacter pylori, které si uchovávají zmíněné specifické antigeny, lze pátrat ve stolici.
Mezi široce využívané testy patří test dechový. Je založen na určování aktivity enzymu ureáza (Urea Breath Test). V praxi se jedná o to, že se spolkne kapsle obsahující močovinu, která je značená nepatrným množstvím radioaktivního izotopu uhlíku (C14). Po deseti minutách se dýchá do balónku a vydechovaný vzduch se prověří. Pokud se v dechu objeví oxid uhličitý s atomy uhlíku C14, Geigerův počítač je zaregistruje a to znamená přítomnost infekce. Když se v dechu izotop neprokáže, osoba radioaktivní látku vyloučí v moči během několika hodin. Pokud by vám tento test připadal zastaralý, a měli byste snahu se mu vyhnout a raději jej nepodstupovat, je dobré vědět, že při něm obdržíte dávku radiace, která je jen zlomkem toho co dostanete při snímkování zlomeniny. Množství polknutého radioaktivního uhlíku, odpovídá množství, které do sebe vpravíte když vypijete patnáct skleniček pomerančového džusu. Jedná se o tak nepatrné množství radioaktivní látky, které je ve smyslu zákona považováno za množství bezpečné, a při práci s těmito látkami není potřeba dodržovat žádná zvláštní opatření. 

Další test, který je schopen zjistit bakteriální infekci, je endoskopie. Při gastroskopickém vyšetření se sondou zavedenou do žaludku vyštípne ze sliznice vzorek tkáně a z něj se pak v laboratoři snažíme bakterii v anaerobních podmínkách (prostředí bez kyslíku), kultivovat, nebo se použijí jiné testy prokazující přítomnost pro bakterii typických, antigenů. Tento test je pro pacienta spojen s tepříjemným dávením ale zato je, obdobně jako dechový test, poměrně přesný. Jeho výhodou je, že lze při něm provádět i optickou revizi stavu stěn žaludku.

Zmíníme se ještě o jedné věci. Nejde o alternativní náhradu výše jmenovaných testů, nicméně  když máme divné pocity v žaludku, trpíme nechutenstvím, plností, plynatostí, jsme-li navíc malátní (nemusí se jednat vždy o bolest), a nehodláme-li navštívit specialistu, pak je dobré alespoň  kouknout  do záchodové mísy. Tmavě zbarvená stolice, pokud  je příčinou natrávená krev a ne třeba borůvkový kompot, je známkou toho, že již jde opravdu o život. 

A tady jí máme, spirálovitě stočenou se čtveřicí bičíků, kterými kolem sebe bakterie seká jako helikoptéra svými listy rotoru. Z této podobnosti pramení také jeho rodové označení – Helicobacter.

Jak na ní?
Zlikvidovat vředovou bakterii není tak jednoduché, jak by se z oslavných článků vydávaných u příležitosti udělení Nobelovy ceny mohlo zdát. Na zdolání bakterie nestačí použít jen jedno antibiotikum, musí se volit kombinace několika, nejméně ale dvou antibiotik. Při léčbě se navíc musí drasticky omezit kyselost žaludku a to po dobu řady týdnů. Pocit že máte po celou dobu léčby v ústech „jak v polepšovně“,  je při této léčbě tou nejmenší komplikací.  Vedlejším efektem změny poměrů v zažívacím traku je i  prudký rozvoj kvasinek. Něco málo  pomůže zvládnout podávání probiotik („živý“ jogurt a laktobacily), ale často jsou komplikace spojené se zvracením a rozvojem nežádoucí mikroflóry v zažívacím traktu a s tím spojenou produkcí toxinů, včetně hrozícího nebezpečí přenesení jiné infekce ze střev do zbytku těla natolik závažné, že léčba musí být přerušena.
Ještě smutnější je čtení, ani ne  měsíc starých poznatků, které publikovali vědci ze Stanfordovy university. Jejich poznatky ukazují na další záludnosti naší do vrtule stočené bakterie. I když  se léčba antibiotiky „povede“,  nemusí mít pacient ještě vyhráno. Doslova průšvih nastává, když dojde k reinfekci. Takto postižený jedinec už nemá v žaludku „jen helicobaktera“. Ukazuje se, že při opakování infekce se  tato agresivní bakterie stává jakýmsi spouštěcím kohoutkem k rozvoji nádoru. Pacient má tak rázem na krku nejen bakterii, ale i nádorově zvrhnuté vlastní buňky. Tyto nové poznatky amerických vědců z Kalifornie samozřejmě nijak nesnižují význam objevu Australanů Warrena a  Marshalla,  a komu čest, tomu čest. 

Náš kritický pohled na věc má i optimistický závěr. Při léčbě, založené na stávajících poznatcích, se nad tímto zabijákem schopným odolávat kyselině chlorovodíkové, trávicím enzymům i atakům našeho imunitního systému, daří vítězit v 90% případů.

Patolog J. Robin Warren se narodil 11. června 1937 v jihoaustralském Adelaide. Po absolvování Adelaidské univerzity v roce 1961 pracoval v Královské nemocnici v Melbourne a v roce 1967 byl přijat do Královské společnosti patologů Australasie. Od té doby až do roku 1999 působil v Královské nemocnici v Perthu v Západní Austrálii. Za své výzkumy dostal již mnoho ocenění doma i v zahraničí - například Medaili Hirošimské univerzity.

Zvětšit obrázek

Profesor Barry J. Marshall se narodil 30. září 1951 v západoaustralském Kalgoorlie. V roce 1974 dokončil studia na Západoaustralské univerzitě v Perthu, kde v roce 1997 začal působit jako profesor lékařství a o dva roky později začal přednášet též mikrobiologii. Jeho prvním působištěm po studiích byla Královská nemocnice v Perthu, kde se již v 80. letech začal věnovat gastroenterologii. Od roku 1986 do poloviny 90. let přednášel a podílel se na výzkumu na Virginské univerzitě. Dva roky je vedoucím výzkumu na Západoaustralské univerzitě.