Infrazvuk je vlnění o příliš nízké frekvenci, než aby ho lidské ucho mohlo zachytit (méně než 20 Hertzů). Na rozdíl od nás ale zvířata, jako například velryby a sloni, tímto zvukem běžně komunikují. Profesor Michael Garstang z Virginské university se svými spolupracovníky publikoval v posledním čísle časopisu Earth Interactions článek o tom, jak a kdy se sloni takto dorozumívají. Vědci si nejprve vymysleli teorii o tom, že sloni se hlubokými tóny dorozumívají jen v určité době. Jejich předpoklad vycházel z fyzikálních vlastností šíření zvuku o dlouhých vlnách ve vzduchu různých kvalit. Ověření platnosti této teorie jim zabralo tři týdny práce v terénu, a spočívalo v celodenním nahrávání pro nás neslyšitelného sloního řevu. Sloužila jim k tomu vysoce citlivá aparatura s osmi mikrofony.
Pokus ukázal, že 42% všech těchto sloních hovorů se uskutečňuje v době, kdy je vzduch v největším klidu. Je to přesně tři hodiny po západu slunce.
Kromě této nejpoužívanější relace mají sloni ještě druhou oblíbenou dobu pro svoje chobotí hovory. Čas této „záložní“ relace je dvě hodiny po východu slunce. I v tomto případě se jedná o dobu, kdy jsou zdejší vzduchových masy v relativním klidu a vzduch je rozprostřen do několika vrstev a skýtá tak optimální podmínky pro šíření zvuku o nízkém kmitočtu na velké vzdálenosti. Při konečném „sčítání hlasů“ vyšlo najevo, že ze všech 1300 zaznamenaných sloních volání jich 94% připadlo do zmíněných dvou relačních časů.
Je to logické, protože nehybnost vzduchu je podmínkou, aby se mohl uspořádat do několika vrstev o různé teplotě. Rozvrstvený vzduch a stavy inverze pomáhají zvuku aby se na styčných plochách jednotlivých vrstev odrážel a vracel se zase zpět k zemi. Takové odrazy zvukových vln umožní, aby se zvuk šířil do větší vzdálenosti.
Na pokusu se podíleli také pracovníci Kolorádské university z Národního centra údajů o sněhu a ledu. Ti měli s rozvrstveným vzduchem bohaté zkušenosti, i když ne s tím ze savan, nýbrž z arktických oblastí. Bylo jim známo, že při optimálních podmínkách se lze lidským hlasem dorozumět i na vzdálenost větší než tři kilometry. I když Garstangův pokus nebyl zaměřen na měření vzdálenosti na jakou se sloni takto domluví,má se zato, že to je přibližně 15 kilometrů.
V Namibii ale slunce po většinu dne mocně ohřívá půdu, teplý vzduch stoupá v termálních proudech, a to mu nedovoluje aby se ukládal ve vrstvách. Ve dne jsou tedy podmínky pro šíření tohoto zvuku nevhodné.
Odrazový efekt je u infrazvuku mnohem větší, než u zvuku ve slyšitelném pásmu. To bylo to, co Garstanga přivedlo k přesvědčení, že sloni se nebudou chovat hloupě a plýtvat energií svých chobotů na infrazvuk v době kdy to nemá opodstatnění. Garstangsův tým potřeboval mít důkaz, že „dálkové sloní hovory“ se konají v přesně vymezených časech, kdy je vzduch ve vrstvách. To se mu podařilo tím, že za pomoci balonů vypouštěl meteorologické přístroje. Zmíněné sondy měřily teplotu a pohyb vzduchu, teorii optimálního rozvrstvení vzduchu v době sloních infrazvukových relací tak potvrdily.
Nejde o nic menšího než o přežití
Sloni jsou velcí jedlíci a tak se musí ve svém teritoriu dostatečně rozptýlit aby si prostředí nezdevastovali. Za účelem rozmnožování je ale žádoucí přilákat nepříbuzného samce. Sloni se tedy musí dorozumívat na velké dálky. Sloní samice mají jen krátkou dobu na to, aby byly oplodněny. Jedinou cestou, jak si v pustině opatřit samce, je dát o sobě vědět a mocně volat: „ jsem zde a jsem v říji“. Infrazvuk se k účelu láskyplné komunikace mezi pohlavími jeví jako optimální prostředek a sloni přesně vědí, kdy má v savaně smysl se o tento druh komunikace pokoušet.
Pramen: Earth Interactions
Diskuze:
