Jeho myšlenky často připomínaly kaktusy – na první pohled možná ostnité a nesnadno uchopitelné, ale při bližším pohledu odhalující nečekanou křehkost, houževnatost a skrytou krásu. Ladislav Hejdánek (1927–2020), filosof bytostně spjatý s Prahou, ale myšlenkově přesahující hranice, disident z přesvědčení a jako fascinující kontrapunkt i vášnivý pěstitel sukulentů, patřil k těm vzácným myslitelům, pro které pravda nebyla pouhou abstraktní kategorií či statickým objektem zkoumání, ale především živým setkáním, událostí, která nás proměňuje. „Filosofie není o odpovědích, nýbrž o otázkách, které nás nutí žít jinak,“ tato věta, zachycená v jednom z jeho četných esejů a zamyšlení, není jen bonmotem, ale klíčem k pochopení jeho celoživotního úsilí. Tento étos otázky a neustálého hledání prostupoval vším, co dělal: od vedení legendárních bytových seminářů v dusivé atmosféře normalizace, přes statečnou a riskantní roli jednoho z prvních mluvčích Charty 77, až po jeho neúnavný dialog s dějinami filosofie, teologií, a dokonce i překvapivě s kvantovou fyzikou či biologií. Byl to muž, který nás neustále vybízel, abychom se nedívali na jeho prst, ale tam, kam ukazuje – k samotným věcem, k živé skutečnosti.

Ladislav Hejdánek Autor: Přemysl Fialka – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0 Zdroj: Wikipedie

Filosofie jako péče o duši: Nepředmětnost v myšlení

Hejdánkovo ústřední filosofické téma – často označované jako nepředmětnost – není jen dalším složitým termínem do akademického slovníku. Je to spíše diagnóza a zároveň terapie pro způsob myšlení, který podle Hejdánka ovládl západní kulturu. Kritizoval naši tendenci všechno „zpředmětňovat“, chápat realitu jako soubor objektů, které můžeme izolovat, analyzovat, měřit a v konečném důsledku manipulovat. Tento přístup, jakkoli úspěšný v přírodních vědách, podle něj selhává, když se snažíme pochopit to, co je skutečně živé, jedinečné, událostné – ať už jde o lidské vědomí, historický okamžik, umělecké dílo nebo právě onu nepolapitelnou pravdu. V knize Filosofie a víra, která zrála v tichu disentu a samizdatu, to vysvětluje s naléhavostí sobě vlastní:

„Pravá skutečnost není předmětem, který bychom mohli držet v ruce nebo popsat rovnicemi. Je to událost, která se nám děje, když se odvážíme myslet za hranice zavedených kategorií.“

Tento důraz na událostnost a nepředmětnost ho vedl ke kritice naivního scientismu a redukcionismu, tedy snahy převést veškerou realitu na fyzikálně-chemické procesy. Nebál se zpochybňovat zdánlivě samozřejmé předpoklady, jak ukazuje jeho úvaha nad vztahem vědy a myšlení v knize Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti:

„Věda dělá zázraky, když popisuje elektrony v urychlovači. Ale představa, že stejné zákony platí bez výjimky pro elektrony v lidském mozku, je naivní. Vždyť už samotný akt myšlení mění podmínky experimentu – pozorovatel se stává součástí pozorovaného.“

I když by mnozí fyzikové či neurovědci mohli namítnout, že Hejdánek zde příliš volně zachází s pojmem „pozorovatel“ a směšuje různé úrovně popisu reality, právě v tom spočívá provokativní síla jeho myšlení. Nešlo mu o vyvrácení vědeckých poznatků, ale o upozornění na limity metody, která ignoruje jedinečnost a neredukovatelnost prožívajícího subjektu a živé události. Jeho styl byl vždy výzvou k dialogu – myšlenky ostré jako ostny kaktusu, ale podávané s pokorou a otevřeností k námitkám. Číst Hejdánka není snadné, vyžaduje to ochotu opustit pohodlné myšlenkové koleje, ale odměnou je pocit osvobození a rozšíření obzorů.

Charta 77: Odvaha být slabým a naslouchat

Hejdánkova filosofie nebyla nikdy jen akademickým cvičením. Jeho důraz na pravdu jako závazek a na odpovědnost za svět, ve kterém žijeme, se naplno projevil v jeho občanských postojích. V Československu sedmdesátých let, sevřeném normalizační šedí a strachem, patřil k těm nemnoha, kteří si uchovali rovnou páteř. Jako žák a blízký přítel Jana Patočky se aktivně účastnil podzemního filosofického života, bytových seminářů, které byly životodárnou oázou svobodného myšlení v moři oficiální lži a konformity.

Když pak vznikla Charta 77 jako reakce na perzekuci hudebníků z The Plastic People of the Universe a jako výzva režimu, aby dodržoval své vlastní zákony a mezinárodní závazky v oblasti lidských práv (které paradoxně krátce předtím ratifikoval), Ladislav Hejdánek stál v první linii. Spolu s Václavem Havlem a Janem Patočkou se stal jedním z první trojice mluvčích. V situaci, kdy režim rozpoutal proti signatářům nenávistnou kampaň a mašinérii Státní bezpečnosti, to byl akt mimořádné osobní odvahy. Hejdánkovo jméno se tak nesmazatelně zapsalo do dějin českého odporu proti totalitě. Jeho podpis pod dokumenty Charty, jako byl například ten s číslem 20 z roku 1977, který připomínal platnost Mezinárodních paktů o lidských právech v ČSSR a který podepsal spolu s Jiřím Hájkem, nebyl jen formálním aktem. Byl výrazem hlubokého přesvědčení, že síla Charty nespočívá v politické moci či počtu, ale v něčem jiném, jak naznačují slova přisuzovaná duchu Charty z té doby:

„Naší silou není počet, ale ochota naslouchat i těm, s nimiž nesouhlasíme. Právo na jiný názor je počátkem všech práv.“

Tato slova dokonale rezonují s Hejdánkovým filosofickým důrazem na dialog a otevřenost. Nebyla to prázdná rétorika. Už od roku 1971, kdy byl po prověrkách vyhozen z Filosofického ústavu ČSAV, se živil jako topič a noční hlídač. Právě v kotelně či na vrátnici, v prostředí tak vzdáleném akademickému světu, vznikaly jeho nejhlubší texty. Studenti a přátelé s úsměvem vzpomínají, jak jim při těchto nočních směnách předával své filosofické úvahy, často načmárané na zadní strany účtenek či jiné dostupné papírky – jakési „filosofické miniatury“, které byly svědectvím nezlomného ducha a myšlení, jež si vždy najde cestu.

Laskavost jako metodologie: Kaktusy a dialog v Podolí

A jaký byl Ladislav Hejdánek jako člověk, v osobním setkání? Zdá se, že jeho filosofie otevřenosti a naslouchání se dokonale promítala do jeho jednání. Všichni, kdo ho znali, zdůrazňují jeho mimořádnou laskavost, skromnost, tichý humor a upřímný zájem o druhé. Nebyl typem profesora, který by své studenty či partnery v diskuzi drtil svou erudicí. Naopak, dokázal s nesmírnou trpělivostí naslouchat, klást otázky, které otevíraly nové perspektivy, a povzbuzovat k vlastnímu myšlení.

Tato trpělivost a schopnost naslouchat možná souvisela i s jeho celoživotní vášní – pěstováním kaktusů a sukulentů. Nebyl to jen únik z náročného světa filosofie a disentu. Byl aktivním a respektovaným členem kaktusářské komunity. V jednom rozhovoru pro kaktusářský časopis s úsměvem přiznal, co mu jeho koníček dává:

„Pěstování sukulentů mě naučilo trpělivosti. Rostlina nikdy neroste podle našich představ – musíme ji slyšet.“

Tato metafora „slyšení“ rostliny, respektování jejího vlastního rytmu a potřeb, jako by dokonale vystihovala i jeho filosofický přístup. „Slyšet“ text, „slyšet“ druhého člověka, nevnucovat mu svá schémata, ale nechat se jím oslovit a proměnit. V knize Setkání a odstup, sbírce jeho esejů a úvah, tuto myšlenku rozvádí:

„Porozumět druhému znamená dopustit, aby jeho slova rozvrátila mé jistoty. Jen v této krizi může vzniknout něco nového.“

Jeho byt v Praze-Podolí se tak stal legendárním místem setkávání. Scházeli se zde nejen disidenti a filosofové k bytovým seminářům, ale dveře byly otevřené i pro studenty, zahraniční badatele, přátele. Traduje se anekdota, jak jednou hosta, se kterým předtím zasvěceně hodinu diskutoval o správném substrátu pro pěstování vzácných mamilaríí (druh kaktusu), znenadání překvapil otázkou: „A co vy si vlastně myslíte o Platónově pojetí času?“ Právě tato schopnost plynule přecházet mezi hlubokým filosofickým ponorem a zcela konkrétním, lidským zájmem o svět a lidi kolem něj byla pro Hejdánka typická.

Kredit: Autor

Odkaz pro 21. století: Pravda jako společný projekt, který nekončí

Co nám může dílo a život Ladislava Hejdánka říci dnes, v 21. století? Jeho filosofie je možná ještě aktuálnější než dříve. V době informačního přetížení, algoritmických bublin, fake news a rostoucí polarizace společnosti nám jeho důraz na nepředmětnou pravdu, na kritické myšlení jdoucí proti proudu samozřejmostí a na dialog jako místo setkání s druhým nabízí cennou orientaci. Připomíná nám, že pravda není něco, co můžeme vlastnit, zkonzumovat nebo si jednoduše „vygooglit“. Je to spíše vztah, proces, neustálý úkol, společný projekt, který vyžaduje odvahu, otevřenost a ochotu nechat se proměnit.

Jeho životní postoj snad nejlépe shrnuje věta, kterou podle svědectví často opakoval svým studentům a která dala název i tomuto článku: „Nedívej se na můj prst, dívej se, kam ukazuji.“ Nevázal na sebe, nebudoval kult osobnosti. Jeho cílem bylo ukázat směr – k samostatnému myšlení, k živé skutečnosti, k události pravdy, která se děje mezi námi.

Ladislav Hejdánek už mezi námi fyzicky není, ale jeho odkaz žije dál. V jeho knihách, v myšlenkách jeho žáků, a jistě i v tichých vzpomínkách mnoha lidí, kteří měli tu čest ho potkat – ať už na univerzitní přednášce po roce 1989, v bytě v Podolí za časů disentu, nebo třeba na kaktusové výstavě, kde s úsměvem odborníka i pěstitele vysvětloval krásu nějakého zvláštního sukulentu. Pokud jste mezi nimi, pokud máte nějaký osobní zážitek či drobnou vzpomínku, která by pomohla dotvořit tuto mozaiku výjimečného muže, neváhejte se o ni podělit v diskuzi pod článkem. I malý střípek může pomoci lépe vidět, kam ten jeho prst vlastně ukazoval – k myšlení jako dobrodružství a k laskavosti jako tiché, ale nesmírně silné revoluci.

Zdroje a citace:

• Hejdánek, L. Filosofie a víra. Praha: Oikoymenh, 1990 (knižní vydání; citace může pocházet z tohoto nebo pozdějších vydání, např. 1999).
• Hejdánek, L.. Vzpomínky a rozhovory. Kaktusy (např. 34(2), 2008).
• Hejdánek, L. Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti. Praha: Oikoymenh, 1997.
• Hejdánek, L. Setkání a odstup. Praha: Oikoymenh, 2010.
• Dokument Charty 77 č. 20, publikováno 12. října 1977 (podepsán L. Hejdánkem a J. Hájkem).

Video:

• https://youtu.be/CfQQgLs-ZSM?si=uIPicpQutxteWUnG

Profesor Ladislav Hejdánek hovoří o filosofii

Olga Nytrová: Pane profesore, co Vás osobně fascinovalo na filosofii jako takové? Co bylo tím osudným a osudovým setkáním? A kdy jste se setkal s osobností, která měla základní význam pro Vaše životní nasměrování?

Ladislav Hejdánek: Já jsem se setkal s filosofií jako asi každý daleko dříve, než jsem věděl, co to filosofie je. A pro mou myšlenkovou orientaci asi byl nejdůležitější Rádl (Emanuel Rádl, český filosof a biolog), když jsem brzy po té, co umřel, už v následující rok dostal do ruky jeho Útěchu z filosofie a za pomocí ještě jedné přítelkyně, která diktovala, tak jsem to celé přepsal na stroji. A ještě několik let potom jsem vůbec neměl v úmyslu filosofii studovat.

Já jsem původně začal jako matematik a na Matematiku na Přírodovědeckou fakultu (tehdy ještě nerozdělenou) jsem šel spíš proto, že jsem byl nadšenec pro symbolickou logiku a to se nikde nepřednášelo. Měl jsem za to, že ta volba je vhodnější než jít přes Filosofickou fakultu.

Pak se ukázalo, že tomu tak není. Na Filosofické fakultě hned několik filosofů přednášelo logiku, tak jsem přešel a čirou náhodou jsem také zašel, zapsal jsem si přednášky jakéhosi soukromého docenta. Chodili jsme do Břehové ulice, tam jsme četli Logische Untersuchungen (Logická zkoumání od Edmunda Husserla) a najednou já jsem zjistil, že to je přesně to, co potřebuju, co chci dělat, že to není ta symbolická logika.

Tedy svým způsobem předěl nastal, když jsem na Filosofické fakultě začal poslouchat Patočku (Jan Patočka, významný český filosof, Husserlův žák) a náhle jsem rozpoznal, že to není to, co jsem chtěl dělat, že to byl omyl. Ovšem už Patočka sám, i když vyvolal tento předěl, toto nové rozhodnutí, tak vlastně nezvládl ten obrovský vliv, jaký na mě měl ten Rádl, když ještě jsem vůbec nevěděl, co to je Filosofie. Takže já jsem zůstal věren Rádlovi, ale abych rozpoznal, co na tom Rádlovi je tak důležité, k tomu mi musel dopomáhat Patočka.

Olga Nytrová: Když se někdo rozhoduje pro filosofii jako pro obor, bývá zrazován, jde o něco nepraktického, nežádoucího, proč?

Ladislav Hejdánek: Tohle je i má osobní zkušenost. Moji rodiče byli dosti deprimováni, když jsem jim ohlásil, že jsem přešel z Přírodovědecké fakulty na Filosofickou a že dokonce na té Filosofické fakultě se chci zabývat samotnou filosofií. Pochopitelně, protože to byl velký obor, tehdy bylo nutné studovat dva obory, tak jsem si musel jako vedlejší obor vzít ještě něco jiného, tak to byla sociologie. Ale ta se brzo zlikvidovala, takže já ji sice studoval, ale nikdo ji pořádně nepřednášel.

Moji rodiče byli zdrceni, co budu dělat. To je otázka, která stojí před každým adeptem filosofie i dnes. Zatím situace vypadá tak, že obecně se má za to, že filosofie je k ničemu, že to je jakási taková estetická (myšleno asi jako okrajová, pro potěchu) záležitost, že někdo je k tomu nějak založen a má v tom radost, tak snad se mu to může povolovat, ale jinak ta společnost si to může dovolit jenom, když má velké přebytky.

Tohleto opravit, to bude úkolem příští generací a nepůjde to snadno.

Olga Nytrová: Co byste vzkázal zapáleným mladým filosofům?

Ladislav Hejdánek: Prvně všem, že si musí být vědomi toho, že k filosofii člověk musí mít velké nadání. Za druhé musí být přesvědčen, že to zrovna musí on dělat, že tedy to není jenom taková otázka, co lepšího dělat. To musí být jakási vnitřní nutnost, taková takřka posedlost. A za třetí, že to je, nebo by měla být obrovská radost, takže člověk si nesmí zvolit tento obor, protože to je nějak ekonomicky výhodné. To totiž není.

Olga Nytrová: Jste jistě často dotazován v tom smyslu, co si myslíte o konci filosofie.

Ladislav Hejdánek: No tak já si myslím, že to je spíš bonmot.

Kdo zná dějiny filosofie ví, že těch konců filosofie byla už celá řada a že ten náš dnešní, o kterém se už nějaký čas mluví, že je asi patnáctý nebo kolikátý a že tedy to nemůžeme brát jako konec. Je určitý konec, vždycky konec, když se s něčím začíná. Když se s ničím novým nezačne ve filosofii i jinde, no tak to staré stále skomírá, skomírá, ale přežívá. To je první nový začátek, tomu určený konec.

Olga Nytrová: Jak je to podle vašeho názoru s filosofií v postmoderní době?

Ladislav Hejdánek: To je otázka, co to je postmoderní. Na jedné straně je tady takový zážitek, zkušenost. My všichni, nebo naprostá většina lidí, už se dnes necítí doma v té době takzvaně moderní, což je druhá polovina novověku. My už dneska nemáme ten dojem, že jsme moderní lidé. Jsme mnohem kritičtější ke své modernosti a v tom i k modernosti vůbec, než tomu byli ještě naši otcové nebo praotcové. Ale vymezit, co to je postmoderní, se zatím nikomu nepodařilo.

Výsledek je, že v tom je strašný zmatek a ti, co se k postmoderní tradici nebo postmodernímu hnutí hlásí, tak nemají, zdá se, vůbec chuť to vymezovat. Oni jsou rádi, že to je ten mišmaš. A po té stránce já jsem stanovil sám sobě a vnucuju tedy tím, že to formuluji, tak to vnucuju také těm druhým.

Co to je moderna? Řekl nejvyostřeněji Nietzsche (Friedrich Nietzsche, německý filosof). Prohlásil, že to je nihilismus (filosofický směr popírající existenci hodnot, řádu). Není to ten nihilista Nietzsche. Nýbrž Nietzsche je ten špión, který vyzradil, že modernita je nihilismus. Jestliže chceme tedy se nějakým způsobem vymezit jako lidé, kteří už se nepovažují za moderní, k tomuto nihilismu, no tak pak postmoderna znamená postnihilismus.

A postnihilismus má jenom dvě možnosti. Buď je to nihilismus, který už zapomíná sám na sebe a je mu všechno jedno. A to je ten takzvaný postmoderní směr, který vidíme všude. A nebo to je postnihilismus ve smyslu překonání nihilismu. V tomto smyslu, v tomto druhém smyslu, já sám sebe chápu jako postmoderního.

Olga Nytrová: Pane Hejdánku, vy jste křesťanský filosof. Jak jste prožíval různé tíživé životní situace jako křesťanský stoik?

Ladislav Hejdánek: Já jsem dalek každému stoicismu a navíc mám dojem, že ten termín křesťanský stoicismus, že je vlastně kvadratura kruhu. Křesťanství sice má jisté obdoby, asi stoicismus měl jakýsi druhotný vliv také na křesťany, ale základní rozdíl vidím v tom, že křesťan nepovažuje za svou zásadu tu řeckou ataraxia (ideál duševního klidu), tu neotřesitelnost, to, že se nesmí nechat vyvést z míry ničím, že ke všemu prostě má jenom takový chladný intelektuálský vztah.

Já myslím, že po této stránce křesťanství je něco úplně jiného než stoicismus, že to je už v té základní věci, že Ježíš trpěl, že se modlil, aby kalich hořkosti byl od něho odvrácen, že se potil potem krvavým, to by se stoikovi nemohlo stát. V tomto smyslu myslím, že ten stoicismus není zcela případný.

Jinak ovšem samozřejmě je něco také podobného, to jest, že křesťan, a já si myslím ovšem každý člověk, nemá chovat jako nezletilé prepubertální dítě, které si stěžuje na to, do jaké situace se dostane, křičí, brečí, vzteká se, dupe nohama. Místo, aby reagovalo přiměřeně.

Člověk, který má podmínky, který chce si vybírat situaci, do které se narodí a v které žije, to je člověk nedospělý. Dospělý člověk bere situaci, jaká je, na vědomí, ale to neznamená vůbec, že se tomu má přizpůsobovat. To neznamená, že si nechá tou situací diktovat. Jenom může mít situaci lepší nebo horší, musí přijmout a zachovat sám sebe, respektive přesněji řečeno, musí se sám sebou stát v jakékoliv situaci.

Olga Nytrová: Pane profesore, jaký to má dopad, když se člověk chce obejít bez filosofie?

Ladislav Hejdánek: No, výsledek je poměrně jednoduchý a žalostný, totiž, že má filosofii, o které neví, a že ta filosofie je hrozná.

Olga Nytrová: Děkuji Vám a nashledanou.

Ladislav Hejdánek: Nashledanou.