V minulém článku jsme si ukázali řecko-lykijské mauzoleum přestavěné na katedrálu. Teď je čas představit další výtečnosti tohoto ostrova. Připomínám, že leží na jihu Kyklad, a že v antických časech byl slavný svým vínem, dokonce se jmenoval Oinoé (latinizovaně Oenoë), tedy Vinný. Pak se ovšem nepovedlo vyjednat u osmanské vlády výjimku na dodávky vína pro řeckou, arménskou a židovskou vrstvu v Istanbulu (Konstantinopoli), takže ostrov upadnul. Zdejší med je sice výtečný, leč jako jediný exportní artikl nepostačoval.

Na ostrově jsou značené pěší cesty. Část z nich jsou upravené byzantské chodníky, místy dokonce antické. Běžnou turistikou je ostrov zatím jen málo poznamenaný, tedy kromě okolí přístavu. Sikinos je ostrov značně suchý i na kykladské poměry, což bylo zvláště zjevné v půlce září, před koncem vyprahlého období etésie. Ale stromy tu místy rostou, není to tak extrémní jako na Anafi.

Mají tu pozoruhodnou autobusovou linku: Přístav – Chóra – Vinařství – Biskupství. Obsluhuje ji jeden řidič, který dle úvahy zvolí normální autobus nebo malý mikrobus. Od přístavu nahoru do Chóry jezdí často, občas udělá zajížďku k jedné pláži, ale nejdelší trasa končí pod horami u Biskupství, samozřejmě dávno opuštěného.

Tak si to probereme v pořadí autobusových zastávek, s vycházkami do jejich okolí. To nezajímavější, co ostrov nabízí, jsme si už vylízali v předchozím článku, ale snad aspoň druhá polovina tohoto vyprávění nabídne další pozoruhodnosti.

Alopronia, přístav ostrova Sikinu

Přístav Alopronia na Sikinu. Uprostřed snímku je taverna Meltemi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohled z „našeho“ okna k sezení před kafeniem Marconi, odpoledne. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kolem přístavu stávala malá rybářská ves a bylo tu i nějaké minimalistické zázemí pro námořníky. Dnes má Alopronia asi 80 obyvatel a nejméně stejný počet letních hostů. Většinu staveb tvoří penziony, často nově postavené, ale dají se najít i takové, které vznikly úpravou starších domů. Přístup k nim mívá podobu labyrintu, naštěstí ubytovatelé vyzvedávají své hosty hned u lodi, jejíž příjezd je tady málem svátek, aspoň pokud jde o ferry (trajekt). Čekárna v přístavu, tedy částečně otevřený krytý prostor s vyhlídkou, se ukázala být ideální pracovnou, neboť lodě ani cestující nerušili nijak často, rozhodně ne každý den. (Na levé fotce je úplně vlevo.) Při práci na knize Příroda a věci jsem si tu plnil sen o povolání přístavního povaleče. Žena moje libě nesla, že kousek od pracovny jsou schůdky mířící do průzračného moře. Sto metrů od přístavu je starobylá hospoda, jmenuje se Meltemi (mořská větrná bouře), jak se na námořnický podnik sluší. Ceny mírné, obsluha milá, jídlo dobré. Chodí sem i místní, i když většinou jsou v menšině. (Kousek výše je lepší rybí restaurace a nad ní jediný hotel na ostrově, naštěstí malý.) Další desítky metrů dál je retro-kafenio Marconi, pojmenované po kafírnách u přístavů před více než sto lety, kdy se v nich čekalo na telegraf, byla to podobná zařízení jako na počátku našeho století internetové kavárny. Jeho venkovní sezení je už na okraji veřejné pláže, opatřené na náklady obce několika lavičkami a slunečníky. Při práci nebo civění tu trochu ruší místní malé děti, které zvláště pozdě večer hrají na ulici a na pláži tradiční dětské hry, což je roztomilé, ale člověk si musí zvyknout, aby neměl nervy strachem o jejich život.

Naproti přes cosi jako náměstíčko je smíšené zboží, otevřené, jak je potřeba, většinou dlouho. Hned první den jsem si zapomněl na ubytování peníze, ale paní naznala, že jí těch 10 eur dáme příště. Když jsem se podivil důvěře v neznámého člověka, tak se usmála a pravila, že na podvodníka nevypadám a že od kasy má dobrý výhled na cestu k přístavu, když někdy náhodou jede nějaká loď. A když jsem kupoval místní chortu (zvláštní listová zelenina, výborná a za babku), tak mě prohlásila za člověka, tu že cizinci nekupují.

Chóra Sikinu

Od autobusové zastávky v Chóře Sikinu ke Kastru. Kredit: Marina Aggelopoulou, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Obecní úřad na náměstí Kastra v Chóře ostrova Sikinu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hlavní „město“ ostrova se samozřejmě jmenuje Chóra, má 190 obyvatel. Její umístění o skoro 300 metrů výše (a 4 km daleko po silnici) dává tušit dávný strach z námořních pirátů, na opačnou stranu je to od ní k moři div ne kolmo. Přitom Sikinští sami měli v 16. až 19. století také pověst pirátů. Centrem Chóry je jako obvykle Kastro, v tomto případě ovšem jen slabě opevněné náměstí s obecním úřadem, památníkem padlým a novodobým kostelem. Na kykladské poměry je Chóra Sikinu extrémně mladá, byla založená až ve středověku.

Moni Zoodochos Pigi z horní části Chóry Sikinu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kaplička Panagia Pantachara z roku 2011. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vpravo (na severovýchod) stoupá dlouhé schodiště ke klášteru Panagia Zódochos Pigi, Bohorodička u Pramene života, z 16. století. Místy vypadá jako schody do nebe.

Cestou potkáme novodobou kapličku, která nepůsobí jako jedna z desítek tuctových. Zaujme nezvyklou elegancí a skvostným výhledem z jejího odpočívadla. Byla postavená roku 2011, dokonce ji projektoval kterýsi význačný architekt, navíc má unikátní zasvěcení, Panagia Pantachara. Pozornost upoutá dokonalost provedení v celkem tradičním stylu, ne nějaká architektonická schválnost. Za všechno může Odysseas Elytis (1911-1996, nobelista za literaturu), který krom hlubokomyslných i rozverných surreálných básní psal také texty normálních písniček. V jedné z nich se zpívá o letní lásce, která pak zmizí jako kaplička na obzoru. Tak mu jeho žena nechala takovou postavit, tím prý naplnila jeho závěť, pozemek darovala obec. Zasvěcení kapličky lze chápat jako (Matka) Všech radostí, jako nezvyklou Elytisovu hru s tradičním titulem Prostřednice všech milostí. (Leccos mi objasnil Vojtěch Hladký, který kromě antické filosofie občas překládá taky novořeckou poezii.)

Od kláštera pokračuje značená cesta pěknou hřebenovkou do severovýchodní části ostrova až nad odlehlou pláž Malta, kde na strmém návrší stávalo v archaické a klasické době jeho hlavní město. Tomu místu se říká Paleochóra. Jenže tam skoro nic nezbylo, tak se vrtneme na opačnou stranu.

Od Biskupství k okolí Apollónova chrámu na hoře Ag. Marina

Přeskočíme Vinařství, k němu bude příhodnější večerní čas, prvořadým cílem bude helénistické městečko nad Episkopi a vrchol, na kterém stával Apollónův chrám.

Hora Agia Marina od Episkopi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hora Agia Marina od Episkopi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tyhle snímky byly focené po prohlídce mauzolea čili katedrály jako mlsný výhled na příští výlet. Na obrázku vlevo vidíme dvůr před katedrálou s vchodem do lapidária, ale pohledy tentokrát míří dál a výš, k helénistickému městečku ve svahu pod Apollónovým chrámem. Uvidíme spíše jen ruiny a místo po chrámu.

Po obědě si velkopansky bereme taxík z Alopronie k Episkopi, řidič byl slušný a za těch 10 km přes stoupáky nechtěl nijak moc. Zpátky už pojede veřejná doprava. Nafotil jsem Biskupství zvenku, když jsme tady za plného světla a sami, prohlédli jsme si kamenné byzantské kapličky v okolí a vyrazili po značené cestě dál a výš. Není to daleko a jen o 120 m výše, jenže kykladské chodníčky dovedou překvapovat, chce to časovou rezervu.

Tady muselo stát něco významnějšího, když k tomu vedly takové schody. Otázka je, kdy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ohlédnutí ze začátku stoupání, směrem k Biskupství a Vinařství (to je vpravo nahoře). Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Cestou pod návrší míjíme pastýřské útočištné stavby (mitáta) a ohrady i zbytky dalších staveb nejasného určení a stáří, nejspíš od pozdní antiky do nedávné doby. V jednom místě potkáváme vedle pěšiny slušně zachované zbytky důkladného schodiště. Takové schody se nedělají jen tak k něčemu, ale nevíme, k čemu a kdy to bylo. Kolem kvetou asfodely a vládne tu naprostý klid. Pak už je před námi prosluněný stoupák. Vpravo od cesty je kolmý sráz, ale tam nepůjdeme, i když k tomu pobízejí šipky namalované na kamenech, mířící ke skrytým kapličkám, nejspíš pro sebevrahy nebo umné lezce.

Obrázek vpravo nabízí ohlédnutí zpátky směrem k Biskupství a Vinařství (to je úplně vpravo nahoře). Oproti očekávání se po části stoupání pěšinka náhle rozšiřuje v kvalitní chodník.

Antická dlažba cesty. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Stoupání k bývalé agoře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ocitáme se na zachované části antické cesty k městečku a chrámu. Měli ji vydlážděnou. Bohužel se zachoval jenom kus. Na obzoru vidíme ostrov Santorini.

A už se otevírá výhled směrem k cíli. Sráz je teď spíš po levé straně cesty, ale ne tak prudký, je tam hluboké údolí, které bylo kdysi osídlené, bylo to zemědělské zázemí pod městečkem. Jeho agora stávala na návrší v levé části snímku.

Zbytky zdí z helénistické, římské a byzantské doby kolem chodníčku. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na plácku uprostřed snímku stávala v helénistické a římské době agora městečka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kolem cesty jsou zbytky pozdně antických a raně byzantských zdí a kvetou asfodely i cosi dalšího. Hlavní město ostrova původně bývalo na jeho opačném konci, tohle bylo menší a pozdější sídlo. Bylo založené asi začátkem 3. století před n. l., kvetlo do konce antiky, pak jako osada přežívalo do středověku, ale to už je v roli centra vystřídala Chóra.

Antickou agoru teď vidíme z lepšího úhlu, z větší výšky. Je vyholená od archeologů. Ti tu pracují v nelehkých podmínkách, bez přístupové cesty. Není to tak významné, aby se nasadila technika a daly peníze, připomíná to málem amatérskou práci, ovšem s profesionální znalostí. Nálezy se teprve konzervují a zpracovávají v Athénách a kdesi jinde. Teď jsou výkopy opuštěné.

Kaplička Ag. Marina na vrcholu stejnojmenné hory. Tady prý stával Apollónův chrám, aby měl výhled. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kaplička Ag. Marina na vrcholu stejnojmenné hory. Tady prý stával Apollónův chrám, aby měl výhled. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po překonání úzkého srázu se cesta náhle znovu rozšiřuje a ústí na plošině před kapličkou Agia Marina na stejnojmenné hoře. Přibližně od roku 300 před n. l. tu stával Apollónův chrám, a když ne přímo tady, tak v bezprostředním okolí. Na pravém obrázku je možná vidět okraj jeho základů. Kaplička nevypadá nijak moc starobyle. Její současná podoba patrně vznikla opakovanými přestavbami mnohem starší stavby. Není to nejvyšší vrchol ostrova, jsme jen 420 m nad mořem, přesto je to vršek impozantní. Tohle už fotila moje statečná žena, mně se v takovém srázu už léta motá hlava až k nepotřebě.

Dotyčná svatá Marina nemá nic společného s námořnictvem, řečtina takovou asociaci jejího jména ani nenabízí. Je to Margareta z Antiochie, žila ve 4. století. Bývá zobrazovaná, jak bije ďábla nebo dokonce morduje draka, takže se jako přeznačení Apollónova kultu docela hodí. (Vztah k ní měl i Odysseas Elytis. Sice se narodil na Krétě, ale rodina pocházela z ostrova Lesbu, kde jeho povstalečtí předkové tuto světici velice ctili.)

Vinařství Manalis

Vinařství Manalis na Sikinu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vinařství Manalis na Sikinu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Poslední bus od Biskupství nás za houstnoucího soumraku vysadil nad cestou k Vinařství Manalis, 4 kilometry směrem k Chóře. Je to pěkné místo i samo o sobě, takže jsme srozuměni s tím, že tu nějak přečkáme do poslední obrátky místního postrku. Samozřejmě se jdeme na to vinařství podívat zblízka. Ukázalo se, že to není past na turisty, že ceny jsou únosné, jídlo jen o čtvrtinu dražší než v Meltemi dole u přístavu, a na trochu vína taky máme. Takže zvyšujeme počet hostů na deset, usedáme k vyhlídce a vyzkoušíme jejich růžové. Pokus se vydařil přímo fantasticky, dokonce natolik, že riskuju své problémy s alergií a dávám si taky dvě deci, nějak to dopadne.

Máme výhled na moře z výšky 395 m, Měsíc se sklání a na obzoru vpravo ční silueta ostrova Folegandru, ten by někdy tuze stál za pojednání.

Už vyvalili sudy. Kredit: autor článku. Licence CC 4.0.

Stáčírna a výdej. Kredit: autor článku. Licence CC 4.0.

Můžeme si prohlédnout stáčírnu a případně koupit lahvinku. 11 eur za 0,75 l není cena lidová, jenže tohle je opravu „vysoké víno“, to nekecají, takže je to za ty peníze div ne zadarmo. Na Théře (Santorini) by za něco podobného chtěli dost násobně víc, když jenom za litr vody tam jednou ti vydřiduši chtěli 9 eur, a hlavně by to nebylo takhle příjemné. Kdy se k takovému vínu našinec dostane! Připomíná to starý vtip, že běh za taxíkem ušetří víc než běh za tramvají, akorát že tady je bohužel vklad v podobě účtu. Podnik je zjevně v záběhu a ceny nutno chápat jako zaváděcí, a daří se. Teprve začínají sbírat vinařská ocenění. Vinařství bylo založené roku 2018 a s dobrým vínem se nedá spěchat. Větší frmol tu mají jenom na vinařské svátky, kdy se sem sjíždějí lidi z okolních ostrovů a až z Athén. Cesta z Pirea sem a zase zpátky je romantická akce na vícero dní, s přestupy, přinejmenším na ostrově Íós. Bláznivý bohatci za vínem radši létají na Théru.

Svá vína nabízejí pod značkou Sikoinos, což je jazyková hříčka se současným a antickým jménem ostrova, samotné oinos znamená víno. U nás jsme v této kategorii zvyklí na jedno-odrůdová vína, podle německého zvyku. Tady podle francouzského zvyku dělají kupáže, cuvée. Blízkost Théry je znát, takže dominují podíly odrůd Assyrtiko pro bílé a Mavrotragano pro červené (ze Santorini si lze objednat lahvinku za 850 Kč, to by mě nikdy ani nenapadlo). Zdejší půda ovšem není sopečná, leč chuti vína to kupodivu nevadí, možná to vyrovnávají ty kupáže. Společným rysem je, že valná část vláhy je jen v podobě noční rosy.

Řidič místní dopravy naložil internacionální společnost do mikrobusu jako sardinky, kdyby totiž vzal autobus, musel by se jet otočit až k Biskupství, a šťastně nás dovezl rovnou k obchodu dole v Alopronii. Byl ještě otevřený, evidentně proto, že cestující si během jízdy zamanou, že si tu pořídí ještě další lahvinku na pozdní večer nebo do zásoby. Na běžné popíjení by to bylo moc drahé, jenže svátek je svátek, na takovém ostrově se člověk neocitá každý den. (Tato cesta nebyla na rozdíl od řady jiných pojata jako nízkonákladová, spíše jako protiinflační.)

Literatura

Paths of Siinos , značené cesty

Manalis Winery, stránky vinařství Manalis

Stránky cestovky ostrova Sikinu (anglicky)

Odysseas Elytis: Bláznivý granátovník. Překlad Růžena Dostálová. Praha: Mladá fronta 2003.