K předvelikonočnímu rozjímání jsem málem zvolil katakomby na ostrově Mélu (Milosu), jenže to by bylo v řetězu morbidit téma spíše dušičkové. Proto jsem dal přednost mauzoleu na Sikinu, neboť je veselejší a méně obehrané. Je to nepříliš známá památka řecké a lykijské architektury pozdní antiky a rané Byzance. Tedy poměrně starý křesťanský překryv pozdně antické řecko-lykijské architektury, který uchoval řadů prvků pohanské stavby.

Ostrov Sikinos najdeme uprostřed jižní části Kyklad, tedy ve směru od Pirea (i od Prahy) před Thérou (Santorini). Je nevelký a nezdevastovaný, nestaví zde velké lodě plující na Snatorini a nezajíždějí sem ani rychlé malé lodě. Žije tu 270 lidí a v létě navíc kolem stovky hostů. V antických časech byl ostrov slavný svým vínem, dokonce se jmenoval Oinoé, tedy Vinný. Po osmanském záboru v 16. století téměř zpustnul. Jeho nejslavnější památkou je právě ono pohanské mauzoleum, přestavěné na dávno opuštěnou katedrálu.

K výletům po ostrově inspirují už jména zastávek v jízdním řádu zdejší autobusové linky: Přístav, Chóra, Vinařství, Biskupství (Episkopi). Takže až na konec! Víno si necháme na jindy, stejně jako ostatní památky a přírodu tohoto výtečného ostrova.

Katedrála ostrova Sikinu, opuštěné biskupství. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Katedrála ostrova Sikinu, opuštěné biskupství. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Autobus končí tam, kde končí silnice, a kde se na malém parkovišti může otočit. Zbylého půl kilometru dojdeme po cestě pro teréňáky. Kolem je vysočinská až podhorská krajina. V mírném svahu tu stojí Episkopi, tedy Biskupství. Do nedávné doby se mělo za to, že jde o křesťanskou přestavbu Apollónova chrámu. Ten je totiž v této části ostrova literárně doložený. Jenže stával o kus dál a výš, nejspíš na hoře Agia Marina, tam se podíváme příště.

Už z dálky vidíme katedrálu a řadu menší staveb, kostelíků, obytných prostor i klášterních cel, neboť jednu dobu zde býval taky klášter. První fotka (vlevo) je vlastně ohlédnutí směrem k příchodu od silnice, tedy pohled z opačné strany. Je totiž pořízená jindy než při popsané návštěvě interiéru této lokality. Důvod je prostý, otevřeno tu je jen v pozdním odpoledni a v podvečer, kdy se budovy proti zapadajícímu sluníčku špatně fotografují. A po prohlídce je už jediná rozumná možnost, totiž odjezd posledním autobusem za šera. Je to romantické, ale ne úplně šikovné. Většina návštěvníků se ovšem ráda vyhne úpalu a někteří pak po cestě zpátky ještě zamíří do Vinařství. Kromě několika lidí z autobusu (spíše mikrobusu) tu bývá osádka několika půjčených aut. Žádnou výpravu tu zaručeně nepotkáme. Jsme ve výšce 315 m nad mořem, přitom jen kousek od pustého pobřeží; asi 6 km od nejbližší civilizace, vyjma dvou samot, z nichž jedna je ono slovutné Vinařství. Na dohled odtud ale žádné lidské obydlí není.

Průčelí katedrály z 7. až 17. století, s dórskými sloupy z 3. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vchod do katedrály, která je přestavbou řecko-lykijského mauzolea. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0

Přes menší nádvoří, které je vlastně krytem studny a podzemní cisterny, vidíme průčelí menší katedrály. Zatím necháme stranou nutkavou otázku, jak a proč se v tomto pustém místě vzala katedrála s biskupstvím, navíc na tak nicotném ostrově, neboť Kyklady jsou nevyzpytatelné a minulost Sikinu bývala slavnější.

Stavba překvapuje svým stylem, dá-li se tak ta směsice nazvat. Sloupy ze světle okrového kamene jsou opravdu dórské, z 3. století n. l., možná dokonce z jeho začátku. Jejich hlavice z modrého kamene také. Nárožní zdivo a zachovaná část pedimentu z téhož modrého kamene jsou také z téže doby, i když v detailech trochu posunované v pozdějších staletích. Část přístaveb je raně byzantských, ale většina těch, které vidíme zvenku, zvláště úplně nahoře, je až ze 17. století. Světlá omítka je novodobá, přibližně z roku 2017, podobně i částečné opravy zdiva v některých místech. Masivní dřevěné dveře jsou novodobou nápodobou raně byzantských, tedy v ostrovních poměrech.

Mezi pozdním odpolednem a houstnoucím soumrakem se zde vyskytuje spolehlivě a znale působící muž, který ochotně otevře a zdarma provede, k čemuž nabídne výklad řecky, anglicky nebo francouzsky. Je to zjevně nadšenec pro toto místo, dobře znalý řady antických i dalších kontextů.

Detail skloubení sloupu s architrávem. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Detail skloubení různých časových vrstev. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Napřed tu stálo mauzoleum, určitě od 3. století n. l., podle optimistů možná už od konce 2. století. Tedy velká hrobka s nadzemní částí na způsob antického chrámu. Jenže v ní byli pohřbeni lidé, jejichž náboženství bylo jiné než řecké, i když podobného stylu. Lykijci, příchozí z oblasti dnešní „Turecké riviéry“, odněkud z okolí Fethiye nebo Antalye. Nevíme, proč odtamtud odešli a proč přišli zrovna sem. Nevíme, jestli původně mluvili lykijsky nebo už řecky. Zjevně se tu však dobře uchytili. Nejspíš žili v městečku kousek dál a výš, směrem k návrší, na kterém stával Apollónův chrám. Apollóna ostatně ctili podobně jako Řekové, vždyť podle jedné z verzí mýtu se narodil (přinejmenším také) právě v Lýkii, v posvátném městě Létoón, nedaleko Xanthu (a ne pouze na kykladském ostrově Délu). Lykijská archeitektura byla ovlivněna řeckým tvaroslovím už v klasické době, podobně jako výtvarné umění. Tehdy ovšem poněkud svérázně, ale o tom jindy. V pozdější antice se stavební styl více připodobňuje řeckým zvykům, zato významnější hrobky dostávají podobu mauzolea, což je tehdy v jihozápadní a jižní Malé Asii obecný zvyk. Proto nás nemají překvapovat ty řecky provedené dórské sloupy lykijské hrobky.

Průčelí nadzemní části hrobky se ovšem stalo průčelím katedrály, nejpozději v 7. století n. l., možná prý už o století dřív. O tisíc let později se katedrála poškozená zemětřesením dočkala opravy, která ji nejspíš obohatila o nejvyšší části. A v 21. století se celek dočkal průzkumu a pečlivého restaurování. Všechno to prý stálo, nicméně to bylo opuštěné a notně zpustlé, stropy se místy propadly.

Chrámová předsíň udělaná z předsíně hrobky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Průhled do centra katedrály, dříve mauzolea. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vstupujeme do prostoru, který byl velkou předsíní nadzemní části hrobky. Už dávno je předsíní (nartexem) katedrály.

Obrázek vlevo představuje pohled z okolí vchodu v ose katedrály směrem k oltáři, ale v cestě k němu je ještě vstup do hlavní lodi a pak ikonostas. Pohled míří trochu nahoru, aby byly vidět úpravy ze 7. století a opravy ze 17. století kolem sklenutí vchodu do hlavní lodi, a taky dostavba stropu v 17. století a její moderní oprava. Při odchodu si ukážeme pohled v opačném směru.

Obrázek vpravo je pořízen ve stejném směru a jen o kousek dál, ukazuje už portál ikonostasu v závěru hlavní lodi.

Ikonostas před oltářem a schodištěm do pohanské hrobky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Křesťanský oltář ze 7. století, před ním vlevo je vstup do hrobky. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ikonostas pochází ve své většině až ze 17. století.

Za ním je křesťanský oltář starší o tisíc let, v raně byzantském stylu. Vlevo (z našeho pohledu) před oltářem jsou schody dolů.

Schody do hrobky antického mauzolea. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Antická cihla se jmény pohřbených. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Schody vedou do hrobky, kam nás ovšem nepustí.

Zato si můžeme prohlédnout pozdně antickou cihlu se jmény pohřbených, je teď umístěna ve zdi hlavní lodi kousek před ikonostasem. Pod ní je zasklený průhled dolů. Sice mám fotku, ale je na ní vidět pouze to, že dole opravdu je poměrně velká podzemní prostora. Její lokalizace dlouho mátla zloděje i archeology. Když se vchod do ní ocitnul v těsném okolí oltáře, působil spíše jako vstup do křesťanské krypty, čímž byla hrobka mimoděk chráněna před nenechavými zvědavci. Ti většinou začali kopali už před vchodem, kde na dvoře narazili na studnu a podzemní cisternu. Podzemí mauzolea bylo odkryto až během minulé dekády. Našlo se mnoho pohřbů, povětšinou asi z jedné rodiny. Mezi nimi vyniká pohřební výbava bohaté dámy. Všechno se to teprve zkoumá, v Athénách i jinde, zatím jsem nenašel žádnou publikaci.

Pohled zpátky z hlavní lodi katedrály k předsíni. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Stavební mix pozdní antiky a raného středověku. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

A jdeme zpátky, tedy ven z katedrály alias řecko-lykijského mauzolea. Vlevo vidíme průhled z hlavní lodi do předsíně, kde jsou patrné i dórské sloupy, nápadné už zvenku. (Přesně vzato je na této fotce jenom jeden.)

Obrázek vpravo se pokouší ilustrovat poměrně nepřehlednou strukturu přestaveb ve zdi nartexu. Ostatně, celé té nedávné restaurátorské práci byla v roce 2022 udělena cena Europa Nostra. Ve zdůvodnění se píše, že „stavba, která je významnou kulturní památkou a zdrojem hrdosti této malé ostrovní obce, byla opravena nanejvýše odborně a citlivě. Stavební materiály byly v maximální možné míře znovu použity, a když bylo místy potřebné zakomponovat nové zdivo, bylo zhotoveno z kamenů nasbíraných v místě. Kombinace architektonických prvků mauzolea z římské doby v byzantském kostele vytváří jedinečnou památku…“

Lapidárium před mauzoleem, alias katedrálou. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Torzo sochy ženy, 3. století n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

A jsme venku. Když přejdeme nevelký dvorek, vstoupíme do ruin větší místnosti, nejspíš byla součástí biskupství už v hodně raném středověku. Nyní je její prostor využitý jako lapidárium, v němž si můžeme prohlédnout torza soch z pozdní římské doby i zbytky kamenného „nábytku“.

Na obrázku vlevo vidíme torza soch z 3. století n. l., které původně byly součástí mauzolea a pravděpodobně zobrazovaly významnější z pohřbených.

Že by na fotce vpravo byla socha té nejbohatší z pohřbených?

Okolní kapličky svědčí o tom, že místo začalo pustnout asi už v 14. století, ale definitivně zpustlo až někdy v 18. století. Do středověku bylo alespoň zčásti osídleno dokonce i městečko o něco dál a výš, původně z helénistické doby, asi z 3. století před n. l., dlouho přežívalo alespoň jako osada. Pak se z toho všeho stala jen útočiště pastýřů, občas také cíl zbožných poutníků.

Místo literatury

Episkopi na stránkách cestovky ostrova Sikinu (anglicky)

Video: Monument of Episkopi, Sikinos