Pohoda po 7 tisících letech. Kredit: Sarah Bolius / IOW.

Život je boj s nepřízní osudu. Organismy se s tím musejí vyrovnávat neustále. Občas se stává, že se podmínky prostředí zhorší natolik a v takovém rozsahu, že se tomu nedá uniknout přesunem v prostoru. Mnohé organismy napříč celým stromem života mají ale v takovém případě ještě jednu možnost. Mohou si vsadit na lepší zítřky a zkusit uniknout v čase. Je to samozřejmě riskantní, ale i malá šance na úspěch je lepší než žádná.

Leibnizův institut pro výzkum Baltského moře. Kredit: Daniel Mietchen, Wikimedia Commons.

Organismy všeho druhu mohou využívat dormanci, když přechodně omezí životní pochody a doufají, že se jim podaří přečkat nepříznivé období. Větší organismy někam zalezou, mikroskopické druhy vytvářejí dormantní buňky, které jsou odolnější než obvykle a mívají jen mizivou spotřebu energie.

Tento trik pro přežití zvládají i mnohé planktonní organismy. Jejich dormantní buňky či stádia se dostávají do sedimentů na dně, kde se postupně ukládají, ve tmě a bez přístupu kyslíku. Vytvářejí tím pozoruhodný záznam o minulosti příslušného vodního ekosystému, který, jak se ukazuje, nemusí být „mrtvý.“

Sarah Boliusová z německého institutu Leibniz-Institut für Ostseeforschung Warnemünde (IOW) v Rostocku a její kolegové prozkoumali takový záznam dormantních organismů v sedimentu na dně Baltského moře. V rámci výzkumného projektu PHYTOARK pomocí světla a živin úspěšně vzkřísili různě staré dormantní buňky běžné mořské rozsivky s atraktivním jménem Skeletonema marinoi. Nejstarší populace vzkříšených rozsivek se dostala do sedimentu na dně Baltu před zhruba 6 871 lety. Pro představu, v té době na území Česka žili lidé kultury s vypíchanou keramikou v období středního neolitu.

Logo. Kredit: IOW.

Vědci toho vlastně vzkřísili víc. Rozsivku Skeletonema marinoi ale oživili jako jedinou ve všech vzorcích. Vzorky se studovaným sedimentem byly odebrány v roce 2021 během expedice výzkumné lodi Elisabeth Mann Borgese z mořského dna v hloubce cca 240 metrů pod hladinou Baltského moře, zhruba na půl cesty mezi švédským ostrovem Gotland a pobřežím Lotyšska.

Boliusová tomu říká „ekologie vzkříšení“ (resurrection ecology). Takovým výzkumem je možné získat časové řezy zkoumaného prostředí a organismů, které v něm žily, včetně jejich fyziologie a genetiky. Ukázalo se například, že se za uplynulou dobu poněkud změnila DNA rozsivek. Boliusovou fascinovalo, že vzkříšené rozsivky nejen přežily, ale že tisíci let v sedimentu bez světla a bez kyslíku nijak viditelně neutrpěly. Rostou, dělí se a fotosyntetizují jako dnešní rozsivky. Je to úspěch, ale opravdový výzkum teprve začne.

Video: Elisabeth Mann Borgese, Rostok, Gdynia, Poland

Literatura

Physorg 28. 3. 2025.

ISME Journal 19: wrae252.