Historie
V sobotu 26. dubna 1986 brzy ráno došlo na čtvrtém bloku JE Černobyl k výbuchu, který zničil reaktor a způsobil rozsáhlý únik radioaktivních látek do širokého okolí.
Stavba čtvrtého bloku byla dokončena v prosinci 1983. Výroba elektřiny ale začala už 20. prosince. Obvykle se totiž ještě asi půl roku po dokončení stavby provádějí testy jednotlivých částí, a teprve poté je elektrárna spuštěna.
Černobyl nemohl čekat protože podle plánu musel být spuštěn do konce roku 1983. Ředitel Brjuchanov již 31. prosince podepsal dokument o úspěšném provedení všech testů, ačkoliv to nebyla pravda.
Jeden z opomenutých testů se týkal nouzového fungování turbíny: když na reaktoru dojde k poruše, musí být turbína schopna setrvačností vyrábět dostatek elektřiny ještě alespoň 45 sekund, než se spustí nouzové generátory. Tato elektřina je pro bezpečnost reaktoru životně důležitá: pohání chladící čerpadla, regulační a havarijní tyče, osvětluje velín i řídící pult.
Právě zmíněná zkouška turbíny byla prováděna v noci z 25. na 26. dubna 1986 a stala se příčinou katastrofy.
Jak již bylo řečeno, osudný test měl být správně proveden ještě před spuštěním elektrárny.
Osudové chyby
Pátek 25. dubna
13:05 Začínají přípravy na zkoušku turbíny. K tomu je nutno snížit výkon elektrárny, proto je jedna turbína vypnuta. Zároveň je odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, aby nezačal působit během testu.
14:00 Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá o odklad testu - blíží se svátky 1. máje, továrny potřebují dohnat plány. Test je odložen o téměř 9 hodin. Obsluha však již na tuto dobu nechává odpojen systém nouzového chlazení reaktoru, přestože je to v rozporu s předpisy.
16:00 Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znají celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.
23:10 Příprava zkoušky opět začíná. Desetihodinové zdržení nese řadu důsledků. Tým elektroinženýrů je unaven. Během zkoušky se vystřídá odpolední a noční směna; v noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali.
Sobota 26. dubna
1:00 V průběhu přípravy zkoušky měli operátoři problémy s udržením stability výkonu reaktoru. Dopustili se přitom několika závažných chyb:
1. Regulační tyče schopné zastavit v nouzi reaktor jsou vysunuty výše, než dovolují předpisy. Operátor ranní směny Uskov později při vyšetřování vypověděl, že by byl učinil totéž. Doslova řekl: „Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění pokynů - to bychom se do nich doslova zamotali." Uskov dále poukázal na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybuchnout.
2. Výkon elektrárny klesl pod bezpečnou úroveň, reaktor se proto stal nestabilní. Přípravy testu měly být v tomto okamžiku zastaveny. Veškerou pozornost bylo třeba zaměřit na znovuzískání stability reaktoru.
3. Aby dosáhli zvýšení výkonu, zapínají operátoři přídavné oběhové čerpadlo. Vlivem silného ochlazování však klesá tlak a tím se výkon ještě snižuje. Za normálních okolností by v takovém případě reaktor zastavily automatické havarijní systémy. Ty však obsluha úmyslně odpojila.
4. Kontrolní systémy minimální hladiny vody a maximální teploty palivových článků jsou rovněž vypnuty.
1:23:04 Test začíná.
Operátoři se dopouštějí poslední osudové chyby - vypínají nouzový systém, aby zabránili havarijnímu odstavení reaktoru. Pak uzavírají přívod páry do turbíny.
Tím se sníží průtok chladicí vody, roste její teplota a tlak. S rostoucím množstvím páry se zvyšuje rychlost štěpné reakce, která dále zvyšuje teplotu a tím i množství páry.
Více páry znamená ještě rychlejší reakci atd. atd. Výkon reaktoru začíná prudce růst a katastrofa se již neodvratně blíží.
V den druhého výročí havárie, pronásledován pocitem vlastní odpovědnosti a viny, spáchal Valerij Legasov sebevraždu
1:23:40 Leonid Toptunov, operátor zodpovědný za regulační tyče, tiskne zvláštní vypínač havarijního odstavení. Test běží již 36 sekund. Výkon reaktoru dosahuje 100-násobku maximálního projektového výkonu.
1:23:44 Regulační tyče, které mají reaktor zastavit, se dávají do pohybu, jsou však slyšet údery. Operátoři vidí, že se tyče zasekly. Palivové trubice se působením zvýšeného tlaku páry deformují.
1:24:00 Test běží již 56 sekund. Tlak v reaktoru je tak vysoký, že praskají palivové články a úlomky padají do chladící vody. Ta se mění v páru, tlak v trubkách roste a ty praskají. Výbuch páry zvedá tisícitunové ocelové víko reaktoru - první exploze. Z reaktoru začíná unikat radioaktivita, dovnitř vniká vzduch.
Nyní je zde dostatek kyslíku a začíná hořet grafit.
Kov palivových trubek reaguje s vodou. Vzniká tak vodík, který vybuchuje - druhá exploze. Hořící trosky reaktoru vyletují do vzduchu a dopadají na střechu sousedního, třetího bloku.
Vedoucí noční směny Alexandr Akimov ani provozní inženýr zodpovědný za strojní vybavení Datlov v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Vysílají dva operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito operátoři jsou ozářeni smrtelnou dávkou, stihnou však ještě podat zprávu o tom, co viděli.
Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, vykřikuje: „Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy." Akimov a Datlov doprovázeni ředitelem Brjuchanovem a inženýrem Fominem neustále přikazují operátorům přidávat chladící vodu. Jsou přesvědčeni, že se nic neděje.
(Akimov a Toptunov zemřeli na nemoc z ozáření. Datlov a Fomin byli odsouzeni k deseti letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 však byli oba propuštěni.)
Neděle 27. dubna
V sedm hodin vyráží k Černobylu generál Pikalov ve vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry. Zjišťuje, že hoří grafit v reaktoru a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována sovětská vláda. Vládní komise diskutuje o nezbytnosti evakuovat přilehlé město Pripjať.
Po třech marných pokusech uhasit oheň vodou rozhodují zodpovědní činitelé zasypávat reaktor pískem, olovem a karbidem boričitým. Helikoptéry svrhují na hořící reaktor celkem 5000 tun materiálu: 800 tun dolomitu, který uvolňuje oxid uhličitý dusící plameny; karbid boričitý, který pohlcuje neutrony a zabraňuje štěpení uranu; 2400 tun olova, které pohlcuje teplo a záření; 1800 tun písku a jílu, který má zabránit přístupu vzduchu a tím oheň udusit.
Pondělí 28. dubna
Krátce po osmé hodině večerní SEČ se o katastrofě prostřednictvím krátké zprávy TASSu dovídá svět.
Čtvrtek 1. května
V Gomelu, Kyjevě a dalších městech v okolí Černobylu se slaví Svátek práce. Úřady tvrdí, že situace je stabilní. Později se ukáže, že tím míní fakt, že radiace od 26. dubna postupně klesá. Ovšem její úroveň je stále obrovská, kromě toho se změnil vítr a vane směrem na Kyjev. Do konce listopadu je dokončen sarkofág: železobetonový obal nad havarovaným reaktorem. Ten reaktor utěsnil a únik radioaktivity do okolí konečně ustal.
Vědci a technici si uvědomují nové nebezpečí - horké trosky reaktoru se mohou protavit betonovou deskou a skončit v zásobníku vody pod reaktorem. Následovala by mohutná exploze páry, dokonce silnější než původní výbuch.
Pátek 2. května
Požárníci začínají odčerpávat vodu ze zásobníku pod reaktorem - tento dlouhý a nebezpečný úkol plní až do 8. května. Každý dostává prémii 1000 rublů.
Neděle 4. května
Jako druhý krok k zabránění výbuchu páry jsou do země pod reaktorem vrtány díry a jimi se pumpuje tekutý dusík, který půdu zmrazí.
Pondělí 5. května
Den začíná rozsáhlým únikem radioaktivity - téměř stejně velkým jako 26. dubna. Únik však později prakticky úplně ustane. Dosud nebylo nalezeno přijatelné vysvětlení tohoto druhého úniku. Od té chvíle již ale úniky radioaktivity pozvolna klesají.
Oběti
V okamžiku výbuchu zahynuli dva lidé: jednoho srazila exploze z výšky a druhý uhořel. Další tři zaměstnance odsoudil k smrti vedoucí noční směny, když je poslal zkontrolovat stav hořícího reaktoru přímo do reaktorové haly.
Mezi první oběti patřili také požárníci, kteří nebyli vybaveni ochrannými pomůckami, respirátory ani obleky. To se týkalo dokonce i jednotek, které sloužily přímo na elektrárně.
Osudné bylo také to, že požárníci netušili, co je příčinou ohně: že všude kolem nich hoří vysoce radioaktivní zbytky reaktoru.
Během pěti hodin po explozi se podařilo zabránit šíření ohně na další budovy elektrárny, zejména na sousední třetí reaktor. Ten byl odstaven až čtyři hodiny po výbuchu čtvrtého reaktoru!
Ještě 16 hodin po výbuchu se sám předseda komise ÚV KSSS pro jadernou energii divil, kde se vzaly kusy grafitu povalující se po celém areálu elektrárny - domníval se, že jde o materiál pro stavbu 5. a 6. bloku elektrárny, která v té době probíhala.
Teprve po mnoha hodinách zjistila armáda šokující skutečnost - že úroveň radiace těchto úlomků dosahuje až 2000 rentgenů za hodinu. Za pouhých 15 minut byl člověk v blízkosti takového předmětu odsouzen k akutní smrti z ozáření.
Hasiči v té době stále ještě zalévali trosky reaktoru vodou. Radioaktivní tavenina ale měla teplotu přes 2000° ;C, takže voda se při styku s ní rozkládala na vodík a kyslík, které vzápětí explodovaly. Navzdory dobrému úmyslu a vinou neinformovanosti tak hasiči situaci ještě zhoršovali.
Také vojáci, zejména piloti helikoptér, které na reaktor shazovaly písek, olovo a další materiál, nebyli zpočátku vůbec chráněni proti radiaci. Trvalo tři dny, než armáda svépomocí vybavila helikoptéry alespoň základním stíněním, které chránilo posádku.
Pod tíhou shazovaného materiály se však reaktor tavil dál a hrozilo nebezpečí, že se protaví až do nádrže s vodou, která se nacházela v budově o patro níž. Byli vysláni potápěči, kterým se nakonec podařilo 20 000 tun vysoce radioaktivní vody odčerpat a nádrž vyprázdnit.
Na likvidaci havárie se podíleli také horníci, kteří vyhloubili pod budovou podzemní chodby. Těmi se do země čerpal zkapalněný oxid uhličitý, ten zmrazil půdu v základech reaktoru, aby se nemohly propadnout.
V dalších měsících začínají dělníci pracovat na stavbě sarkofágu - 70 metrů vysokého hangáru, který zakrývá havarovaný reaktor. Dělníci jsou při stavbě vystaveni silnému záření. Každý, kdo obdrží 250 milisievertů (roční limit pro obyvatele je 1 mSv, pro pracovníky 50 mSv), na stavbě končí.
Pripjať
V prvních hodinách bylo nejvíce zasaženo město Pripjať, vybudované pár kilometrů odtud pro potřeby zaměstnanců elektrárny a jejich rodin. V době havárie zde žilo kolem 50 000 obyvatel. Během prvního dne po havárii nebyli obyvatelé vůbec informováni o nebezpečí, kterému jsou vystaveni. Ve školách se dále vyučovalo, život běžel jako jindy.
Namísto, aby obyvatele co nejdříve evakuovali, vyslali vedoucí činitelé do města zesílené policejní jednotky, které měly zabránit útěku obyvatel. Pozdější vyšetřování zjistilo, že do města bylo převeleno celkem 16 500 policistů. Také oni byli zařazeni do skupiny těch pracovníků, kteří utrpěli nejvážnější poškození zdraví v důsledku radiace. Milicionáři nebyli, stejně jako hasiči, vybaveni žádnými ochrannými pomůckami a strávili mnoho hodin pod širým nebem, ze kterého klesala intenzivní radioaktivita. Vzápětí 57 z nich dostalo akutní nemoc z ozáření, mnoho tisíc dalších již v roce 1990 trpělo těžkými potížemi dýchacích cest a dalšími symptomy.
Evakuace obyvatel města Pripjať začala až 26 hodin po havárii. Úřady zabavují veškeré dozimetry, aby uchovaly v tajnosti údaje o radioaktivitě. Ještě koncem roku 1988 bylo držení dozimetru trestné.
Autobusy s evakuovanými navíc nejely na východ do míst, kde bylo zamoření minimální, nebo do Kyjeva, kde by se snáze zajistilo náhradní ubytování. Celá kolona z nepochopitelných důvodů zamířila na jihovýchod do měst Polesky a Ivanovsky, které se nacházely 40 km od elektrárny. Původní počet evakuovaných byl asi 45 000 - někteří obyvatelé a zaměstnanci elektrárny zůstali v Pripjati až do poloviny května.
Kyjev
Utajení a chaos poznamenaly situaci i v Kyjevě. Prvního května zde nerušeně probíhaly oslavy 1. máje, ačkoliv se tentýž den pohybovalo množství radioaktivního jódu v ovzduší na nejvyšší zaznamenané úrovni. Obyvatelům Kyjeva nebyla poskytnuta žádná zvláštní lékařská pomoc až do 6. května.
Aby občané nebyli znepokojeni, zvýšila vláda 12. května nejvyšší dovolenou dávku pro obyvatele z původních 5 mSv na 100 mSv za rok. To představuje asi 25-krát více, než je přírodní úroveň radiace. Jedině toto zvýšení limitu umožnilo vyhnout se evakuaci několikamilionového Kyjeva.
Následná opatření, zejména omezení konzumace mléka, byla vyhlášena s takovým zpožděním, že přišly až v době, kdy obsah radioaktivního jódu v mléce výrazně klesl.
Zakázaná zóna
3. května vyhlásily úřady oblast v okruhu 30 km kolem elektrárny za „zakázanou zónu". Všichni, kdo na jejím území žili, museli opustit své domovy během jednoho týdne. Počet přesídlených obyvatel tak dosáhl 135 000. Odborníci odhadují, že obdrželi kolektivní dávku 16 000 Sv. Jedná se ale jen o velice hrubé odhady, protože individuální dávky se mohly velice lišit. Na některých místech byly nalezeny úrovně radiace stonásobně i vícenásobně vyšší, než byl průměr. Evakuace zpočátku postihla v Bělorusku 25 000 lidí a 107 vesnic, na Ukrajině 91 000 lidí a 75 vesnic, v Rusku 5000 lidí a 31 vesnici. Později byly vysídlovány další obce. Podle údajů OSN bylo přesídleno 375 000 obyvatel. Tato čísla však nejsou přesná, protože ani úřady v postižených zemích nevedou přesnou evidenci.
Průměrný obyvatel regionu byl během dvou až tří let zasažen takovou dávkou, jakou předpisy připouští jen pro pracovníky jaderných elektráren po celou dobu jejich života! A to se přitom jednalo o místa vzdálená 150 až 200 km od havarovaného reaktoru, tedy daleko mimo zakázanou zónu.
Rozsah zamoření
Mapy skutečného zamoření byly poprvé zveřejněny až v roce 1989. Postižené území bylo rozděleno do čtyř základních kategorií:
1. Oblast prvního stupně představovala 30-kilometrovou, tzv. „zakázanou" zónu, která musela být zcela vysídlena. Přesto tam dál trvale žilo přibližně přes tisíc lidí, kteří se navzdory zákazu vrátili zpět do svých domovů, nebo se na ně při evakuaci z různých důvodů zapomnělo. Úroveň radiace zde přesahovala 40 Ci/km2 (1 500 000 Bq/m2). Plocha této oblasti činila 3100 km2.
2. Druhý stupeň zasažení představovala území, kde byla místa s úrovní radiací často vyšší než v bezprostředním okolí elektrárny. Obyvatelé měli právo na evakuaci, pokud se k ní rozhodli. Stupeň zamoření se pohyboval od 15 do 40 Ci/km2 (555 000 - 1 480 000 Bq/m2). TNa Ukrajině, v Rusku a v Bělorusku zde žilo zhruba 205 000 obyvatel.
3. Na území třetího stupně žilo Na území třetího stupně dnes trvale žije 580 ;000 obyvatel. Množství radioaktivity činí 5 až 15 Ci/km2 (185 000 - 555 000 Bq/m2). Děti dostávají „čisté" jídlo třikrát denně ve školách, kde musí trávit čas až do večera. Mají totiž zakázáno hrát si na otevřených prostranstvích, která nejsou dekontaminována. Dekontaminovány jsou většinou jen asfaltové plochy, silnice a chodníky. Zamořené území má rozlohu 21 000 km2.
4. A konečně, nejvíce lidí dodnes setrvává v oblasti čtvrtého stupně. Celkový počet lidí, kteří dodnes žijí na kontaminovaném území, představuje jen na Ukrajině 2 miliony obyvatel, v Bělorusku 2,5 milionu a v Rusku 3 miliony lidí - celkem tedy 7,5 milionu lidí. Radioaktivita se zde pohybuje od 1 do 5 Ci/km2 (37 000 - 185 000 Bq/m2). Území má rozlohu 76 000 km2. V těchto oblastech sice mohou lidé jíst vlastní zemědělské plodiny, ty ale před konzumací podléhají kontrole zdravotních úřadů.
Kontaminace území kolem Černobylu je způsobena především radioaktivním césiem Cs-137. Poločas jeho rozpadu je asi 30 let. To znamená, že zamoření klesne na přijatelnou mez teprve po 100 až 300 letech.
Na mnoho desetiletí je tak nenávratně ztraceno 70 000 hektarů orné půdy, která leží uvnitř zakázané zóny. Využívat nelze ani dalších 100 000 až 150 000 hektarů vysoce kontaminované orné půdy mimo tuto zónu.
Dva miliony hektarů musely být dekontaminovány: nejúrodnějších 10 až 30 cm ornice z povrchu odhrnuly buldozery a půda byla odvezena na skládky jako radioaktivní odpad, protože obsahovala příliš mnoho radioaktivních látek.
Milion hektarů půdy obsahuje více než 100 000 Bq/m2 césia Cs-137. Pěstují se zde potraviny, které by měly podléhat kontrole. Podle britských norem by ovšem stačila i desetina kontaminace k tomu, aby se žádná produkce z takového území nesměla prodávat.
Ze zemědělského půdního fondu musely být vyřazeny některé pozemky vzdálené až 300 km od havarované elektrárny.
Radioaktivní mrak, který se z Černobylu uvolnil, zasáhl i velmi vzdálená místa v celé Evropě. Natřikrát se přenesl napříč kontinentem a v místech, kde z něj přitom pršelo, dopadla na půdu spolu s deštěm poměrně velká množství radioaktivních látek.
Kontaminace míst zasažených tímto radioaktivním deštěm byla i stonásobně vyšší v porovnání s místy, kde naštěstí nepršelo a kde byl zaznamenán „jen" tzv. suchý spad. Mezi radioaktivní látky, které zasáhly Evropu nejzávažněji, patří izotopy césia a jódu.
Poločas rozpadu Cs-137 je 30 roků a bude tedy trvat několik set let, než se jeho hodnota sníží na zanedbatelné hodnoty. Naopak, poločas rozpadu jódu I-131 je jen 8 dní a dlouhodobě nepředstavuje velké nebezpečí. O to větším ohrožením ale byl v prvních týdnech po havárii, kdy pronikl především do mléka.
Nad územím Československa prolétl černobylský mrak celkem třikrát: 30. dubna, 3. až 4. května a 7. května 1986. První a třetí průchod zasáhl celé území Československa, druhý průchod jen jeho západní část, takže minul střední a východní Slovensko. Průběžná měření zahájila síť monitorovacích stanic dne 29. dubna, tedy 3 dny po havárii.
Největší zatížení obyvatel radioaktivními látkami nastalo ve dvou vlnách: jednak během prvních týdnů po havárii, jednak během zimy 1986/87, kdy byly konzumovány obiloviny ze sklizně roku 1986, stejně jako mléko a maso ze zvířat krmených senem sečeným během jara a léta 1986.
Průměrná hodnota zamoření půd radioaktivním césiem Cs-137 v Československu byla 4200 Bq/m2. Nadprůměrné zamoření bylo zaznamenáno v těchto okresech (v Bq/m2):
Benešov 19000
Opava 17550
Náchod 14610
Šumperk 10480
Žďár n. Sázavou 9450
Kutná Hora 8870
Bruntál 8820
Semily 8150
Nový Jičín 8120
Č. Krumlov 6890
Klatovy 5660
Jihlava 5650
Č. Budějovice 5470
Svitavy 5300
Biodiverzita
Dnes zabírá evakuovaná zóna plochu více než 4 000 čtverečných km. Zasahuje do území Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Podle Viktora Dolina, vědeckého pracovníka Ukrajinské akademie věd, se v této oblasti nyní vyskytuje 100 druhů, které jsou na „červeném seznamu“, tedy v knize ohrožených druhů. Přitom přibližně 40 chráněných druhů, včetně medvědů a vlků, se zde předtím vůbec nevyskytovalo.
To je ale pozitivnější zjištění,než by se na první pohled mohlo zdát. Protože pokud zde přežívají zvířata, která jsou na samém vrcholu potravní pyramidy, potom to znamená, že se zde musí dařit i zvířatům, kterými se tito predátoři živí. A to zase znamená, že se zde daří i rostlinstvu. Toto není závěr jednoho ruského vědce. Stejně to komentoval uznávaný ekolog - James Morris, pracovník University v Jižní Karolíně, který předsedal panelové diskusi na setkání členů Americké ekologické společnosti, kde se výsledky Dr. Dolina z Kyjeva diskutovaly. Poznatky o růstu počtu druhů v radiací zamořených oblastech se staly vědeckou senzací. Jednání ekologů, které se konalo minulý týden v kanadském Montrealu, vyznělo následovně: Nechť posuzujeme ekologickou funkci těchto radiací postižených ekosystémů z jakéhokoli stávajícího používaného hlediska, musíme připustit, že fungují normálně. A že i hlavní hledisko, podle kterého dnes funkčnost ekosystémů hodnotíme – biodiverzita, tak ta je zde větší než kdykoli předtím. Když to domyslíme do důsledků, tak tu máme problém. Z pohledu zachování ohrožených druhů se jedná o významnou lokalitu, která by se měla chránit, aby její křehká ekologická rovnováha nebyla lidskou necitlivou činností ohrožena...
Mutanti vymřeli?
Otázkou je, co se děje se vznikajícími mutanty, když hladina radiace je zde stále tak vysoká, že ani pro lidi není bezpečné se vrátit. Morris si myslí, že organismy, které následkem radiačního spadu zmutovaly, uhynuly, nebo je „převálcovaly“ organismy,které neměly radiací poškozen růst a reprodukci. Podle něj to je „evoluce steroidů“. Ukazuje se, že je mnoho mutací, při kterých vypadne nějaký ten úsek DNA. Ale ty mutace, které postihnou steroidy, se zdají být velmi rychle z populace eliminovány. Morris jako příklad uvádí případ mnohých mladých ryb, které žijí v nádržích na vodu k chlazení reaktorů a u kterých lze pozorovat, že mají různé deformace. Dospělé ryby zde žijící, jsou ale překvapivě zdravé. Svědčí to o tom, že organismy poškozené radiací hynou mladé.
Dalším pozitivním jevem, který lze podle Dolina v těchto ekosystémech pozorovat, je skutečnost, že hlavní radioaktivní prvek cesium 137, má tendenci se držet v půdě. Nějak se mu nechce cestovat a tak se proti předpokladům méně kumuluje v rostlinách a v tělech zvířatech. To je velmi potěšující zpráva pro všechny, kteří byli radioaktivním spadem z Černobylu zasaženi, tedy i pro nás, starousedlíky v samém srdci Evropy. Poznatky naznačují, že radioaktivita Černobylu by nemusela být až tak ničivá, jak se zatím předpokládalo.
S těmito úvahami se zcela vážně začíná uvažovat o rozvoji turismu do postižených oblastí. Spojené národy se nechaly slyšet, že tento druh „ekoturismu“ by dokonce mohl pomoci zalátat rozpočtovou díru, která zeje ve fondech pro regeneraci území postižených katastrofami.
Pošetilost?
Je snaha začít vozit turisty do zpustošených oblastí zcestná? Zřejmě ani moc ne. Zájem spatřit hrůzu vysídlených měst a nekultivované přírody na vlastní oči, bude možná větší, než se nadáme. První vlaštovky už jsou na programu cestovek. Mladí lidé tam začínají jezdit sólo. Takto například líčí svoje dojmy ze zakázané zóny motorkářka, která vystupuje pod jménem Elena: „Na první pohled město vypadá jako normální sídliště. Na balkónech visí prádlo, některá okna se otevírají, zde je zastávka taxi, o kousek dál obchod s potravinami. Pak si přečtete slogan na stěně budovy o tom, jak "Nás Leninova strana vede ke komunismu", a v tu chvíli si uvědomíte, že prádlo visí na balkóně již přes 18 let v liduprázdném městě. Transparenty jsou stále připraveny na 1. května, kdy se měla konat celodenní přehlídka. První květen však v tomto městě nikdy nenastal. Dne 26. dubna 1986 byla celá populace evakuována a od té doby už hlavní ulice nikdy průvod nezažila a již nikdy jej nespatří...“
Perspektiva
Uzavřenou oblast je nyní již možné navštěvovat. Lidé tam ale žít nechtějí. Je to tím, že si jsou vědomi, že se tam vyskytuje nějakých 40 radioaktivních prvků, včetně stroncia-90 a rozpadných produktů uranu a plutonia. Teoreticky by mělo trvat stovky let, než bude pro lidi bezpečné, aby se tam mohli bez obav vrátit.
Lidé, kteří by zde strávili delší čas musí počítat s tím, že radiace u dospělých může zkrátit život, u novorozenců dojde ke zvýšení úmrtnosti. Stejné jevy se nyní projevují na zdejších ptácích. Tak například hnízdící vlaštovky snášejí menší počet vajíček a celkově jsou v horší tělesné kondici, než v jaké se nacházejí jejich sousedky východně od Kyjeva, kam zóna zvýšené radiace nezasahuje. Je obtížné říci co se bude dít s rostlinami a zvířaty v dané oblasti. Zjištění, že zde dochází ke zvýšení biodiverzity je tak potěšující zpráva, že ji čekal jen málo kdo. Podle ekologů to svědčí o lepším stavu zdejších organismů, než se soudilo. Na to, jak se bude dál vyvíjet život v těchto oblastech si budeme muset počkat, protože jak by řekl klasik – v okolí reaktoru se potvrdilo, že „Šedá je všechna teorie a zelený je strom života“. Mnohé zde bude záviset na tom, jak výkonné budou buněčné opravné mechanismy, které dokáží do určité míry poničený genom zase dávat do pořádku. Hodně do toho bude mluvit i to, jak rychle se postižené populace budou zbavovat nositelů poškozených genomů. Je to kruté pomyšlení, ale čím rychleji je populace bude nechávat vymřít (než poškození stihnou předat na další pokolení), tím bude zdravější.
Oblast o velikosti zhruba 30 km okolo reaktoru je prohlášena za první radiologickou rezervaci na světě. Zjištěné údaje o zdejším nárůstu biodiverzity jsou natolik překvapivé, že nás to obdařuje jistou dávkou optimismu. Snad nás i dále bude nezdolná vitalita života překvapovat svou schopností adaptace, a nejen v případě Černobylu.
Prameny:
Černobyl- dnes: město duchů, www.suzukibandit.cz/
Chernobyl e Dintorni, www.progettohumus.it
Nature, www.nature.com
Diskuze:
