Říká se, že komedie stárnou rychleji než tragédie. Zčásti to může být jen projev našeho snobství, když se do tragiky snažíme vžívat, zatímco při komedii se prostě chceme bavit. Něco na tom však přece jen bude, neboť komedie jsou taky důležitým pramenem pro poznání všedních reálií i mentality, a to jsou samozřejmě proměnlivé veličiny. Oproti tomu nám tragédie jako vedlejší bonus nabízejí spíše poznání detailů řady mýtů a způsobů jejich chápání. To sice taky patří k jiné době, ale předem počítáme s tím, že se nebudeme jenom bavit, a že mytická témata mohou odkrývat cosi obecného. Přesto nás překvapí, jak velká část antické mentality ba dokonce i reálií v komediích je do našich poměrů přenositelná. Do určité míry je to tím, že zachovaná díla pocházejí z klasické a pozdější doby, což je už za oním hlavním kulturním předělem mezi archaickou a klasickou dobou. K tomu přistupuje proslulé Menandrovo zdůvodnění: „Jsme přece lidi!“ Ty z klasických tragédií, které se ve své době výrazněji obracejí zpátky také k mentalitě archaické doby, ne pouze k dějům v ní, jsou pro diváky, herce a režiséry mnohem obtížnější.

Do vývoje vtipů málo vidíme. Můžeme pouze porovnávat verše satirických básníků (už od archaické doby), vtipnosti v Ezopových (Aisópových) bajkách, komedie z doby klasické a pozdější, jednotlivé vtipné výroky toho či onoho – a pak útržky sbírek vtipů, snad lidového humoru, z nichž se řádně zachoval právě Filogelos. Velice specifickou položkou takových porovnání je tzv. Homérský hymnus na Herma, snad nejveselejší náboženský text vůbec, ale ten jsem už citoval při popisu Jeskyně Hermova narození (viz odkaz pod článkem).

Aristofanés, básník komedií, římská práce z 1. století před n. l. Je otázkou, zda podoba je historická. Galerie Uffizi ve Florencii, Inv. 1914 n. 372. Kredit: Alexander Mayatsky, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Menandros, básník komedií, římská kopie podle řeckého originálu z doby kolem roku 290 před n. l. Možná historická podoba. Glyptotéka v Mnichově, sál 10. Kredit: Bibi Saint-Pol, Wikimedia Commons. Public domain.

Souvislejší výklad antické divadelní komedie odročíme na jindy, abychom se dostali ke sbírce vtipů. Stačí zmínit, že z řady athénských komedií klasické doby se ve větší míře zachovala pouze díla Aristofanova a ze začátku helénistické doby komedie Menandrovy.

Menandros (342 až 291 před n. l.) je ve srovnání s Aristofanem (asi 446 až 385 před n. l.) sice slušnější ve výrazech, ale co do témat naopak bližší lidovému prostředí. Někteří staromilci Menandra zrovna nemusí a vyčítají mu, že v jeho dílech začíná žánr (socialistických) komedií od kuchyňské linky, případně (kapitalistický) sitcom. Menandros je výrazně civilní, od něho už vede linie přes římskou komedii až k Shakespearovým veselým kusům. Na rozdíl od Aristofana se nepouští do zesměšňování náboženských a filosofických novinek. K jeho slušnosti patří také humanistické porozumění pro to, jaká cháska my lidé jsme, že je nás třeba brát takové, jací jsme. Navíc „nežijeme, jak chceme, ale jak můžeme“.

„Toto je Rufus“ (s nápisem Rufus est), asi politik. Prý jedna z nejstarších zachovaných karikatur v západním světě. Starořímská rytina ve Vila Mystérií v Pompejích, CIL IV 009226. Asi ranější 1. století n. l. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Detail s uměle zvýšeným kontrastem. „Toto je Rufus“ (s nápisem Rufus est nad postavou), nejspíš to byl politik. Starořímská rytina ve Vile Mystérií v Pompejích, CIL IV 009226. Asi ranější 1. století n. l. Kredit: Jebulon, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Lidový humor představují – ba přímo ilustrují – také zachovaná graffiti z Pompejí. Nemyslím teď slavné fresky, nýbrž pouhé velice prosté rytiny, většinou v omítce, vlastně karikatury.

Filogelos

Filogelos (Φιλόγελως, Milovník smíchu, Smíšek) je nejstarší kompletně dochovanou sbírkou řeckých vtipů. Pochází až z konce antiky, ze 4. nebo 5. století n. l., ale navazuje na podobné starší sbírky, nejméně o 6 století starší, které samy předpokládají ještě o něco starší tradici ústního podání. Jednotlivé vtipy ve sbírce mohou pocházet z velice různých dob, od poměrně rané antiky po její závěr. K některým najdeme předlohy už v Ezopových bajkách. Mnohé ožívají v římských komediích. Zachované rukopisy se mírně liší v počtu anekdot a verzích textu, podobně pak novodobé edice a překlady.

Nejčastější postavou ve sbírce je „scholastik“, z jeho strany je komický efekt samozřejmě nechtěný. K této zvláštnosti se brzy dostaneme. Další vtipy si utahují z občanů měst, která byla považovaná za přihlouplá. Tehdy to nebyl Kocourkov, nýbrž hlavně Abdéry na severovýchodě Řecka, občas taky Kýmé (u Neapole) a Sidón (v dnešním Libanonu). Zeměpisný rozhled je docela velký. Kromě toho jsou terčem vtipů samozřejmě lidé lakomí, závistiví, žrouti a opilci, ale také misogyni, se špatným vztahem k ženám. To jsou přímo standardní postavy antické komedie. Podobně i lékař nebo věštec.

Filogelos představuje mužský svět, kromě dvou výjimek jsou zde ženy jen okrajovými postavami, což je oproti komediím klasické i helenistické doby velký rozdíl. Vždyť Aristofanés věnoval ženám a jejich roli ve společnosti řadu samostatných komedií. (Často jejich prostřednictvím nastavoval zrcadlo zavedenému běhu mužského politického světa, ale občas zesměšňoval i vlastnosti a nápady řady žen.) Ve sbírce překvapuje také absence homosexuálních témat. Vzácně je tématem vtipu barva pleti, ale nezdá se, že by to mělo být dehonestující. Černá pleť je celkem nevinně asociovaná s nocí a na rozdíl od třeba občanství přiblblých měst není doprovázená neblahostmi, ani nesouvisí s nějakou povahovou charakteristikou. Najdou se zde také vtipy, které si utahují z lidí znetvořených nemocí, nebo jejichž dech zapáchá, ale takto nechutných vyprávění tu naštěstí není mnoho. Prostě lidový humor, spíše překvapivě poměrně slušný. Dokonce i fekální motiv je omezen na šalebný rozdíl mezi snem a skutečností, neradno prý podlehnout popudu ve snu s následkem v reálu.

Je otázkou, nakolik jsou popsané rysy dané výběrem a nakolik věrně charakterizují antickou škálu lidového humoru. Vtipy jsou autentické, ale nejspíš trochu vybírané. Pak už byl text sbírky tradován spíše scholasticky.

Scholastik

V anekdotách to bývá student, učitel, řečník, přísedící soudu a zvláště advokát, výjimečně i vojenský velitel. Podstatnější je, že scholastika zde dělá scholastikem jeho hloupost, kontrastující s jeho sebevědomím a sociální rolí. Jedná a mluví podle naučené šablony. Nevnímá situaci, ve které se ocitá, nevnímá okolí; nedůvěřuje vlastní zkušenosti, nýbrž tomu, co praví ta či ona autorita. Je otázkou, do jaké míry to souvisí s antickým vyšším školstvím. Už v antice lze sice právem mluvit o scholastice v pozdějším smyslu slova, ale vztahovat k ní obraz scholastiků vykreslený v naší sbírce by asi nebylo úplně fér, tak přímočaré to není. Z valné části jde spíše o produkty sofistických škol, zaměřených na rétoriku a právo. Specifickým rysem scholastika z vtipů bývá také naprostá neschopnost orientovat se v jakékoli přírodní nebo technické problematice, i sebejednodušší. Ve svých knihách se scholastik nedočetl, kolik má prase hlav, a že nádoba, která pojme určité množství vody, pojme i stejný objem vína. Ani ve škole to neprobírali. Není divu, normální lidi to vědí i bez škol. Takové týpky si lid dobíral zjevně častěji než exotičtější postavy typu rozličných druhů věštců, i když ti přijdou na paškál taky.

Tak nabízím menší výběr, přibližně desetinu, bez komentářů.

Scholastik potkal druhého scholastika a pravil: „Dozvěděl jsem se, že jsi zemřel.“ Oslovený na to: „Jak vidíš, ještě žiju.“ A první zase: „Opravdu, ale můj pramen je hoden větší důvěry než ty.“

Scholastik přišel na venkov a uviděl stádo ovcí jdoucí na pastvu. A když slyšel, že bečí, což dělaly vždycky, tázal se po příčině. Jeho šafář si z něho dělal legraci: „To vás tak vítají.“ A on na to: „Tak tedy na mé zdraví a na moji počest jim dej volno a po tři dni je nehoň na pastvu.“

Scholastik rozmlouval se dvěma přáteli. První řekl, že není spravedlivé zabíjet ovci, neboť nám dává vlnu a mléko. Druhý prohlásil, že ani krávu se nepatří zabíjet, protože dává mléko a orá. Scholastik dodal: „Ani prase není spravedlivé zabíjet, vždyť nám dává játra a lalok!“

Scholastik pozval na oběd své spolužáky. Když si pochvalovali vepřovou hlavu a došli k tomu, že by u něho mohli pojíst i nazítří, zašel scholastik k řezníkovi a řekl: „Dej mi druhou hlavu od téže svině. Ta včerejší nám tuze chutnala.

Scholastik dostal soudek vzácného vína. Po každém nabrání soudek zapečetil, ale jeho sluha jej na dně navrtal. Scholastik naříkal, že vína ubývá. Když mu někdo poradil, aby se podíval na dno soudku, odpověděl: „Ty hlupáku hloupý, víno přece nechybí dole, ale nahoře!“

Scholastik pracoval jako pomocný učitel. Náhle se podíval do rohu místnosti a zvolal: „Žák Dionýsios se v rohu chová nezpůsobně!“ Když kdosi řekl, že tento žák

ještě není přítomen, dodal: „Tak až tu bude!“

Jeden podařený scholastik neměl na živobytí, a tak rozprodával své knihy. V dopise otci napsal: „Táto, blahopřej mi, protože mě knihy už živí.“

Překresba graffiti z Pompejí, s nápisem „Peregrinus“, cizinec. CIL IV 001810. Kredit: Fer.filol, Wikimedia Commons. Public domain.

Scholastikovi se ve snu zdálo, že stoupnul nohou na hřebík, a tak si ji po probuzení obvázal. Když se to dozvěděl jeho kamarád, řekl: „Právem se o nás říká, že jsme hlupáci. Pročpak chodíš spát bez bot?“

Scholastik chtěl zjistit, jak mu to sluší, když spí. A tak se díval do zrcadla se zavřenými očima.

Scholastik chtěl plavat a málem se utopil. Zapřísáhl se, že dřív do vody nevleze, dokud se nenaučí plavat.

Scholastika, který prodával koně, se kdosi zeptal, zda ten kůň už má za sebou první vrh zubů. Po odpovědi, že už i druhý, se kupec zeptal: „Jak to?“ Scholastik odpověděl: „Jedenkrát svrhl dolů mě a jedenkrát mého tátu.“

Scholastik na lodi zmítané bouří promluvil k naříkajícím spolucestujícím: „Pročpak jste takoví skrblíci? Já jsem si připlatil deset drachem, a tak se plavím na riziko kapitána.“

Scholastikovi jeho přátelé blahopřáli k narození synáčka. Odpověděl: „Děkuji vám za to, přátelé.“

Ostatní

Jeden Abdéřan se chtěl oběsit, ale přetrhl se mu provaz a narazil si hlavu do krve. Nato si vzal u lékaře obvaz, přiložil jej na ránu, vrátil se domů – a oběsil se.

Muž z Kýmy chtěl navštívit svého přítele, tak na něho volal před domem jeho jménem. Když mu kdosi povídal: „Aby to zaslechl, musíš křičet silně,“ přestal přítele volat jménem a křičel „Silně!“

Kdosi se ptal po panu domácím a ten zavolal: „Nejsem tady!“ Návštěvník se zasmál a pravil: „Lžeš, vždyť slyším tvůj hlas.“ Domácí na to: „Proklatče, kdyby ti to řekl můj sluha, věřil bys mu. Což nejsem hoden větší důvěry než můj sluha?“

Lakomec sepisoval svou závěť a dědicem ustanovil sebe sama.

Vychloubač stál na náměstí a zpozoroval svého syna, jak se právě vrací z venkova. Zavolal na něho: „Co dělají mé ovce?“ Syn odpověděl: „Ta jedna spí a ta druhá stojí.“

K neschopnému věštci zašel jakýsi navrátilec z ciziny a vyptával se ho na své příbuzné. „Všichni jsou zdrávi, i tvůj otec,“ pravil věštec. Tazatel však řekl: „Ale můj otec je už desátý rok mrtev!“ Věštec na to: „Vždyť po pravdě řečeno svého otce vůbec neznáš!“

Jeden mladý muž řekl roztoužené ženě: „Paní, co budeme dělat? Pojíme, nebo se pomilujeme?“ Řekla: „Jak ty chceš, ale není tady ani skýva chleba.“

Misogyn měl řečnou a hádavou ženu. Když umřela, dal ji z domu vynést na štítě. Kdosi to viděl a ptal se, proč to. On odpověděl: „Vždyť to byla válečnice.“

Na dotaz tlachavého holiče, jak ho má ostříhat, muž odpověděl jediným slovem: „Mlčky.“

Tak přeju v tom novém roce taky nějaké přívětivosti, a ne samé strašáky.

Literatura

Radislav Hošek (překlad a úvod): Na veselé struně. Praha: Svoboda 1971, Ikar 2000. (Další překladatelé: Pavel Kucharský, Čestmír Vránek.)

Philogelos, Antike Witze. Greek and German by Kai Brodersen. Wiesbaden: Marix 2016.