Náboženské zvyky jsou rozličné a výtvarné styly taky. Snad každý ví, že židé mají se zobrazováním problém, tím více muslimové. V obou případech se zákazy samozřejmě odedávna také porušovaly a porušují. Křesťané se ve staré době přiklonili k obecně antickým zvykům zobrazování, leč ne všude natrvalo. Dávno před západní reformací se na Východě proti obrazům postavili ikonoklasté. K jejich motivům ještě přijdeme. Došlo i na násilné likvidace obrazů. Protože to bylo v letech 726 (nebo 730) až 787 a pak znovu 813 až 843, tak těžko říkat, že to bylo v pravoslavné církvi v dnešním smyslu slova. Šlo samozřejmě o byzantské křesťanství, jenže formální rozkol pravoslavné a katolické církve se datuje až od roku 1054. Předchozímu útvaru se občas říká Velká církev, i když přesně vzato je to označení pro ještě starší formaci. Přitom byzantská větev křesťanství byla krom těchto dvou epizod nakloněna ikonám mnohem více než latinská. Podobné problémy se občas potkají i v jiných náboženstvích, ale to teď necháme být.

Kostely ovládnuté ikonoklasty, tedy obrazoborci, zůstávají často prázdné, téměř bez jakékoli výzdoby. Ne však úplně vždycky a ne nutně. Tam, kde byli lidé zvyklí na bohaté zobrazování, se přece jenom dalo něco namalovat, a přitom nějak vyhovět dobovým ikonoklastickým předpisům. Bohužel se toho zachovalo velice málo. Zajímavé to je svou výtvarnou střídmostí.

Teď se vypravíme ke kostelu z 8. nebo spíš z 9. století, který ukrývá jedny z nejlépe zachovaných ikonoklastických fresek. Jeho existence je dalším potvrzením kykladského hesla, že „na Naxu je všechno“. Stojí však trochu z ruky, v odlehlé a opuštěné podhorské oblasti.

Vyhlídka z Apeiranthu do údolí, přes které se jde k Agia Kyriaki. Cesta vede těsně pod opěrnou zdí vpravo. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Značení v Apeiranthu u průchodu pod hlavní silnicí, směrem k Ag. Kyriaki. Časy platí pro drsné horochodce. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Cesta k němu začíná u hlavní autobusové zastávky v horském městysu Apeiranthos. Z vyhlídky hned u zastávky se na ni můžeme podívat. Nenecháme se teď zlákat žádným z pěti zdejších muzeí, ba ani vonícími hospodami s vynikajícím vínem. Nyní už cestu dokáže poradit i mapa na Seznam .cz

Kalderími, tedy byzantská cesta z Apeiranthu k Agia Kyrikaki na Naxu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Opravené kalderími a zbrusu nový most před nejnižším místem cesty. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nejprve klesáme kolem zahrad Apeiranthu a pak se kolem nás otevře rozsáhlé podhorské údolí. Jdeme po kalderími, což je označení pro byzantskou soumaří dálnici. Tedy pro cestu, kde se i plně naložené muly mohou vyhnout, nebo pohodlně kráčet i s pěším doprovodem. Nehrozí tu žádné krkolomnosti. Tady je to pěkně zachované a místy nově opravené. Klesneme k potoku, asi o 200 metrů níž, mineme pusté středověké kostely bez fresek, a pak už stoupáme k cíli.

Kostel Agia Kyriaki na dohled. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Agia Kyriaki, 8. nebo 9. století. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kdysi tady na mírném návrší stávala velká byzantská vesnice, což vysvětluje existenci kostela i kvalitní cesty. Kromě kostela zůstaly po vsi jen sotva patrné zbytky. Později si tu pastýři postavili mitáto, tedy útočištnou menší kamennou stavbu. Dál by se tudy mohlo jít ke starým smirkovým dolům nebo až dolů k moři do Moutsouny.

Kostel je udržovaný a většinou volně přístupný, i když kolem nikdo není. Předpokládá se, že když sem lidi musí přijít po svých, tak že se chovají slušně.

Agia Kyriaki na Naxu, 9. století. Apsida. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Agia Kyriaki na Naxu, 9. století. Interiér. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kostel byl poškozený, protože do něho zatékalo, tady v zimě prší mocně. Hrozila nestabilita kopule i zničení fresek mokrem. Koncem 20. století si opravu kostela vzala na starost jedna švýcarská a pak i jedna řecká nadace. Výsledek jejich úsilí se v odborných kruzích setkal s velkou pochvalou. Štěstí bylo, že statika základů se nesypala, prostě kvalitní kamenná stavba na kamenném základě. Nicméně aspoň jednou za tisíc let větší opravu potřebuje.

Okénka apsidy. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Interiér předsíně. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zachránci kostela a fresek jsou všeobecně chváleni za to, že pouze zajišťovali a konzervovali, ale nic nepřidávali, ani se nesnažili zamaskovat řadu poškození, které vznikly v průběhu mnoha staletí.

Bohužel už kdysi dávno vzala z větší části za své plastika v průchodu z nartexu (předsíně) do kostelní lodi. Nejspíš byla v trochu pozdější přístavbě, takže si už nemusela dělat starosti s ikonoklasty. Kostel je jednolodní, i když s předsíní a s přistavěnými kaplemi.

Fresky respektující obrazoborecké předpisy: Kohouti se šálami. A dole ryba. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ikonoklastické fresky z raného 9. století: Kohouti se šálami, vlajícími ve větru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tyhle fresky vyhoví obrazoboreckým předpisům jen s hodně odřenýma ušima. Nicméně zde jsou zobrazena těla pouze živočišná. Kohouti se šálami. A dole ryba. Asi je to zašifrovaných 12 apoštolů rozdělených na dvě skupiny, jedna i s rybou jako znakem Ježíše. Vlající šály by mohly symbolizovat působení Ducha svatého, leč nutno vzít v úvahu, že tady všude kolem opravdu hodně fouká, takže je to možná ze života. Způsob stylizace těchto scén je snad v půli cesty od pradávných starokykladských rytin k chagallovské malbě, i když časově je dílo nejmíň třikrát blíž k Chagallovi. Snad by tyto malby uspokojily i tvrdé západní reformátory, pokud by ovšem neřekli, že kohouti do kostela nepatří.

Proč se vlastně ryba stala už v antice jedním ze symbolů křesťanství i znakem pro Ježíše? Jde o kryptogram. Řecké slovo pro rybu, ichthys (řeckými kapitálkami ΙΧΘΥΣ) se dá pochopit tak, že jeho jednotlivá písmena značí „Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel“ (Iésús Christos, Theú Hyios, Sótér; alfabetou: Ἰησοῦς Χριστός, Θεοῦ Υἱός, Σωτήρ). Pravověrného křesťana totiž činí křesťanem právě to, že Ježíše považuje za Syna božího a Spasitele.

Ornamenty s rostlinnými motivy na klenbě kostela. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ornamenty s rostlinnými motivy na klenbě kostela. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Fresky na klenbě respektují obrazoborecké předpisy striktněji. Možná tam místy mezi ornamenty a rostlinnými motivy bylo schované i cosi jiného, pokud to nebyla pozdější přemalba, ale není to už čitelné.

Jaké jsou vlastně náboženské motivy ikonoklastické pozice? Rozlišil bych hnedle tři, i když spolu navzájem souvisí:

Prvním je přesvědčení zbožných židů, křesťanů, muslimů i některých filosofů z jiných náboženství, že skutečný bůh není zobrazitelný, ba ani představitelný. V případě křesťanů je to ovšem komplikované tím, že Ježíš je považovaný za Syna božího, a přitom je člověkem se vším všudy. Jakožto člověka jej tedy zobrazovat lze, což byl argument stoupenců obrazů. Navíc Řekové na rozdíl od latiníků dlouho nepovažovali za vkusné zobrazovat Ježíšovo utrpení, takže jej zobrazovali jinak než na kříži.

Pádnějším důvodem jsou věty hebrejské kanonické knihy Exodus (20,4-5): „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.“ Pro křesťany je to součást Starého zákona a do islámu se skoro totéž dostalo jinou cestou. Text opakuje to, co jsme si uvedli výše, pro jistotu rozšířené i na zvířecí podoby. Akcent je však jiný, jde o opatření proti idololatrii, „modloslužbě“, prostě proti konkurenčním náboženstvím sousedních kultur. Těm se připisuje takový nerozum, že se klaní výrobkům vlastních rukou, kterými se marně pokoušejí zpodobnit božství.

Třetím důvodem, ne vždy přiznávaným, je obava z magického zneužití obrazu. Nechat se namalovat nebo vyfotografovat je na pováženou. Nikdy nevíme, co s tím ten dotyčný bude dělat. Krom toho prý hrozí ztráta síly duše už samotným zpodobením. Je to archaičtější předloha novodobých regulací pro fotografování lidí, část důvodů je jiná, protože jejich pochopení je magické.

Rozloučení s rozevlátými kohouty. A jdeme zase do větru, zpátky do Apeiranthu. Kredit: Astrid Scharlau, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Závěrečné stoupání důkladným úvozem kolem zahrad Apeiranthu cestou od k Agia Kyriaki. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Zdejší ikonoklastická památka upomíná na jiný příběh, který má zdroj v témže problému, v téže době a v sousedním horském hřbetu.

V letech 1823 až 1850 se na Kykladách málem závodilo v zázračném nalézání ikon. První byli Ténští (ostrov Ténos alias Tinos), ale nejzajímavější ikonu našli Naxijští. O kus dál ve zdejších horách leží docela velká vesnice Koronos. Jeden z tamních občanů se prý v roce 1836 po opakovaném naléhavém snu vypravil do hor, až k jednomu návrší, kde pod zbytky byzantské nebo starší hlásky s obřím výhledem našel skalní skrýš, neznámo z jaké doby, možná z prastaré. A v ní byla ikona! Podle charakteru místa nálezu ji horalé nazvali Panagia Argokoiliotissa (Odpočívající v dutině) a považují ji za zázračnou, navíc za dílo evangelisty Lukáše, tedy z 1. století! Když tohle vypráví horal u svého vína, má to určitý půvab. Dole ve městě to ovšem ve vážené instituci, jakou je Archimetropolitní úřad na Naxu, s vážnou tváří zopakuje jenom kovaný fundamentalista. Pár takových se tady taky najde. Nikdo jiný tomu nevěřil, ničemu z toho. Leč svět je dost pestrý na to, aby občas překvapil všechny. Osvícenější ze zdejších křesťanů nechali ikonu datovat, a vypadá to na 6. až 7. století, což je docela gól. Nejspíš ji tam v 8. století někdo ukryl před ikonoklasty jako velkou cennost, a zůstala tam. Dílo evangelisty Lukáše to samozřejmě není, taky byl spíš průvodcem a možná i lékařem Pavla z Tarzu a ne malířem, ale hodně cenné i pěkné to je.

Lukášovi se mnoho ikon legendárně připisuje proto, že když chcete malovat nějakou scénu z evangelií, tak nejlíp podle textu u Lukáše. On byl totiž řecký vzdělanec se vším všudy. Jako jediný z evangelistů psal výtečnou literární řečtinou, hlavně však myslel a vnímal řeckým způsobem, tedy s převahou optických dojmů. Jinak je to spíš na abstrakci, jak malovat zaslechnuté významy. A když víc jak půlka ikon zobrazovala scény podle Lukášova textu, tak není divu, že se ujala lidová legenda, podle které byl malíř. Ikonoklasté naštěstí nešli tak daleko, aby Lukášovo evangelium zcenzurovali.

Literatura

Článek Byzantine Church of Hagia Kyriaki.

Erich Auerbach: Mimésis. Praha: Mladá fronta 1968, Argo 2024.

Agia Kyriaki v mé volně dostupné on line publikaci Pouť na Kyklady.

Trochu víc fotek je v albu v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.