V posledním článku ze série o staré řecké filosofii se vydáme po stopách pojmu účel, řecky telos, latinky finis. Od toho máme pojem finalita, což je totéž jako teleologie (neplést s teologií, je to jen podoba slov, umocněná tím, že mnoho podob teologie pak pracuje také s teleologií). Všechno je prý podřízeno nějakému účelu. Myslí se celkovému účelu, neboť o lokálních účelech, třeba typu jdu pro chleba, většinou nikdo nepochybuje.

Sfinga z Naxu pro Apollóna do Delf, 570-560 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách, inv. č. 380, 105. Kredit: Ricardo André Frantz, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Stoupenci finality na nás nastražili řadu pastí. Například tu, že odmítnutím jejich nauky bychom odmítli i lokální účely. Nebo tu, že bez globální finality by svět a lidský život v něm neměl smysl. Tak to zkusíme postupně rozmotávat.

Smysl a účel někdy fungují pospolu, málem synonymicky, jindy se ovšem účel obrátí proti smyslu, může se stát vynuceným cílem. Ba i smysl se nemusí jenom zpochybnit, ale dokáže zdůvodnit kdejakou podivnost. Jsou s tím spojené četné paradoxy. Teď však nepůjde o pouhé jazykové mnohoznačnosti, nýbrž o to, jak se slavný „problém smyslu“ v řecké filosofii vůbec objevil, a jak v části tradičních škol nabyl podobu účelného řádu, který řídí chod celého kosmu. Taková vize může být útěšná i děsivá, může přinášet pocit domáckého pobývání na světě i pocit drobného kolečka v soustrojí kosmu. Každopádně už v antice vize celkového účelu skoncovala s otevřeností vůči evolučnímu myšlení a v novověku vedla k odmítání evoluce. A nejen to, omezila oblast poznání a svobody, všechno podřídila těm či o něm principům. Různí dědicové staré metafyziky se pak liší spíše pouze v tom, jakým principům. Navíc byla finalita velice dlouho používaná k filosofickému výkladu křesťanských dogmat, proto má mnoho lidí představu, že je přímou součástí náboženství, ať už křesťanského nebo předtím řeckého. Představa globálního účelu se však vylíhla ve filosofii, a to v řecké klasické době. Vedla k ní dlouhá cesta.

V řecké epice a pak znovu v tragédiích se slovo pro účel nebo cíl (telos) nejčastěji objevuje ve významu smrt, prostě definitiva. Podobně ve spisech raných historiků. Kontextem je, že se tím uzavírá příběh, a v tomto ohledu děj dává jakýsi smysl, ale jen v tomto ohledu. Nejde o žádný „absolutní“ smysl, nýbrž pouze o to, že příběh lze vyprávět nebo zpívat. Příběh má nějaký řád, je pochopitelný, i když třeba s mnoha zvraty. Zatím to vypadá, že jde hlavně o cíl nebo účel lidského jednání. Jenže podobně jako o příbězích lidí se mluvilo a zpívalo také o příbězích bohů, a nejspíš si podobně představovali běh všeho ve světě.

Reliéfní stéla z Archilocheia na Paru, kolem 500 před n. l. Archilochos leží na lehátku, vlevo sedí jeho žena. Na zdi visí štít, toulec a lyra. Archeologické muzeum na Paru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Reliéfní stéla z Archilocheia na Paru, kolem roku 500 před n. l. Archilochos leží na lehátku, vpravo obsluhuje chlapec. Archeologické muzeum na Paru, A 758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

O našich lidských problémech spojených s láskou šťastnou i nešťastnou, s pomíjivostí a smrtelností, pak hojně pojednávají lyričtí básnici řecké archaické doby. Vrcholné příklady známe z díla Archilocha z Paru (680 až 645 před n. l.). Nehledá útěchu v nějakém hledisku věčnosti. Život lidský i běh přírody je „v obětí vln“. Prostě jednou jsi dole, jednou nahoře; jednou přijde děsivá bouře, jindy líbezný vánek; jednou povodeň, jindy sucho; jednou hostina, jindy hlad. Svět si v tom vystačí, nejspíš napořád, ale my smrtelníci máme problém, můžeme na to dojet. Pro kompenzaci naší „nouze“, založené konečností, podnikáme řadu akcí, abychom na něco silnějšího než my nedojeli hned. Jako když v bajce veverka poučuje zajíčka, aby si taky udělal zásoby na zimu. Později se ukáže, že my lidé jsme na účelová pojištění přímo specialisté, takže nás na rozdíl od ostatních živáčků neohrožuje pouze naše konečnost, ale taky naše přehnané pojišťování života, třeba představa životních jistot, někdy včetně metafyzických.

Podle této části lyriků svět běží plně soběstačně, protože mu nevadí, že každou chvíli mnoho věcí na něm zaniká, neboť zase mnoho věcí vzniká, někdy podobných, někdy jiných. Nám živáčkům ovšem vadí naše konečnost (vlastní i našich blízkých), tak ji po dobu svého života kompenzujeme lokálními účely, a jen jako znak svobody si občas dovolujeme jednání, které nesměřuje pouhému k oddalování konce. Taková neúčelovost je projevem radosti, svobody, souzní s celkem světa, který nesdílí starosti nás živočichů. Alespoň pokud se ona neúčelovost nezvrhne v pouhé rozhazovačné furianství, které jen předstírá vlastní důležitost a svobodu jiným způsobem, než jak činí kult životních jistot.

Olověné a bronzové „kostky, kůstky“, astrgaly. Kanellopoulovo muzeum v Athénách. (38) Bronzová hrací kostka, Χ 746. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Terakotová hrací kostka (vlevo) nemá součet protilehlých stran sedm! Archeologické muzeum na Délu, A 3985. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Prvním filosofem, který výslovně pojednal o tom, že běh kosmu není podřízený našim představám o zajištění vlastní existence, je Hérakleitos (psal kolem roku 500 před n. l. nebo o málo později). Možná je to jenom tím, že díla starších máme zachovaná tuze mizerně, zvláště Anaximandra. Nechci se teď pouštět do komplikovaných výkladů, snad postačí fragment (B 124) jeho díla:

„Jako hromada ledabyle rozsypaných věcí je nejkrásnější svět.“

Nejde o účelový výběr vytržený z kontextu. Možná to byla výpověď o tom, jak hvězdy tvoří souhvězdí, tedy jen v naší představivosti. Přesto nám umožňují orientaci. Každopádně jde i o příklad toho, jak se ve světě odehrává vztah náhody a uspořádání, vždyť slovo kosmos znamená krásné uspořádání. V tradičně náboženském kontextu šlo také o pochopení běhu osudu. Osud se manifestuje v podobě té náhody, která právě nastala! Na takovéto pojetí osudu navazuje ještě Sofoklovo drama Oidipús král, asi roku 429 před n. l. Osud je celková síť příběhů a náhoda je jedním ze způsobů, jak se se jednotlivé příběhy v rámci světa navzájem provazují, nejspíš nejen příběhy lidí. Symbolem je setkání na křižovatce, např. Oidipa s Láiem. Někdy je to pro jednotlivce nebo jednotlivinu tragické, což je antická analogie novodobé poučky, že statistika není o jednotlivých případech, nýbrž o souborech.

O půl století později Empedoklés píše, jak je spojování živlů určeno společným působením sil, které nazývá Filotés („přilnavá“ láska) a Neikos (svár). Jenže jde o síly příslovečně slepé, schopné spojit cokoliv s čímkoliv nebo zase cokoli rozcupovat. Žádný celkový účel zde nenajdeme. Vznik živočišných druhů vyložil jako výsledek náhodného spojování jakýchsi částí těl. Teprve přírodní výběr (jehož je objevitelem) vyfiltruje z mnoha neschopných verzí ty podoby, které jsou schopné přežít a rozmnožit se. Vtip je v tom, že Empedoklovi se podařilo vysvětlit lokálně účelové uspořádání živáčků působením náhodných dějů a působením selekce v rámci hlubokého času. Slavným příkladem už z antiky je, jak do sebe zuby většinou pěkně zapadají, což je účelné, leč je to výsledek selekce. Vyložit pozorovanou lokální účelovost v přírodě bez předpokladu nějakého globálního účelu bude i výsostným dílem Charlese Darwina. Pěknou ilustrací absence globálního účelu je, že evoluce optimalizuje pouze lokálně a s řadou nedokonalostí; necílí k ideálnímu optimu ani tam, kde by se nějaké mohlo najít. Tím si taky staví bariéry, které brání dalšímu zlepšování. (Raději se však smířím s ne zrovna šťastným vedením očních nervů a některých velkých cév než s dohledem globálního účelu.)

U žádného z filosofů v dobách před Sókratem opravdu nenajdeme nic o celkovém účelovém uspořádání světa. Dobrou jistotu máme díky tomu, že pro řadu tradičněji orientovaných filosofů a historiků filosofie to představovalo značný problém, takže to v průběhu posledních několika generací důkladně prošťourali a prodiskutovali. Nic. Navíc to platí nezávisle na míře příklonu dotyčných filosofů k náboženství.

Fragment helénistické mramorové sošky z athénského desmótéria. Možná představuje Sokrata. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Tomisti, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Sókratés. Mramor, římská kopie (1. století n. l.) ztracené Lysippovy bronzové sochy z pozdního 4. století před n. l. Louvre, Ma 59. Kredit: Eric Gaba, Wikimedia Commons. Public domain.

Zdá se, že autorem představy o globální účelovosti ve světě je Sókratés (469-399 před n. l). Napovídají tomu referáty u Xenofonta i skutečnost, že u Platóna a Aristotela je to už hotová věc. Sókratés tuto novinku asi nepotřeboval k výkladu uspořádání kosmu, ale jako nástroj morálního výkladu řeckého náboženství, kterým snad chtěl umožnit i jeho nezávislé překonání. Možná to mělo být jakési nové náboženství, intelektuální a morální. Xenofontovy místy téměř komické (nechtěně) referáty také naznačují, že pochopení globální finality je podle Sókrata výsadou lidí. My lidé máme globální intelektuální výhled, podobně jako sex nemáme omezený na dobu říje.

Platón. Mramor, prý 340 až 300 před n. l. (spíše pozdější kopie sochy z onoho období). Archeologické muzeum v Syrakusách (kde byl vězněný), inv. 742. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Aristotelés. Pentelský mramor, římská kopie (1. nebo 2. století n. l.) ztracené Lysippovy bronzové sochy z pozdního 4. století před n. l. Louvre, Ma 80. Kredit: Mbzt, Wikimedia Commons. Licence GNU 1.2.

V Platónově díle je už jasné, že cílem života je areté (zdatnost, fitness) a Dobro, ale jak globální teleologie řídí běh kosmu, to je naznačeno jen dost povšechně. (Výklad by souvisel s nuancemi hypotézy o idejích a s geometrickou konstrukcí vnímatelné vrstvy světa. Nejspíš tak, že dokonalost každé z idejí, tedy taxonů, je zdrojem dokonalosti jednotlivců, když se obrací ke svému zdroji, a dále až ke zdroji všech idejí, tedy k Dobru.)

Úplnou teorii fungování účelnosti představil Aristotelés. Za základ poznání považuje „poznání podstat a příčin“, navíc se prý nic neděje bez příčiny. Mezi příčiny ovšem řadí nejen „příčinu účinnou“ (latinsky pak causa efficiens), tedy to, co působí změnu, ale také „příčinu účelovou“ (causa finalis). Ta směřuje k cíli, obrazně řečeno k sobě výsledek změny táhne, a začleňuje změnu do sítě účelových vztahů. Účelová příčina působí, že každá změna cílí k uskutečnění optimální podoby a celkových souvislostí dotyčné esence. A jako prý nemůže být řetězec účinných příčin nekonečný, nýbrž předpokládá „první příčinu“, tak i řetězení účelů vede k jakémusi poslednímu cíli, což znamená jednotnou globální účelovost v kosmu, podle některých dokonce nad kosmem. Takto vypadá tradiční scholastický výklad Aristotela, při výkladu Aristotela i Platóna s ním pracovali už novoplatonici. Nutno zmínit, že někteří badatelé nad Aristotelovými zoologickými spisy se přimlouvají za značné oslabení takového výkladu, spíše na lokální účely tělesných plánů a chování živáčků, nebo alespoň na hledání celkového účelu uvnitř kosmu, ne mimo svět. Do tohoto sporu o autentický výklad Aristotela nehodlám zasahovat. Na jedné straně je jasné, že scholastická výkladová tradice Aristotelovi zle křivdí, na druhé straně se však v jeho rozsáhlém díle najde leccos.

Zásadní je, proč novověká věda opustila koncept účelové příčiny. Není to tak, že by někdo účel zakázal, ani tak, že bychom už věděli, že žádný účel není. Stačí, že odkazy k celkovějšímu účelu nedokážeme racionálně diskutovat. Vždycky si totiž umíme poradit pomocí nějakého příběhu, dokonce několika příběhů, aniž bychom mezi nimi uměli kriticky rozhodnout (někdy se tomu nevyhnou ani popularizace evoluce). To diskvalifikuje účelovou příčinu jako možný nástroj racionálního poznávání.

Pro úplnost nutno ještě zmínit, že stoici definitivně vyloží osud jako deterministický řád a zavedou pojem „zvyky přírody“ (nomoi tés fyseós), který předjímá naše „přírodní zákony“, zavedené v 17. století. Svět pak v jejich očích míří ke svému cíli přímo nutně, a to rovnou, ne skrze náhody, ale skrze vzájemné sounáležitosti („sympatie“ v původním smyslu slova) až přitažlivosti. Všechny věci a děje v kosmu jsou prý nastavené k působení ve vzájemné souvislosti.

Představa by to byla tuze pěkná, kdy nebyla provázaná s představou globálního účelu, čímž se ocitá mimo vědu v našem smyslu slova, a navíc nechtěně navozuje ne zrovna přívětivý rys jinak krásně celostního řádu.

Suma sumárum lze říci, že novodobá věda, která nás podle některých škarohlídů zbavila účelu a ztratila smysl, nás zbavila spíše nerozumných zbytečných úvah, a především nadvlády nějakého centrálního účelu kosmu. Sice dokážeme formulovat řadu obecných zákonitostí, ale poznávat musíme pěkně kousek po kousku, ne pomocí úvah o směřování k poslednímu cíli.

Literatura

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Mervart 2010.

Z. Kratochvíl: Alternativy dějin filosofie. Mervart 2020.

Video: Přirozenost se ráda skrývá (pro Biologické čtvrtky ve Viničné)