Nechystám se odhalit nejhlubší tajemství přírody, ani zasvětit čtenáře do Velkého díla alchymické proměny. Pouze poreferuji o tom, jak živlová nauka vznikla a jak se proměňovala, čím je zajímavá, a kdy vadí.

Slova země (gé), voda (hydór), vzduch (aér) a oheň (pyr) potkáváme „odjakživa“, patří k bazální výbavě jazyka. Dokonce i slovo aithér (éter) ve významu jasný vzduch nebo přímo jas jako takový. Jenže dlouho nikoho nenapadlo je pochopit jako živly nebo prvky, dokonce je sestavit takhle k sobě a vytvořit o tom nějakou nauku. V Řecku tak učinil Empedoklés, někdy v polovině 5. století před n. l., tedy v rané klasické době. Je to koncept velice romantický, přestože reduktivní. Nějaké náznaky podobných nauk by se snad našly i u pythagorejců téže nebo trochu pozdější doby. Autorem stabilizované školní nauky o živlech, která tolik ovlivnila myšlení a představivost pozdějších dob, je o století později Aristotelés. To už je koncept značně formalizovaný.

Živly podle Empedokla

Kontextem Empedoklových úvah je stav filosofie a přírodovědy po Eleatech, zvláště po Parmenidovi. Hledá se něco, co samo je věčné a neměnné (aby se vyhovělo eleatským postulátům, že nic nemůže vznikat ani zanikat), čeho mísením se vyloží pozorované změny v přírodě, včetně vznikání a zanikání všech jednotlivostí. Klíčovým slovem řady nauk je v té době mísení (mixis). Toto slovo má širokou škálu významů: míchání až mixování (například u Anaxagory), skládáni (u atomistů), krom toho taky bylo běžným eufemismem pro pohlavní spojení. Empedoklés chápe míšení jako prolínání živlů.

Empedoklovské čtyři živly. Kolorovaný dřevoryt z vydání Lucretiova díla De rerum natura. Tommaso Ferrando, Brescia, roku 1472. Kredit: Paroll, Wikimedia Commons. Public domain.

Uspořádání živlů na obrázku odpovídá staré výkladové tradici: Oheň je nahoře, země dole.

Živly jsou věčné, nevznikají ani nezanikají, ale míchají se. Jednou z řady metafor je mísení barev, například ve zlomu B 23: „Jako když malíři malují pestře,“ totiž mísením několika barev. Typičtější je však u Empedokla představa jakéhosi prorůstání živlů, málem až jejich erotického vztahu. Změny v přírodě vykládá proměnami vazeb mezi věčnými živly.

Pro živly zavádí Empedoklés rámcové označení, jsou to čtyři kořeny všeho. Doslova „kořání“ (rhizómata), propletené jako tenoučké kořínky rostlin, mizící kdesi v hloubce jako podhoubí. Málem bychom řekli, že jednotlivé věci jsou podobné plodnicím hub, základ jejich růstu je hlouběji a velice rhizoamatický. S mykologickou metaforou ovšem Empedoklés nepracuje. Zato se výraz rhizóma v novodobé filosofii ujal i pro zcela jiné problémy než živlové, kdykoli jde o zásadní roli nějakého „vlásečnicovitého“ rozhraní, prostupování a kontextu. U Empedokla je to ovšem souhrnný pojem pro čtyři živly: oheň, vzduch, voda, země.

Shromáždění bohyň s náhrdelníky (Démétér) ze svatyně chtonických božstev v Akragantu, krátce před 500 před n. l. Drobné terakoty. Archeologické muzeum v Agrigentu, skříň 50. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Živly jsou také způsobem, jakým se božství projevuje na míru našim smyslům. (Ty jsou prý také čtyři, čich a chuť je zde totiž pohromadě.) Živly jsou empirickými manifestacemi božských sil, což Empedoklés popisuje trochu zastřeně, třeba specificky sicilskými jmény (B 6): „Néstis, jež svými slzami prameny živí.“ Snad mluví o Démétře nebo Persefoně, i když slzy prolévají četné sicilské bohyně, v každé epoše.

Spojování a rozpojování živlů je podle Empedokla ovládáno dvojicí sil, kterým říká Láska (Filotés) a Svár (Neikos). Působí společně. Kdyby působila pouze Láska, nastal by stav, jemuž říká Sfairos, jednota všeho, zobrazená jako jediná Koule. Působení samotného Sváru by vyústilo v Chaos. Žijeme ve světě, který je čímsi mezi tím, kosmos (uspořádání světa) má znaky přátelského řádu i chaotické rozervanosti. Přitom ovšem cyklicky převažuje tu působení Lásky, tu působení Sváru. Také živly se cyklicky střídají v převaze, která však nikdy není úplná. Například při převaze vodního živlu se víc líhnou ryby.

Naivnějšího člověka může překvapit, že ani ta Láska není podle Empedokla tak líbezná, jak by čekal, přestože její řecké označení naráží na atribut Afrodíty. Filotés je spíše všeobecnou přitažlivostí a přilnavostí, málem lepidlem. Nejde o nějakou procítěnou lásku, působí spíše jako grupáč potmě, když spojí cokoli s čímkoli, co se zrovna namane. (Mimochodem, je to taky jméno jedné pěkné a docela významné podhorské vesnice na Naxu, dnes Filoti.) Ani Svár není žádným cíleným nepřátelstvím, nýbrž jen zběsilou chutí rozcupovat cokoliv. Nejde o cílení k účelu, spíše o přetahování sil, které trvající v cyklicky proměnné rovnováze.

Quatuor Elementa Separata, totiž ve čtyřech baňkách. Thesaurus thesaurorum et secretum secretissimum, roku 1725. Wellcome Library, London. Kredit: Wellcome Images, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

(Mít čtyři živly pěkně separované v baňkách, to by opravdu byl „poklad pokladů a nejtajemnější tajemství“, jak praví popiska. Z hlediska Empedoklovy básně to možné není, a otázkou je, zda podle Aristotela ano.)

Vznik života Emepdoklés vykládal jiným mísením, totiž „údů“. Nejen končetin, ale hlavně orgánů nebo tkání. Ty se rodí ve vlhké zemi, náhodně se všelijak spojují a přírodní výběr pak z nesmírného množství jejich srostlic selektuje vzácné životaschopné kombinace. Některé prostě přežijí a rozmnoží se. Selekce působí v závislosti na proměnlivých podmínkách, viz článek Empedoklés před Darwinem. Jde o kombinaci náhody a selekce okolím. Globální účel kosmu nenajdeme u žádného z předsokratiků. Představa, že celková účelovost patří spolu s živly k nejstaršímu a málem „původnímu“ chápání světa, je pouze naivně akceptovaným aristotelským výkladem starších nauk. Když se něco traduje skoro 24 století, tak to leckdo bere vážně. Staré to opravdu je, ale jsou to novinky vrcholné klasické doby.

Empedoklovo dílo parafrázoval Lucretius Carus (97 až 55 před n. l.) v dlouhé latinsky psané básni O přírodě (De rerum natura). Ta byla známá i ve středověku a renesanci. Měla obrovský vliv, přestože byla oficiálně považovaná za škodnou epikurejskou knihu.

Podle Aristotela

Empedoklovi šlo přes všechny náboženské a romanticky působící metafory o reduktivní výklad dění v přírodě. Jak pestrost proměn v přírodě pochopit odkazem na čtyři živly a dvě síly. Dokonce jde o jednu z nejstarších poznávacích redukcí. Redukce sama o sobě není nadávka, i když se jí může stát, pokud je použitá nevhodně. V dějinách věd hraje objevování účinných poznávacích redukcí a jejich adekvátní aplikace na míru problému zásadní roli.

Aristotelés transponoval metaforu mísení živlů do jejich skládání. Je to skládačka, nikoli už rhizomatické prorůstání. Není to však skládačka mechanická ani atomistická, neboť živly jsou stále pochopeny kvalitativně a nejsou ani nedělitelnými tělesy. Skládají se jejich formální vlastnosti, nicméně málem „mechanicky“ ve smyslu formálního stylu myšlenkového popisu. Formalizovaný popis může být jeden ze znaků pokroku vědění, pokud je ovšem ona formalizace adekvátní, na míru problému.

Formalizaci vzájemných vztahů živlů a jejich působení Aristotelés zakládá na charakteristikách, které vybral z původně meteorologických diferencí. Ty potkáme už u Anaximandra a pak všude možně. Tam samozřejmě není řeč o živlech, zato o teplotních gradientech a vlhkostních gradientech, protože je zrovna řeč o meteorologických problémech. Při nich jsou samozřejmě těmi hlavními diferencemi tyto dvě (a když je Anaximenés a Anaxagorás doplní o tlakový gradient, ustaví vlastně už úplné schéma jádra meteorologických výkladů). Pokud teplotní diferenci pochopíme jako protiklad, a protiklad pochopíme jako vztah mezi dvěma realizovanými póly nebo aspoň vlastnostmi, dostaneme teplo a chlad. V případě vlhkostní diference dostaneme vlhko a sucho. Jsou to samozřejmě jen příklady vybrané z nesmírného počtu diferencí. Když zapomeneme, že byly vybrané kvůli meteorologickým popisům, zkusíme je vnutit všude. Dosadíme je do role jakýchsi základních protikladů, určujících chod kosmu. A když ne rovnou kosmu, tak aspoň živlů, a jejich prostřednictvím pak kosmu.

V iniciále jsou elementy alegoricky zobrazeny nejtradičnějším možným způsobem, pěkně rovnou nad sebou. Dirc van Delft: Čtyři elementy, 1400 až 1404. Walters Art Museum Baltimore, W17115R. Kredit: Kaldari, Wikimedia Commons. Public domain.

Čtyři klasické prvky v rozích, pátá esence uprostřed. S latinskými popiskami stoicky pojatých vztahů a s novinkou pátého prvku, ten se častěji zobrazuje nad čtveřicí. Cornelius Petraeus: Sylva Philosophorum, 1650. Kredit: Paroll, Wikimedia Commons. Public domain.

Aristotelské schéma živlových vlastností je vlastně kombinace 2 x 2. Živly ohně a vzduchu jsou teplé (ve stoickém přetlumočení aktivní), živlová povaha vody a země je chladná (u stoiků pasivní). Voda a vzduch jsou vlhké (u stoiků tekuté), zatímco živly ohně a země jsou suché. Z toho plynou 2 vlastnosti každého z živlů, snad je netřeba rozepisovat, například oheň je teplý a suchý. Z téhož plynou i „protikladné živly“: voda a oheň, země a vzduch. V případě vody a ohně je to přímo příslovečné, dokonce dávno před Aristotelem i stoiky.

Kdo chce, může v takto pochopených živlech vidět předlohu našich skupenství hmoty. Zvlášť když Aristotelés chápe živly jako látkové, patří přece mezi odpovědi na otázku „z čeho“ věci jsou, a výklad na způsob málem skupenství připisuje už Anaxagorovi. Stoici pak něco podobného sami říkají. Mají ovšem problém s ohněm, protože jim chybí čtvrté skupenství. Kdo chce, může v něm vidět skoro plazma, trochu ionizovaný plyn.

Aristotelés sám ovšem s živly pracuje většinou jinak. Přisuzuje jim „přirozené způsoby pohybu“ a „přirozená místa“. Zemi odpovídá statičnost, někdy pohyb. Kámen padá k zemi proto, že v něm převažuje živel země, takže se vrací domů, aby tam v klidu spočinul. Voda se roztéká do stran, ale činí tak proto, aby mohla téci dolů (a přitom také chladí). Vzduch expanduje všemi směry. Oheň stoupá vzhůru (a hřeje). Na rozdíl od Empedokla Aristotelés nepředpokládá nějaký cyklus částečné nadvlády toho či onoho živlu.

Aristotelovou novinkou, patrně přejatou od pythagorejců, je ovšem aithér (alias éter) v roli pátého živlu. Slovo samo znamenalo jasný vzduch nebo jas, horský pocit jasu, blankytný jas nebe i jas Slunce nebo zase hvězd na temné obloze. Aristotelés tomuto živlu přisuzuje rovnoměrný otáčivý pohyb a lokalizuje jej do nebeské sféry. (To by bylo totální plazma!) Pozemské pohyby jsou totiž v jeho pohledu příliš složité, než aby umožňovaly fyzikální výklad, zato nebeské pohyby jsou matematické, jako jimi byly už u pythagorejců a Platóna. Tak se aristotelský výklad kosmu rozpadl do dvou zásadně oddělených oblastí: naší pozemské, kde působí tradiční čtyři živly, a éterické nebeské, kde vládnou matematické principy. V astronomii mu to ovšem nefungovalo, resp. mnohem hůř než ostatní epicyklové modely, jaké antika znala. Zato někteří alchymisté budou později v „páté esenci“ spatřovat jakýsi základ všech proměn.

Kromě redukce tradičních živlů na teplotní a vlhkostní diference provedl Aristetelés zvláštní redukci už při samotného pochopení živlů. Vlastně bychom jim teď měli říkat spíše prvky. Nejde jen o slovíčkaření, nýbrž o způsob chápání, o rámcovou představu, promítnutou do pojmosloví. Aristotelés už živlům neříká rhoizómata, nýbrž stoicheia. Slova samo kdysi označovalo leccos, třeba zářezy, písmena, položky v řadě, prvky skládačky. Nyní to jsou prvky! Zatím ovšem prvky ve smyslu Aristotelova živlového výkladu, nicméně výrazně zbavené živelnosti. Jasně to říká starý latinský překlad: Jsou to elementa, tedy něco jako abeceda. Ta totiž kdysi začínala ELM, pak se teprve přeorganizovala na ABC. Krom jiného by to tedy mohly být i sémantické jednotky běhu světa, ale toho Aristotelés nevyužívá. České slovo živly prý v daném významu zavedl Jungmann, dokonce jako překlad za elementa. Tím se na rovině jazykových asociací zajímavě vrátil spíše k Empedoklovu konceptu.

Prvky u předsokratiků?

Aristotelés chápal prvky jako látkové. A u předsokratiků hledal arché, tedy počátek a princip všeho. Většinou jej u nich nachází právě v podobě některého z prvků, takže kritizuje dotyčného za to, že předpokládá látkový princip, ačkoli skoro nikdy žádné ze zmíněných slov nepoužil, a vůbec nikdy slovo látka. Když se o Thalétovi říkalo, že si všímal role vlhkosti pro život, tak to Aristotelés vyloží tak, že za základní prvek považoval vodu, a ta je přece hmotná. Anaximenés ukazoval následky působení diferencí ve vzduchu, takže prý vzduch považoval za látkový princip. (Tohle by se možná dalo do nějaké míry výkladově uhádat, i když nejlepší klíč k jeho pochopení to zrovna není.) Hérakleitos psal o proměnách ohně, takže by se mu dal jako základní prvek přišít oheň, kdyby ovšem nepsal taky o říčních proudech a lecčem dalším, třeba o zápasu, náhodě a jednotě kosmu, což neumožňuje reduktivní uchopení jeho odkazu pojmem základní látky. Atd. atp. Někteří novodobí scholastici chtějí být aristotelštější než Aristotelés, takže to ještě vyhrocují.

Zvláště názorný je příklad s Hippokratem. Jménem slavného lékaře označujeme autora nejstarší vrstvy spisů lékařské školy na ostrově Kós, někdy kolem roku 420 před n. l. O živlech nebo prvcích ani zmínka, to až v pozdějších dílech tohoto souboru. Značnou roli ovšem má oheň a voda, i když ne jako živly. Dokonce se o nich mluví v duálu, když se vyskytují pohromadě, třeba v břišní dutině. Tím pádem je člověk nepříliš stabilní bytost, málem jako parostroj hrozící výbuchem nebo vyhasnutím. Velkou roli mají také „šťávy“, neboť jsou „prostředníkem potravy“. Když mnohem později vykládá Hippokrata Galénos (přibližně 130-200 n. l.), soustředí se na pozdější spisy souboru, které obsahují i Empedoklovu nauku, a pak to stejně celé vyloží aristotelsky, neboť se shlédnul v Aristotelově pojetí vědy. A další legrace: Ve spisu O přirozenosti člověka (prý Polybios z Kóu, 4. století před n. l.) se píše: „Lidské tělo obsahuje krev, hlen, žlutou žluč a černou žluč... ty jsou příčinou nemoci a zdraví…“ Galénos byl systematik, pracoval s aristotelskou logikou a s naukou o čtyřech prvcích, takže tuto zmínku pojal jako definici a postavil na ní výklad Hippokratova odkazu. Od té doby podsunujeme Hippokratovi nejen čtyři živly, ale ještě taky čtyři šťávy. Původ „čtyř temperamentů“ ve smyslu lidských povah se mi dohledat nepodařilo. Nejenže není u Hippokrata, ale nejspíš není ani u Galéna. Viz článek Hippokratés: Raději šťávy než filosofii.

Studium předsokratiků připomíná situaci, kdy se za minulého režimu každá novější filosofická nauka musela luštit z marx-leninské brožury kritizující „buržoazní filosofii“. Naštěstí se nám pak otevřela možnost takový nouzový výklad porovnat s původními zdroji.

Co s tím?

Od helénistické doby po dnešek na sebe živly nabalily mnoho dalších asociací a formálních přiřazení. Všude možně potkáme jejich spojení s božskými silami, planetami, znameními ekliptiky, lidskými povahami… Hrozí to záplavou mystiky a pseudo-mystiky. Přitom některé z těch vrstev jsou zajímavé.

Ohřívač s artyčokem, datlové a káď s kaprem. Sebastian Stoskopff: Zátiší, alegorie čtyř živlů. Olej na plátně, po roce 1630. Kunstmuseum Basel, Inv. 1487. Kredit: Web Gallery of Art, Wikimedia Commons. Public domain.

Zvětšit obrázek Čtyři základní elementy. Scénická fotografie. Skopje, rané 21. století. Kredit: Tashkoskim, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Alchymii bych nechal na jindy. Nicméně stojí za upozornění, že z této linie vzešel i Robert Boyle (1627–1691), autor pojmu prvek v novodobém chemickém významu. To jsou konečně onačejší prvky, umožňující výstižnější i užitečnější výkladovou redukci látkových dějů! Co však s ozvěnami empedoklovských motivů, které byly tak silné v romantické poezii?

Živly mohou být zajímavým rámcem poetické zkušenosti přírody na úrovni metafor. Byly jedním z nejstarších pokusů o reduktivní poznání přírody, ale přitahují něčím jiným, totiž dojmem, že nejde o redukci, nýbrž o přímou a hlubší zkušenost, o jakoby nereduktivní poznání. To je iluze založená tím, že nabízejí naprosto jiný způsob porozumění než skoro všechno, na co jsme v našem všedním modu zvyklí. Je to pro nás nevšední způsob redukce, tím pádem ovšem špatně propojitelný s ostatními. Na výletě může být pokus o živlové vnímání věcí a míst zajímavým poetickým cvičením. Pokud nás však živlové nauky odnesou kamsi jinam, tak je to spíše druh závislosti na neobvyklostech.

Literatura

Fragmenty Empedoklovy básně on line.

Radim Kočandrle: Fysis iónských myslitelů. Rozprava nad peripatetickou dezinterpretací. Mervart 2008.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Mervart 2020.