Nadja Drabon (vpravo) v Jihoafrické republice. Kredit: Nadja Drabon / Harvard University.

Když se řekne pád planetky nebo meteoritu, všichni si představí událost na pravěkém Yuacatánu, která otřásla Zemí před 66 miliony let a podílela se na nejmladším známém masovém vymírání. Přitom ale šlo o (zatím) poslední masívní dopad kosmického tělesa na Zemi v řadě, kterému předcházela spousta podobných a často i mnohem hroznějších impaktů.

Odborníci odhadují, že během období známého jako Pozdní těžké bombardování před 4,1 až 3,8 miliardami let, kdy Sluneční soustavou křižovaly miliony těles, tedy vlastně odpad po vzniku planet, byla Země zasahována planetkami jako na střelnici. Na povrchu planety mělo vzniknout přes 22 tisíc impaktních kráterů o velikosti do 20 km, asi 40 kráterů o velikosti kolem 1 000 kilometrů a několik kráterů s průměrem cca 5 000 kilometrů.

Následky dopadu. Kredit: Harvard University.

Přesto, jak je venku vcelku patrné, Země není pokrytá krátery, které by se tísnily jeden přes druhý. Naše planeta je geologicky velmi aktivní a většina povrchu z dávných dob už někam zmizela. Podle geologů jsou na Zemi už jenom dvě oblasti, které představují původní dávný povrch planety z doby, která následovala bezprostředně po Pozdním těžkém bombardování. Je to kraton Pilbara v Západní Austrálii a kraton Kaapvaal na pomezí Jihoafrické republiky a Botswany. Oba tyto kratony zřejmě byly součástí pradávného superkontinentu Vaalbara.

S významným přispěním těchto kratonů víme o nejméně 16 masivních impaktech planetek větších než 10 km z období prahor, čili archaika. Tušíme, že měly zdrcující vliv na planetu, ale jejich vliv na raný život, který už tehdy určitě existoval, není úplně jasný.

Nadja Drabonová z americké Harvard University a její kolegové prozkoumali stopy, které jsou k dispozici po dopadu planetky, co zřejmě vytvořila kráter v oblasti kratonu Kaapvaal, v geologické formaci Fig Tree, někdy před 3,26 miliardami let. Kráteru se přezdívá S2 (S jako Spherule) a zmíněné stopy jeho existence jsou jen nepřímé. Kráter zatím ještě nikdo nenašel, pokud vůbec ještě existuje.

Pokud jsou odhady geologů správné, mělo jít o planetku mnohonásobně větší než ta, co vyhubila neptačí dinosaury. Její průměr mohl být zhruba 40 až 60 kilometrů a kráter, který by při jejím dopadu vznikl, by zřejmě také byl mnohem větší než kráter po dopadu na Yucatán v Chicxulubu.

Logo. Kredit: Harvard University.

Jestli tehdy taková příšera opravdu dopadla, musela to samozřejmě být apokalypsa. Na Zemi ale tehdy nežily žádné složitější organismy, ani eukaryoti, takže devastace ekosystémů nebyla tak patrná, jako třeba na konci křídy. Kromě toho, jak zjistila s kolegy Drabonová, účinek planetární apokalypsy na organismy nemusel být jen negativní.

Dopad planetky, která vytvořila hypotetický kráter S2, vyvolal: 1. naprosto gigantické vlny tsunami, které smíchaly hlubokomořské vody bohaté na ionty železa s mělkými vodami, v nichž bylo železa jen pomálu a se sutí po dopadu. 2. prudké ohřátí povrchu planety a částečné vypaření oceánu, což zřejmě vedlo ke zvýšení intenzity zvětrávání. 3. krátkodobé zastínění Země a vypaření materiálu planetky následované přílivem fosforu do prostředí.

Drabonová a spol. mají za to, že takové následky dopadu zřejmě krátkodobě poškodily fotosyntetické mikroby v mělkých pobřežních vodách. Jak ale ukazují stopy velkého množství organické hmoty po dopadu planetky kráteru S2, mnohé mikroorganismy po apokalyptické události prosperovaly, především bakterie využívající železo. Jak se říká, co bakterie nezabije, to je posílí.

Video: The effect of a Paleoarchean meteorite impact on early surface environments and life - Nadja Drabon

Literatura

Harvard Gazette 21. 10. 2024.

PNAS 121: e2408721121.