Hmota je pro nás samozřejmostí, navzdory podivným slovním spojením typu živá hmota, neživá hmota, umělá hmota, jako kdyby to byly nějaké málem různé hmoty. Slovo hmotnost nám zní trochu abstraktně, nicméně víme, že všechno skutečné je v nějakém smyslu hmotné. A umíme vážit. Za těmito samozřejmostmi se ovšem skrývá velice dlouhý vývoj, a to jak praktických dovedností, tak vědeckých teorií a filosofických konceptů.

Výraz pro hmotu patří k základním přírodovědeckým i filosofickým pojmům, ale přesto se v Řecku objevil nečekaně pozdě. Přišel s ním až Aristotelés (384-322 před n. l.). Předtím se sice běžně mluvilo o věcech, kterým my říkáme hmotné, ale ten abstraktní souhrnný pojem chyběl. Tím pádem o hmotě nikdo nepochyboval, neměl ani jak, krom toho, že by to bylo podivné. Slovo, které bude později znamenat také hmotu (hýlé, ὕλη), se zatím užívalo pro les a křoví, včetně významu dříví v lese, který trochu předjímá jeho pozdější význam materiál.

Tak si to probereme u Aristotela samotného, pak u jeho předchůdců, nakonec po Aristotelovi.

Římská busta Aristotela z 1. století n. l. Podle řeckých předloh z helénistické doby. Muzeum Akropole v Athénách, inv. č. 5053. Kredit: Deiadameian, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hmota podle Aristotela

Aristotelovi jde o poznání podstat a příčin. Podstat je mnoho, ale teď je necháme stranou. Základní příčiny jsou podle Aristotela čtyři. Každá z nich je odpovědí na nějakou poznávací otázku. Odpovědí na otázku „z čeho?“ je právě látka nebo hmota. To je dobře intuitivní. Méně intuitivní pro nás je, že ji považoval za jednu příčin, ale to je dáno pouze jiným významovým rozsahem slova příčina v jeho nauce. Aristotelské příčiny působí ve dvojicích. Látka jakožto příčina působí v páru s tvarem (morfé). Teprve spojením látky a tvaru se něco stává tím či oním. Látka sama nepůsobí, je pasivní složkou, aktivní je tvar. Tvarová příčina uděluje formu, latinsky se jí bude říkat causa formalis. Tvar určuje, co to je. Látka je prý pouze možností k uplatnění tvaru, k existenci věci. On i každý chuchvalec přeci jenom má nějaký tvar, přestože se nám nemusí líbit ani k ničemu hodit, a taky je z čehosi.

V našem pojetí je odpovědí na otázku „z čeho“ spíše materiál. Z čeho ta věc je; lhostejno, zda přirozeně, nebo z čeho je sestavená, „co je uvnitř“, málem součástky a jejich materiály. Jako když dítko kuchá starodávný budík.

Jenže Aristotelés to myslí zajímavě vrstevnatě. Na první odpověď na otázku z čeho, tedy vlastně na materiál, se opět můžeme ptát stejnou otázkou, z čeho je. Odpovědí je třeba skladba minerálu nebo složení slitiny. V praxi většinou neumíme představit větší počet takových úrovní, spokojíme se s několika. Limitou takového tázání je „první látka“ (próté hýlé, materia prima). První látka je úběžníkem tázání pomocí otázky „z čeho“, je pouhou potencialitou, reálně není dostupná. Pracujeme vždy pouze s něčím, co je kromě své látkové povahy také už nějak „tvarováno“, určeno jako to či ono. V našem pojetí je to vždy už určitý „materiál“, kterému bychom rádi přišli blíže na kloub. Postupujícím poznáním zkoušíme jít stále hlouběji. Blížíme se k první látce, ale jakožto limity ji nikdy nedosáhneme, přestože všechno na světě je „z ní“. To překvapivě dobře odpovídá tomu, jak každé odkrytí povahy hmoty otevírá spíše bohatství nově zpřístupněných tvarů, zatímco ta hmota sama nám jaksi utíká stále dál, přestože její množství dokážeme určit. Poznání povahy hmoty se tak stává spíše poznáváním stále hlouběji ukrytých tvarů něčeho hmotného. Jako kdyby si s námi hrála na schovávanou. Už Hérakleitos říkal (zlomek B 123), že „přirozenost se ráda skrývá“, nejčastěji tím, jak se ukazuje.

S hmotností ve smyslu tíže (natož setrvačnosti) bylo aristotelské pojetí látky propojeno jen velice volně, přes koncept prvků. Ty byly látkové povahy, nejtěžší byla samozřejmě země. Aristotelici by se ovšem štítili odvažování hmoty na kila (kg) a tedy i fyzikální veličiny hmotnost. Skalní aristotelici dodnes ostře rozlišují mezi látkou v aristotelském smyslu a hmotou ve smyslu novověké fyziky, někteří kvůli tomu dokonce rozlišují mezi fysikou (prý hlubokomyslnou) a fyzikou (prý povrchně technickou). Za rozumnější považuji ocenit Aristotelovo pojetí látky nebo hmoty, ale nenásledovat jeho další metafyziku a fyziku.

Před Aristotelem?

Leckde se můžeme dočíst (například na české Wikipedii), že „Pralátka byla jedním z ústředních pojmů starořecké filozofie, zvláště v jejím předsokratovském období.“ Tento mem ovládnul přehledové učebnice a tím spíše popularizaci. Možná jste to potkali: Thalés prý za pralátku považoval vodu, Anaximenés a Anaxagorás vzduch, Hérakleitos oheň...

První dojem je, že to musí být omyl, protože v textech autorů z doby před Aristotelem se žádná látka (či hmota, natož pralátka) nenajde. Vyskytuje se výhradně v aristotelských referátech o nich. Pouze a jedině takhle se dostala do edic předsokratiků. Od části z nich máme tak málo zachovaného textu, že by si člověk méně znalý kontextů mohl myslet, že se ta látka, hmota nebo pralátka v jejich pojednáních jenom nezachovala a Aristotelés dosvědčuje nauku o ní. Jenomže to by pak musela podivně zmizet. V malinko pozdějších souvislejších textech nejen že není, ale není pro ni ani adekvátní významový prostor. Neřeší se v nich problém „z čeho“ něco je, nýbrž jak to či ono působí, hlavně jak se proměňuje. Vůči některým z nich je dodatečný látkový výklad méně násilný, vůči jiným naprosto. Ani ostatní literatura té doby s žádnou představou pralátky nepracuje, ať už na úrovni slovní nebo co do smyslu. Dokonce ještě sám Platón se ve svém velice obsáhlém díle bez tohoto slova dobře obejde. A ne pouze bez onoho slova, ale i bez filosofického konceptu spojeného s otázkou „z čeho“. Za mustr uspořádání kosmu považuje ideje a (v dialogu Tímaios) geometrické objekty. Ostatně, proto ho novověké učebnice nezařadí mezi „materialisty“.

Je tedy připisování láky či pralátky předsokratikům podvod? Nebo jenom hloupost? Nejraději bych napsal, že obojí. Leč akademická opatrnost i obyčejná lidská slušnost nedovolí, abychom za podvod označili to, co vzniklo bez zlého úmyslu. (Pokud ovšem za zlý úmysl nepovažujeme podsunout ostatním primitivnější podobu vlastní nauky.) Je to svérázný výklad, tendenční interpretace. Občas v dobré vůli, protože interpret předsokratiků je chce „přiblížit současnému čtenáři“, častěji spíše sobě. Jiná věc je, že je tím vzdaluje od rozumného a pramenného výkladu. Někteří vykladači si dokonce myslí, že tím jejich nejasné myšlenky tlumočí do zřetelnější pokročilejší terminologie. „My už víme, že tím chtěli říct..." Jenže ty prastaré myšlenky jsou nejasné pouze v takovémto chybně nastaveném výkladovém rastru, v něm nedávají mnoho smyslu, zato bez onoho pokusu o modernizaci jsou dobře zřetelné. Často totiž poukazují k možnému pokroku jiným směrem než zrovna k aristotelské nauce, ale to by se zachovanými texty předsokratiků člověk musel podrobně zabývat, a nepreferovat zrovna svoji představu o světě, ani si to neulehčovat zachovanými aristotelskými referáty.

Aristotelés sám psal tak, jako kdyby se všichni jeho „předchůdci“ (to je u něho standardní termín) správně trefovali pouze kombinací šťastné náhody a geniality, zatímco on už přišel na správnou metodu poznání. Z této „pokročilejší“ pozice je občas trochu pochválí, častěji zkritizuje, „i on se mýlí“. Když Aristotelés cituje text, činí tak až školometně přesně, a díky mu za to. Když však vykládá, tak se s konfrontací s pramenným textem vůbec nenamáhá. A když náhodou ano, pak po citátu napíše, že „tím chtěl říci spíše…“

Zakládající text pro mem o pralátce u předsokratiků najdeme v Aristotelově Metafyzice (I,3; 983b6 (= Thalés zlomek A 12 Diels-Kranz):

„Většina těch, kdo se první zabývali filosofií, se domnívala, že počátky věcí jsou jen v podobě látky. Neboť to, z čeho všechny věci jsou a z čeho nejprve vznikají i do čeho nakonec zanikají – přičemž podstata trvá a mění se jen ve svých stavech – to nazývají prvkem a počátkem jsoucen. Proto se domnívají, že nic nevzniká, ani nehyne, jelikož se vždy uchovává takováto přirozenost.“

Jenže ti nejstarší neznají ani žádná „jsoucna“, natož podstaty, ba ani prvky a počátky. Tyhle slova u nich prostě nejsou, a neznají ani kontexty, ve kterých by mohla dávat nějaký smysl. Hledají odpověď na otázku, jak probíhají změny ve světě, nikoli na otázku, z čeho svět je. Přesto se už u předsokratiků objeví kroky tímto směrem: u Parmenida jsoucno, u Anaxagory počátek a u Empedokla čtyři prvky, i když u něho to jsou spíše živly. O tom jindy.

Olověná závaží různých velikostí. Akrotiri, kykladsko-minojská kultura, 17. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kandidátem na řeč o nějaké hmotě nebo pralátce by se zdáli být atomisté. Leč ouha, jde o rekonfigurační model proměn a je velkou otázkou, zda Démokritovy atomy mají aspoň tíži (spíš se zdá, že ne). Rozhodně nejsou „z něčeho“, nejsou dělitelné, ani logicky, a to definičně. Nejsou to objekty empirické, nýbrž modelové, změny jejich konfigurací mají sloužit k výkladu pozorovaných změn. Řádně hmotnými objekty se atomy stávají až v dobách po Aristotelovi, u epikurejců, zvláště římských. Novodobé atomy se takto pouze jmenují, navzdory tomu, že slovo atomos znamená nedělitelný. Především jsou však empirické a proměnlivé, nikoli věčně stálé.

Pythagorejci Platónovy doby se navzdory očekávání starají také o hmotnou stránku světa, což je v souladu s jejich pokročilou technikou. Velice pečují o správné standardy závaží, ale kvůli spravedlnosti trhu. Skutečná věda prý nemůže být na vážení postavena, neboť se takto nezjišťují harmonické poměry, nýbrž jen jakákoli navážená čísla.

V tomto článku jsem neshrnul pouze výsledky své práce za řadu desetiletí. Stejně nebo velice podobně se vyjádřilo mnoho lidí, kteří se předsokratiky pramenně zabývali (např. J. Bollack, D. Couprie, R. Hahn, H. Cherniss, Ch. Kahn, D. Sider, G. Vlastos…).

Najdou se však i tací, kteří chtějí dědictví aristotelských výkladů předsokratiků nějak (snad) poctivě přetlumočit, aniž by se s nimi rozešli. Základním pojmem je pro ně „generativní substance“. To je civilizovanější verze oné „pralátky“, nesugeruje tolik nemístných asociací. Je tím, „z čeho“ vše vzniká a zase do toho zaniká. U Aristotela se opravdu najde. Nejsem toho příznivcem, ani nevěřím na substance, ale učené to je.

Bronzové váhy a olověná závaží z tholu u Vafeia v Lakónii, 15. století před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 1858, 1859, 1894-1900. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Po Aristotelovi

Pojem látky nebo hmoty, jak jej zavedl Aristotelés, byl po dlouhou dobu určující. V latině pak převládnul překlad slovem materia, který v 1. století před n. l. zavedl Lucretius Carus, s odkazem na mateřskou roli hmoty, přestože už existoval doslovný latinský překlad slovem silva. Za zajímavější než pojmoslovné distinkce však považuji rozvoj vážení.

(Nemám volně přístupné fotky vah a závaží z rané doby bronzové, tak tady ukazuji věci z rané fáze pozdní doby bronzové. Tohle je dokonce už řecká práce, z mykénské kultury pod vlivem minojské Kréty. Ba ani hmota sama o sobě, bez nějakého tvaru, se nenechá fotografovat.)

Kromě uplatnění na trhu nebo v dílnách se vážení přece jenom začalo uplatňovat i jako metoda poznávání. Takový postup byl ovšem na okraji scholastického pojetí vědy (prý je málo důstojný, nejsou přece trhovci), zato na něj navázala renesance a fyzika Galileiho stylu.

Jedním z průkopníků byl Archimédés (287-212 před n. l.). Zůstala asi jen legenda o testu ryzosti zlaté královské koruny stanovením její hustoty (měrná hmotnost je prý už zastaralá), dnes třeba v g/cm³ nebo spisovněji v kg/m³. Tato veličina patří mezi základní vlastnosti látek. Mikuláš Kusánský (Nikolaus von Kues, 1401-1464) ji zkusil použít dokonce jako lékařskou diagnostiku, a to vážením moči. On si s vážením vyhrál, včetně třeba využití pro přesnější časomíru, viz jeho dílo O pokusech s vážením (Idiota De staticis experimentis), kde najdeme řadu zábavných aplikací, jak dělaných pro předvádění na základce.

Ilustrace Zósimova destilačního aparátu v byzantském rukopisu Parisinus graecus z 15. století. Collection des anciens alchimistes grecs, Paris, 1887, v. 1, p. 161). Kredit: Piledhighandeep, Wikimedia Commons. Public domain.

Krom toho lze už u předsokratiků najít leccos, co bude později spojeno s popisem vlastností látek. Například Anaxagorás výslovně píše, že „nic není nesmíšené“. Předznamenal pojmy směs a čistá látka, ta je v reálu pouze méně nebo více čistá, což Anaxagorás už taky věděl, popisoval i různá ředění. Zatím mu však šlo o „kvality“, ne o látku nebo hmotu.

Věda o látkách je v antickém Řecku překvapivě málo zastoupená. Z valné části jde pouze o praktické znalosti v dílnách barvířů, koželuhů, hutníků a sklářů, plus v technikách barev keramiky, fresek a obrazů. Fyzikální teorie je v ohledu hmoty dost omezená a chemie prakticky chybí, tedy s výjimkami zmíněných dovedností. Další výjimky najdeme opět mimo hlavní proudy škol, především u alchymistů helénistické doby. Pořádně doložené je však máme až skoro v závěru antiky, a to v zachovaném díle Zósima z Panopole, asi z raného 4. století n. l. Kromě toho, co si spojujeme s alchymií, prý značně zdokonalil řadu laboratorních postupů, zvláště pokud jde o rozklad frakcí směsí. Slavná byla jeho destilační aparatura. Zdaleka nebyla první, ale byla prý dokonalá. (Představuji si poměřování dokonalosti ochutnávkou, nikoli ovšem kondenzovaných par při žíhání rumělky, i když měřítka byla nejspíš jiná a vědečtější, snad na způsob míry čistoty látky.) Možná prý nějak částečně rozlišoval i mezi směsí a sloučeninou.

Galileovská fyzika navázala na archimedovský přístup a na Kusánského. Uplatní vážení a výpočet, zkoumá tíži i setrvačnost. Část tezí Aristotelovy Fyziky Galilei vyvrátil experimentem, především ale znovu sjednotil svět do jednoho celku, nebeské a pozemské děje opět vykládá na témže principu. Jeho významným pokračovatelem byl Pierre Gassendi. Pak už přijde Isaac Newton a později Albert Einstein. Zvláštní a vlastně nepříliš samozřejmá je přesná totožnost gravitační a setrvačné hmotnosti. Na toto téma hojně uvažoval už Ernst Mach, ale do toho se nechci pouštět.

Poznámka o „ismech“

Zdálo by se, že ukázání významu látky nebo hmoty souvisí s materialismem. Jenže s těmi „ismy“ je mnoho problémů. Většina z nich se objevila v 19. století a poskytuje orientaci v myšlenkách své doby. S extrapolací do jiných epoch je to slabší. Laikům to možná nějakou hrubou navigaci nabídne, třeba že pythagorejci se ve světě orientují prostřednictvím matematických objektů a díky dějům velice specificky pojaté duše, takže jsou „idealisté“. Hérakleitos skončí jako „materialista“ spíš proto, že nespoléhá na matematické objekty ani na zásvětí. Platón je samozřejmě „idealista“, dokonce doslova, vždyť píše o idejích (taxonech), dokonce jako o zdrojích existence jevových věcí (exemplářů). Kam spadne Aristotelés, to závisí na tom, jak jej vyložíme a jak zavedeme pojem „materialismus“.

Ještě k tomu se pak v obecné kultuře ty „ismy“ používají také metaforicky. Jako kdyby materialisté ctili spíš peníze a idealisté cosi jiného. Pak by se kritici konzumní společnosti, jakými byli Hérakleitos a Platón, měli ocitnout pospolu. Oproti třeba části sofistů, kteří by byli stoupenci „materiálních hodnot“, slávy a zisku, spíše tedy virtuálních. Radši tuhle zmatečnou motanici necháme stranou. Je lepší se obejít bez takových obstarožních a často klamavých štítků na šuplících s naukami. Někdo je však má v pracovně rád, třeba jako dekoraci.

Literatura

Radim Kočandrle: Fysis iónských myslitelů. Rozprava nad peripatetickou dezinterpretací. Mervart 2008.

Kirk, Raven, Schofield: Předsókratovští filosofové. Přeložili Filip Karfík, Petr Kolev, Tomáš Vítek. Praha: Oikúmené 2004. (Pracuje s pojmem „generativní substance“.)

Hans J. Störig: Malé dějiny filosofie. Zvon 1992; Karmelitánské nakladatelství 2000. (Pro ranou antiku spíše notně varovné.)

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Pavel Mervart 2010.

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Mervart 2020.