V běžném povědomí je, že každý z nejstarších řeckých filosofů napsal spis O přírodě (Peri fyseós) a skončil život velice bizarním způsobem. To první je ve většině případů omyl, i když mnohdy dobře vystihuje téma, to druhé je skoro jistě pouhá pomluva. Víme o nich jen ze spisů pozdějších antických autorů. Někteří z nich posbírali rešerše o jejich naukách, v lepším případě je ilustrovali přímými citáty, a spíše pro pobavení čtenářů to doplnili drby o jejich životě a konci. Přitom se uplatnila řada dobových klišé. Například kdo kde všude byl, kdo byl jeho učitel a pak zase žák, co jako první objevil, jakým divným způsobem zemřel. Část toho jsou případné otázky, ale při kritickém přístupu musíme počítat s tím, že často jde spíše o tehdy módní schémata, která zahrnují dokonce i dobovou záhadologickou literaturu.

Jako inteligentní zábava je to dobré počtení, ale jako pramen pro kritickou práci je to horší. Když takováto klišé přebírají novodobé učebnice, vytvářejí dojem, že nejstarší filosofie je sice tajemně zajímavá, ale podivná, a že její původci jsou ještě mnohem většími obzvláštníky, než byli. Přeskočíme teď linii výkladů nejstarší filosofie od Aristotela a Theofrasta dál, až k souhrnnému dílu Diogena Laertia z 3. století n. l., které se zachovalo v úplnosti. Je inteligentně až zábavně koncipované, ale dává plně průchod tomu, co jsme si popsali. Můžete si zkusit číst. Pro množství jmen a dat je to postrach studentstva, ale když můžeme volně listovat a číst jenom to, co nás zrovna zaujme, tak je to jinačí. Někdy poučné, někdy zábavné vstřícně, jindy cynicky zábavné bezděčně. Kdo nemá zkušenost s prací se starými texty, tomu hrozí, že všechno vezme doslova a naletí. V zábavném modu to moc nevadí, ale v kritickém ano. Přitom ona kniha obsahuje řadu zajímavých myšlenek, pramenných citátů a cenných informací. Rozplétat prameny tohoto typu je zábava na dlouhé zimní večery.

Mince z Efesu doby pozdní antiky, zobrazující Hérakleita. Jeden ze vzácných případů, kdy není vyloučena podobnost zobrazení s reálnou podobou. Bohužel toho moc nevidíme. Aspoň insignie iónského předního aristokrata: plášť a „žezlo“ tvaru nepříliš otesaného kyje, snad i s ratolestmi. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.

Životopisy

Nutno přiznat, že asi tak 90 % životopisných údajů o dávných filosofech jsou pozdější legendy bez věcného základu. Také jejich podoby jsou v drtivé většině případů jen plodem fantazie výtvarníků, odrážejí spíše legendy o povaze a životě dotyčného. V několika vzácných výjimkách není spojitost s reálnou podobou vyloučena. Povahové rysy připisované jednotlivým postavám se většinou objevují až v římské době, tedy se zpožděním přibližně pěti století. Například plačtivý a temný Hérakleitos, Démokritos jako smějící se filosof. Ovšem s výjimkou Theofrastova tvrzení, že Hérakleitos psal v záchvatech pomatenosti. Tam je odstup sotva dvě století. Empedoklovo sebevědomí a Anaxagorova intelektuálská odtažitost patřily k oběžným motivům už v jejich době. Samostatnou kapitolou jsou pojednání o životě Pythagory. Prameny jsou až o 9 století pozdější, navíc velice invenční, takže jejich „věrohodnost“ je snad ještě horší než v případě obrozeneckých výkladů české protohistorie.

Legendy také nadhodnocují souvislosti mezi jednotlivými postavami, vytvářejí genealogie škol. Někteří se sice navzájem znali nebo aspoň četli spisy ostatních, nějaké myšlenkové linie opravdu byly, ale na školy je ještě brzo, tedy s výjimkou pythagorejců, což ale byla spíše sekta. Legendární linie fungují spíš jako mnemotechnika.

Anaximandrova ulice v Sozopolu roku 2003. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Cedule Anaximandrovy ulice v Sozopolu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Chatrné životopisné údaje o nejstarších filosofech později ožívají po svém. Nevinným příkladem je Anaximandrova ulice v Sozopolu, což je příjemné menší město na jihu bulharského pobřeží. Jedna z velice mála antických zpráv o Anaximandrově životě říká, že „vedl kolonizační výpravu Míléťanů do Apollónie“ (Aelianus, Varia historia III, 17). Dokonce to může být pravda, ale jednalo by se o Apollónii na Krétě, nikoli o Apollónii Pontiké, tedy Černomořskou, Sozopol. Přitom by se občané Sozopolu mohli pyšnit pobýváním jiného předsokratika, totiž lékaře a filosofa Diogena z Apollónie, z téhle Černomořské. Jenže ten je méně známý, a navíc se snadno plete s mnoha jinými Diogeny, zatímco Anaximandros leda se svým vnukem téhož jména.

Oblíbeným životopisným klišé je cestování. Mnozí z nich nejspíš opravdu leckam cestovali, vždyť alespoň v nejstarší době to byli většinou aristokraté s širokou oblastí zájmů. Například Thalés z Mílétu byl původně asi velkoobchodník z řecko-fénického prostředí. Přesto je divně účelové, že v podání legend pozdější antiky využívá své geometrické znalosti zrovna k měření výšky egyptských pyramid. Egypt byl vítaným exotickým prostředím. Z míst v Řecku jsou vítané zvláště Delfy. Je pravděpodobné, že někdo z mnoha předsokratiků Delfy navštívil, ale určitě to ani pro „sedm mudrců“ nebylo místo jejich srazů. Žádné nebyly, dohromady je dal až Platón. K setkávání filosofů se legendám hodí i posvátný ostrov Délos. Nelze vyloučit, že se tam někteří z nich mohli při poutích potkat. Láká dokonce i Sparta (Lakedaimón). Anaximandros tam prý postavil sluneční hodiny (Diogenés Laertios II,1,1) a podle Cicerona také včas varoval před tamním zemětřesením (De divinatione I,50, 12). Opět to těžko úplně vyloučit, ale rozumná skepse je na místě. Celé to připomíná novodobá CV uchazečů o význam. Naopak o Démokritovi se říkalo, že nikdy neopustil rodné Abdéry, a byl hrdý na to, že se nenechal zlákat do Athén. Protože exotika se přesto hodí, tak mu Diogenés Laertios (X,34) připisuje poslouchání nauk Mágů a Chaldejců, které prý hostil jeho otec.

Životopisy dávných filosofů překvapují řadou konkrétních událostí „ze života“. Často umíme určit, z kterých zlomků textu dotyčného autora je literární téma dodatečně smontováno. Například Hérakleitos psal o božské roli náhody, včetně příkladu hracích kostek a příměru s dětskou hrou, přitom opovrhoval populistickou politikou a konzumní společností. Tak se objeví životopisný příběh, který to má ilustrovat. Prý za ním přišli poslové, aby se vložil do politiky, a zastihli ho, jak hraje s dětmi kostky. On jim odpověděl, že tohle je zajímavější a důležitější (Diogenes Laertios IX,3). Někdy je to menší legrace, možná dokonce i trochu historická, jako když se Anaxagorova odtažitost ukazuje na tom, že na oznámení o smrti svých dospívajících synů při lodním neštěstí reagoval slovy (Diogenes Laertios II,13): „Věděl jsem, že jsem zplodil smrtelné syny.“

Astronom, který spadl do studny. Ilustrace k bajce Jeana de La Fontaine, 18. století. Kredit: Stobaios, Wikimedia Commons. Public domain.

Dalším zdrojem příběhů jsou kolující anekdoty, třeba témata z Ezopových Bajek. Roztržitost mudrce ilustruje Thalétův pád. Základem vyprávění je Aisópova (Ezopova) bajka o hvězdáři: „Hvězdář měl ve zvyku vycházet každý večer z domu pozorovat hvězdy. Jednou se procházel za městem, celou myslí byl soustředěn na nebe, nevšiml si studny a spadl do ní. Jak naříkal a křičel, šel kdosi kolem, uslyšel jeho nářek, přišel blíž, a když se dověděl, co se stalo, řekl mu: Ty jsi ale divný! Chceš vidět, co je na nebi, a nevidíš, co je na zemi?“ Pro poctivost nutno dodat, že Aisópos a Thalés byli zhruba současníci a krajané, takže nelze úplně vyloučit ani opačný směr historky, Aisópovu inspiraci Thalétem. Jenže v jiných případech, třeba pro znevážení Anaximenovy nauky o pohybu vzduchu (Pseudo-Aristotelés: Problemata 34,7; 964a10), je pořadí jasné: Bajky jsou zdrojem a filosof cílem. Viz článek Tlak, teplota, rosný bod a Anaximenés.

S Thalétem spojil příběh o pádu poprvé Platón (Theaitétos 174a): „Jako se prý ona vtipná a půvabná thrácká služka vysmála Thalétovi, když pozoroval hvězdy a spadl do studny, zatímco se díval nahoru. Posmívala se mu, že se pokouší poznat věci na nebi, že mu však zůstává skryto, co leží před ním a u jeho nohou.“ Z půvabné služky se časem stane jízlivá stařena a ze studny jáma. A Thalés z žumpy konverzuje na téma, že každý upíná svou pozornost k tomu, co je mu svou povahou blízké. Viz článek Kam že to upadl Thalés z Mílétu? Jedno falzum, které se vydává za Anaximenův list Pythagorovi, vyhrocuje závěr příběhu až ke smrti mudrce: „A jak se tak díval, neuvědomil si, kde je, vykročil za okraj srázu a spadl z něj. Takto Míléťané ztratili svého astronoma.“ Tím se dostáváme ke zvláště oblíbenému tématu nešťastných konců filosofů.

Empedoklés skáče do Etny (a ztrácí sandál). Středověký anonym. Kredit: Shakko, Wikimedia Commons. Public domain.

Způsoby smrti

Vrcholným kouskem je Empedoklův skok do Etny. Nemůžeme jej úplně vyloučit, byl to opravdu podivín, nicméně pravděpodobnější asi bude jiné vysvětlení příběhu. Je to lidová pomsta, možná i reakce na oslavnou verzi, podle které Empedoklés pokojně zmizel v záři světla. Diogenés Laertios (VIII,68n.) ovšem za pravděpodobnější považuje přirozenou smrt, možná následkem zlomeniny po pádu z vozu. Cynická legenda obsahuje pozoruhodný detail: Empedoklés skáče ve stáří do Etny proto, aby ho lid neviděl umírat; Etna ho však zradila, protože vyvrhla jeho unikátní zlatý sandál, díky kterému to všem došlo. Jeden z možných výkladů je, že jde o narážku na střevíce z leštěného bronzu, prý obvyklé u balkánských šamanů. Kovové boty prý byly potřeba k magii i v maloasijském prostoru.

Černý humor řeckého lidu se propašoval do literatury a časem i do vážně míněných učebnic. Je to samá sebevražda nebo bizarní pohroma. Rekordmanem v počtu různých způsobů smrti je Hérakleitos, všechny jsou zkomoleninami jeho textů o naprosto jiných problémech. Zkusím je sjednotit, aby umřel jenom jednou, protože na rozdíl od Empedokla nepracoval s reinkarnací: Jelikož si zprotivil lidi, žil mimo město a živil se listím. Dostal z toho vodnatelnost. Pohrdal lékaři, takže se léčil sám. Zahrabal se do hnoje, aby z něho sluníčko vytáhlo vlhkost spolu s vlhkostí z hnoje. Jenže přišli psi, nepoznali ho, a roztrhali ho. A možná ho ještě sežraly vši. Na Hérakleita měl spadeno lid, vrchnost a později i metafyzici. Lid a vrchnost proto, že se rouhal konzumu; metafyzici proto, že se rouhal věčné neměnné totožnosti.

Někdy je však způsob smrti zdůvodněn až trapně jednoduše. Prótagorův konec, když se s ním prý při cestě na Sicílii potopila loď, má být trestem za jeho neuctivost vůči bohům.

Díla

Někteří ani nepsali, například Thalés a nejspíš i Pythagorás. Víme o nich jen ze svědectví o nich. Ve filosofii je stejně jako v náboženství velice účinnou cestou ke slávě nic nepsat, ale mít psavé a vlivné následovníky. Vymyšlená jména spisů podle témat zájmu se přičítají i nepíšícím autorům (Thalés: O rovnodennostech). Podobně se dodatečně pojmenovávají části reálných spisů. Často zmiňovaný titul O přírodě resp. O přirozenosti (Peri fyseós, Περὶ φύσεως) není dlouho doložen, nejstarší díla ani nemusely mít tituly. Občas se pak možná objevuje jako součást názvu spisu, třeba Peri fyseós historiá, Zkoumání o přírodě.

Důležitější je samozřejmě obsah. Většinou se týká proměn kosmu, a to paralelně na mnoha úrovních: astronomické, meteorologické, geologické, biologické, individuálního lidského života i skupinových zájmů ve společnosti. K tomu obecná hlediska: cykly, diference (protiklady), jednota veškerenstva. Zvláštními případy jsou díla lékařů s filosofickým přesahem, nebo zase matematiků. Sofisté pak více rozvinou i problémy jazyka.

V nejstarší době nemá filosofie jednotně předepsaný literární žánr, i když tón udává nejprve naučná próza a pak její dědicové, naučná pojednání až traktáty, tedy žánry nepříliš odlišné od dnešního jednotného akademického styku. Naučná próza je novinkou 6. století před n. l., slouží k prezentaci výsledků zkoumání. Vedle ní se však užívají i poetické žánry. Sofisté pak zavedou žánr psané promluvy a také dialogu, pokud s tím nezačali už Eleaté. Právě pozdní nástup diskuzí je jednou z příčin současného podceňování předsokratiků.

Fragment papyru Oxyrhynchus 3710,_col. II 43-47 s citátem Hérakleita, který není znám odjinud, což je spíše výjimka. Jde o fáze Měsíce a kalendář. Kredit: Kiro Vermaas, Wikimedia Commons. Public domain.

Fragment knihovního katalogu na stěně gymnasia se jménem autora „Anaximadros“, helénistická doba. Lapidárium a epigrafická sbírka Řeckého divadla v Taormíně na Sicílii. Doklad o výskytu díla několik staletí po sepsání a na skoro opačném konci řeckého světa. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Spisy předsokratiků se zachovaly skoro jenom v citátech u pozdějších autorů, přibližně od Platóna po byzantskou dobu. Naštěstí jich jsou tisíce. Nejlépe známe díla Empedokla, Hérakleita a Démokrita. Od řady jiných se zachovala pouhá věta (Xúthos) nebo jen několik slov (Anaximenés). Pravost dochovaných textů je v mnoha detailech problematická, ale v celkovém pohledu se citáty jeví jako překvapivě spolehlivé. Dobře to potvrzují i náhodné nálezy papyrů. Také vzácné nálezy dříve neznámých textů dobře zapadají do kontextu toho, co tradičně známe. Mnohem horší to je s adekvátností referátů a výkladů nauk předsokratiků, ale o tom jindy. Specifickým problémem jsou falza a nápodoby. Ne vždy jsou zavrženíhodné. Po většinu antiky se totiž pěstoval zvyk psát žákovská cvičení, třeba jak by ten či onen odpověděl na list toho či onoho. K tomu je třeba celkem dost umět a vědět, aby to působilo trochu věrohodně. Občas se nám takto uchová téma, které se jinak ztratilo.

Spisy byly někdy ukládány do chrámů, jindy se uchovaly prostřednictvím žáků. V klasické době se objevují knihovny a také trh s knihami. Anaxagorův spis byl půl století po sepsání v Athénách běžně v prodeji za drachmu (Platón, Obrana Sókrata 26d-e), což byla mzda kvalifikovaného řemeslníka za jeden až dva dny. Dobře se prodávaly psané řeči sofistů. Naopak díla pythagorejců se prodávala jen mimo volný trh, a to za horentní ceny.

Mapa výskytu předsokratiků. Kredit: Kiro Vermaas, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kdo vlastně jsou ti předsokratici

Společnost je to velice pestrá, což ilustruje vnitřní pluralitu filosofie. Tedy toho, jak byla filosofie později pochopena, když do ní byli předsokratici inkorporováni, viz článek Co je to filosofie? Kde ji hledat? Začínáme v 6. století před n. l. Míléťany. Ti filosofii spojují s racionálním zkoumáním přírody, dokonce leccos měří, viz např. článek Jak si Anaximandros pohrál s gnómónem. Jsou příkladem spojení přírodovědy, filosofie a historie, jemuž dnes říkáme iónská trojčata, u jiných autorů té doby i v opozici k tradičním mýtům. Veseleji a s břitkou kritikou lidového náboženství v tom pokračuje satirický básník a filosof Xenofanés. V Itálii zakládá Pythagorás velice zvláštní školu, vlastně sektu. Filosofie je tu spojena s novým náboženstvím (s převtělováním), s šamanskými prvky, ale i s přírodovědou. Filosofem pak bude nejspíš ten, kdo už nepotřebuje další inkarnaci. Posledním významným autorem řecké archaické doby je Hérakleitos v maloasijském Efesu, myslitel probuzení uvnitř proudění veškerenstva, ctitel celku a osudově vládnoucí náhody, kritik konzumu, včetně náboženského, a kritik Pythagory.

Před tohle všechno předsunul Platón skupinu sedmi mudrců jako předznamenání filosofie na úrovni sapienciality (mudrosloví). Aristotelés zase předsunul mytografy v čele s „šamanem“ Ferekýdem.

Prvním významným filosofem řecké klasické doby je v raném 5. století před n. l. Parmenidés z Eleje v Itálii. Využívá pro filosofii logiku a zakládá metafyziku. Sdělila mu to bohyně, dokonce v epickém verši, což je pozoruhodná literární stylizace. Tady se objevují pojmy, podle kterých laici dodnes rozpoznávají filosofii: jsoucno, bytí, myšlení, pravda. Na eleaty reagují přírodovědně orientovaní filosofové: Empedoklés, objevitel přírodního výběru, ač málem šaman; Anaxagorás, objevitel infinitezimality a hypotézy o vzniku soustav z pracho-plynového disku, který prý „přinesl filosofii do Athén; a atomisté, známí hlavně díky Démokritovi. Athény se stávají také centrem působení sofistů, učitelů šikovnosti. Od nich je už jen krůček k Sókratovi a pak Platónovi. I mezi sofisty však najdeme zájem o přírodovědu a matematiku, například v díle věštce a posměváčka Antifonta z Athén. Jinde stále pokračuje tradičněji orientovaná filosofie, například navázáním na Hérakleita v díle lékaře Hippokrata, v lybijské Kyréně působí matematik a filosof Theodóros. V Itálii se pythagorejci rozvíjejí směrem k celkem racionální vědě, věnují se akustice a astronomii, příkladem může být Filoláos. Do Athén odtud přichází i jejich duchařská větev.

Standardní edice (např. Diels-Kranz) evidují kolem 90 předsokratiků (přesněji: 83 autorů a 10 skupin autorů nebo anonymních textů). Jsou mezi nimi i postavy ryze mytické (Orfeus), protože jim jsou tradicí připisovány reálné texty. Soupis evidentně fandí pythagorejcům, včetně pouze hypotetických, zato se dost vyhýbá autorům, kteří se pojednávají v edicích staré poezie. Ostrá demarkace mezi obory je zčásti až dílem ediční a školní konvence, i když má dobré důvody.

Literatura

Karel Svoboda: Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: ČSAV 1962. (Překlad textů.)

Překlady a originály textů předsokratiků on line na mé doméně fysis.cz, občas i s komentáři.

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Přeložil Antonín Kolář. Praha: ČSAV 1964; Pelhřimov: Nová tiskárna 1995.

Plútarchos: O Delfském E. Přeložil a vyložil Radek Chlup. Praha: Hermann & synové 2005.

Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti. Pavel Mervart 2010.

Radim Kočandrle: Anaximandros z Mílétu. Pavel Mervart 2010.

Z. Kratochvíl: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Hermann & synové 2006.

Z. Kratochvíl: Anaxagorás. Pavel Mervart 2014.

Videa mých přednášek:

Řešené problémy a filosofické výkladové rámce fyziky předsokratiků (MFF UK, 2021, 1h46‘).

Iónská trojčata až vícerčata (PřF UK, 2020, 1h03‘).

O (ne)užitečnosti filosofie (MFF UK, 2016, 1h43‘).