Co je to filosofie? Kde ji hledat?  
Každý jen tu svou má za jedinou. Různá určení filosofie v různých dobách a školách. Každý z typů filosofie představuje jiné pojetí toho, co je filosofie. Trapná otázka vědeckosti. Co když je filosofie spíš cosi mezi vědou, uměním a náboženstvím? A co mimo Řecko a Evropu? Odkud se na to podívat? Něco o vzniku filosofie. Varování před nadvládou samoúčelných jazykových forem a důležitost šťourání do předpokladů.

Otázky v nadpisu článku jsou zavilé a nechci hned na začátku zastrašit jejich detailním rozmotáváním. Filosofové je ještě víc zkomplikují tím, že řeknou, že tyto otázky jsou filosofické, což je sice pravda, jenže tím vznikne metodický uzel. Někteří dokonce zavedli tzv. metafilosofii, tedy filosofování o filosofii, což je poněkud cyklické. Oproti tomu to například biologové nebo fyzici mají jednodušší. Vedle nějakých definic svých oborů mohou funkčně popsat, co dělají a jak to dělají, což je srozumitelné, navíc je o tom dostatečně široká shoda, přestože jednotlivých dílčích témat, metod i škol může být mnoho. K tomu přistupuje nepopiratelná užitečnost části jejich výsledků, i když to sami většinou dělají pro radost z poznávání. (Těmi, kdo tak činí pro udržení bydla získáváním bodů a titulů, se zabývat nebudeme, ať už tak činí v jakémkoli oboru.) K potížím filosofie také patří, že její kvalita se obtížně popisuje scientometrickými postupy obvyklými v přírodních vědách.


Kdo na to má žaludek, může se spokojit s byrokratickým zařazením filosofie v systému školství, vědy, výzkumu a inovací (CEP & CEZ & RIV, i když pod názvem filozofie). Ten předpokládá, že filosofie je jedna z humanitních (nebo společenských) věd, která se zabývá obecnými otázkami poznání a skutečnosti, dokonce nejobecnější z nich. Takové určení filosofie není hloupé, navíc je potvrzeno samotnou praxí. Nevylučuji, že jsou oblasti filosofie, kterým to svědčí nebo aspoň nevadí. Kdyby ovšem filosofie ve svém celku byla vědou, dokonce v obvyklém popperovském smyslu slova, bylo by to jednoduché. Rozhodčím mezi různými tvrzeními by bylo pozorování nebo experiment. Pak bychom případně mohli diskutovat, zda jde o vědu humanitní nebo jakou jinou.

Mezi různými typy filosofie najdeme i takové, které tvrdí, že filosofie je věda. Aristotelští scholastici o tom napsali řadu traktátů. Jenže jim jde o vědu ve zcela jiném smyslu slova, než jak dnes vědu chápeme. Navíc často tvrdí, že ostatní vědy existují až díky filosofii, což fakticky vzato není pravda.


Lépe je na tom tzv. „analytická filosofie“, tedy vlastně rozšířená formální logika: Filosofie je zkoumání jazykové formy našich výpovědí. To je určení přímo vědecké a část filosofických otázek opravdu pokryje. Dokonce to může mít aplikace, ať už při tvorbě jazykových překladačů nebo v teorii práva. Komu tento rozsah stačí, může u něho zůstat. Hůř je na tom ten, kdo se chce zabývat něčím jiným než jazykovou formou.


Co když je filosofie spíše čímsi uvnitř pomyslného trojúhelníku, jehož vrcholy představuje věda, umění a náboženství? A co když se její jednotlivé typy („školy“) mezi sebou liší hlavně tím, čemu z toho jsou blíže a od čeho dál, jakou mají pozici v té ploše; a také tím, o kterou vědu jde, o jaký umělecký žánr a jaké náboženství (případně ateismus)? Soukromě si to myslím, ale nehodlám to vnucovat víc než jako možnou heuristickou hypotézu.


Školní tradice filosofie nabízí řadu dalších určení toho, čím filosofie je. Například v dědictví zlidovělé verze stoické školy: Filosofie je věda (resp. vědění) o smyslu života (případně také světa), nebo aspoň „hledání smyslu života“. Nebo řada platónských pochopení filosofie: péče o duši; teoretický způsob života; kolize různých mínění, která v přátelském prostoru umožňuje poznání. Tento výčet by mohl být podstatně delší, vlastně bychom mohli projít celé dějiny filosofie, a ty jsou překvapivě pestré. Ukázalo by se, že každá filosofická škola je filosofií v jiném smyslu slova. Viz článek Alternativy (dějin) filosofie, referující o mé poněkud obsáhlé knize.


S otázkou, co je filosofie, souvisí i ona druhá otázka, kde ji hledat. Kdo na to má žaludek, může se spokojit s parafrází určení vědy, které podal Paul Feyerabend (1924-1994): „Vědou je to, co je jako věda společensky akceptováno.“ Filosofie by byla obsahem knih a článků, považovaných za filosofické, a hledat ji máme v patřičných školách a ústavech (např. FF UK, FÚ AV ČR), neboť je tím, co se tam vykazuje jako hlavní činnost. Těžko s tím polemizovat, ve společnosti to tak opravdu funguje, ale příliš hlubokomyslné určení to není.

Raději to zkusíme trochu „od lesa“, oklikou přes otázku vzniku a vývoje filosofie. Pak se k určení filosofie můžeme vrátit.


Kde filosofie vznikla?

Jsme navyklí začínat otřepanou větou: „Již staří Řekové…“ Mnohdy na tom leccos je, ale svět je větší a pestřejší. Evropská filosofická tradice samozřejmě navazuje na řeckou, byť zprostředkovaně (např. latiníky) a krkolomně, ale není jediná. Nemyslím teď středověkou arabskou a židovskou filosofii, neboť to jsou metamorfáty té řecké, nýbrž linie indické a čínské filosofie, které jsou opravdu nezávislé. Přesto jsme dlouho žili v zahledění do vlastního hnízda. Nejprve z nevědomosti, pak dokonce s ideologickou umanutostí, že počátek filosofie a málem všeho (dějin, politiky, vědy…) je právě a jen v Řecku, jak to formuloval např. Hegel (1770-1831). Díky setrvačnosti akademického prostředí tuto podivnost sdíleli i velice moudří lidé, u nás např. Jan Patočka (1907-1977) a dokonce i Ladislav Hejdánek (1927-2020).

Oproti tomu mluvil Karl Jaspers (1883-1969) o ustavení základů civilizace nejen v Řecku (včetně filosofie), ale také na Blízkém východě (judaismus, zoroastrismus), v Indii (hinduismus, buddhismus) a v Číně (konfuciánství a taoismus). Přes určitou trapnost systematizačních „ismů“ se tím otevřel prostor pro komunikaci filosofů s indology a sinology. Tradiční umanutost dějinami Jaspers proměnil do podoby termínu „osová doba“ (Achsenzeit). Myslí tím vznik jmenovaných kulturních proudů, málem synchronně, byť se značným rozostřením na období přibližně odpovídající řecké antice. Pro předběžnou orientaci je to pěkné, nicméně jde opět o ideový konstrukt, i když obecnější a realističtější.

Plastika z ranějšího 5. století n. l. byla považovaná za zobrazení „typu filosofa“, až se ukázalo, že je to portrét konkrétního athénského filosofa té doby. Více v popisce po rozkliknutí linku. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 1313. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Plastika z ranějšího 5. století n. l. byla považovaná za zobrazení „typu filosofa“, až se ukázalo, že je to portrét konkrétního athénského filosofa té doby. Více v popisce po rozkliknutí linku. Muzeum Akropole v Athénách, Acr. 1313. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Siddhártha Gautama alias Buddha Šákjamuni. Gandhára (severní Pákistán), 3. až 4. století n. l., štuk se zbytky polychromie, výška 28 cm. NG v Praze, NG Vp 782. Foto ze zrušené expozice Umění Asie v paláci Kinských. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Siddhártha Gautama alias Buddha Šákjamuni. Gandhára (severní Pákistán), 3. až 4. století n. l., štuk se zbytky polychromie, výška 28 cm. NG v Praze, NG Vp 782. Foto ze zrušené expozice Umění Asie v paláci Kinských. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Vlivy nečekanými směry dokážou překvapovat. Příkladem může být silný vliv řeckého výtvarného kánonu v tzv. gandhárském umění na pomezí střední Asie a Indie, dokonce i při zobrazování Buddhy. Jenže to už je o dost století poté, co se indická i řecká filosofie zformovaly každá po svém a nezávisle na sobě. Buddha a jeho přímí žáci z řeckých zdrojů nečerpají. Metafora řeky i metafora probuzení jsou vůči Hérakleitovi analogiemi, bez vlivu. Linie indické filosofie je samostatná, a to nejen u buddhistů. (Absenci vlivu jako ostatně lecčeho je těžké přísně prokazovat, leč kde nemáme žádné indicie vlivu, tam není důvod o něm mluvit.) A v opačném směru: Působení indických myšlenek v Řecku je patrné až od helénistické doby, kdy už je všechno dávno „hotovo“, ustaveno jako tradice.

Lao-c' (Starý Mudrc) jako vládce třetího nebe a učitel králů, na svém buvolovi, za ním jde jeho žák. Čínská škola, 18. století. Kredit: 0x0a, Wikimedia Commons. Public domain.
Lao-c' (Starý Mudrc) jako vládce třetího nebe a učitel králů, na svém buvolovi, za ním jde jeho žák. Čínská škola, 18. století. Kredit: 0x0a, Wikimedia Commons. Public domain.

 

 

Jinou samostatnou linii představují filosofové staré Číny. Také u nich najdeme četné analogiemi s řeckými myšlenkami, v tomto případě bez výraznějších výtvarných vlivů, které by nás mohly zmást. Musíme se prostě smířit s tím, že genealogie filosofie není reprezentována větvícím se stromem s jedním kmenem, byť uvnitř jednotlivých tradic to tak občas vypadá, leč i to je možná ošidné zdání. Místo hry na ideově zdůvodněný počet stromů se pustíme do orientace v křoví, spíše v krajině se stromy i křovím. Zkusíme se v ní orientovat co možná empiricky. K orientaci se stromy hodí, ale nepodceňujme křoví.

Za bazální úroveň můžeme považovat třeba mýty, tedy důležité rámcové příběhy. Jsou všudypřítomné, přestože některé kultury jejich přítomnost ve svém domě popírají nebo aspoň nerady vidí (např. křesťané, muslimové a ateisté). Důležitější je, že bez jejich sladění s prostředím by „primitivní“ etnika nepřežila. Kromě poetiky příběhů jde o moudrost mýtů, která se ovšem snadno obrátí v soubor předsudků, když se z jakýchkoli důvodů změní prostředí.


K mýtům mohou patřit základní ponaučení typu přísloví. V některých kulturách je tato vrstva velice rozvinutá, až do podoby tzv. sapienciální (mudroslovné) literatury. Příkladem může být třeba hebrejská kniha Přísloví, ale jde o žánr velice rozšířený od Egypta po Indii.

Filosofie a podobně i věda představují ještě něco jiného, co se zmíněnými vrstvami kulturní tradice sice souvisí, ale chová se svébytně, dokonce i kriticky vůči nim.

 

Plastiky ze subsaharské Afriky. Výstava při Museum Humanum ve Fratres, Rakousko. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Plastiky ze subsaharské Afriky. Výstava při Museum Humanum ve Fratres, Rakousko. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Nehodlám stavět nějakou obecnou hierarchii opřenou o milníky vývoje, byť nějaké ve s vývoji kultur vidíme. Stačí, že zmíněná rozlišení (mýty, sapienciální literatura, filosofie nebo věda) můžeme použít pro orientaci a snadnější domluvu. Také považuji za zbytečné mluvit o tradiční místní filosofii v subsaharské Africe, u australských domorodců nebo původních obyvatel Ameriky – alespoň dokud mi u nich někdo neukáže i něco jiného než moudrost mýtů a přísloví. Nijak je tím neponižuji, proč by potřebovali zrovna filosofii. Filosofie i věda jsou podniky nejen úžasné, ale také tuze nebezpečné. Nemyslím hned na atomovou bombu a biologické zbraně, spíše na tvorbu ideologií. Přítomnost nebo nepřítomnost filosofie nebo vědy je zásadním kritériem v akademickém prostředí, ale ne obecně. Například kvalita piva v hospodě se nepoměřuje přítomností filosofie nebo vědy v ní, ba ani naopak. Ani to nic nevypovídá o poměru důležitosti hospod a filosofických ústavů. Naše společnost má obojí, čímž se vytahujeme, i když si pak s následky nevíme vždy rady, což platí i pro tu hospodu.

 

Vznik filosofie v Řecku

Teď půjde o tu evropskou linii, i když víme, že není jediná, možná ani monofyletická, třeba neroste jen větvením unikátního počátku. O vzniku filosofie v Řecku máme několik mýtů. Například, že ji zavedl Pythagoras. To je zvláštní uzel napříč žánry, že máme mýtus o vzniku filosofie, který se vyskytuje v učebnicích už asi dvě tisíciletí. Latiník (a pod jeho vlivem taky Anglosas nebo pozitivista) by měl mýtus vymýtit ve prospěch fakt, nebo ukázat, že to není mýtus, ale faktum. Jenže to je mýtus, tedy příběh, dokonce skoro bez faktického základu. Mýtus by mohl být moudrý nebo aspoň pěkný (malinko snad je), jenže tohle je mýtus tzv. aitiologický (zdůvodňující něco), a s takovými bývají potíže. Navíc pracuje s etymologií, což je osvědčený nástroj mnoha podivínů. Tak si jej ocitujeme podle Diogena Laertia (I,12):


Filosofii jako první pojmenoval Pythagorás a sebe nazval filosofem [přítelem moudrosti], (…) jak praví Hérakleidés Pontský ve spise O mrtvé ženě. Nikdo z lidí totiž není moudrý, nýbrž jen bůh. Dříve se totiž pro filosofii užívalo názvu „moudrost" (sofia), a moudrým (sofos) se nazýval ten, kdo se jí zabýval z povolání, tedy člověk vrcholné úrovně duše, kdežto filosofem je nazýván ten, kdo dychtivě následuje moudrost.“


Vypadá to jako pramenný doklad. Jenže tento text z 3. století n. l. nemá dostatečnou oporu ve starších pramenech a koliduje s absencí dokladů pro slovo filosofie v době, o které píše. Z doby před Platónem (428-347 před n. l.) máme doložený jediný výskyt slova filosofie, a to u Hippokrata (O starém lékařském umění 20,5). Pochází asi z doby Platónova dětství. Navíc je vůči filosofii kritický, odmítá ji jako formalistní hru se slovy, která příliš důvěřuje reálné pravdivosti logicky platných výroků, a navíc předpokládá existenci něčeho podobného idejím. Kritizovaná nauka samozřejmě musela být starší, snad i pythagorejská, ale ne z doby Pythagorovy. Kritika možná míří také na elejskou školu.


Legenda o Pythagorově určení filosofie je docela pěkná, taky se ujala. Filosof je milovníkem moudrosti! Má však i jiné vady než nehistoričnost. Filosofií by bylo hodně leccos, například sapienciální tradice a valná část umění a vědy. Druhou vadou je, že legenda trochu účelově tlačí na etymologii slova filosofia. V takových složeninách on fil většinou neznamená kdovíjakou lásku, ale spíše náklonost k něčemu. Dobře, filosof je nakloněn moudrosti. Jenže sofia neznamená vždy moudrost, ale také prostou šikovnost. Někdy dokonce vychytralost. Přiznejme si, že i ta k filosofii bohužel občas patří.


Pravidla českého pravopisu nám připravila léčku v podobě slova filozofie. Lidé od fochu to většinou ignorují a píši „s“, a to nikoli z pouhé staromilnosti. Řečtina totiž zná i slovo zofos. Znamená mrákotu, temno. (Pro byrokratické účely je lépe se s tím „z“ smířit, jinak bychom mohli dopadnout jako jeden kolega, jehož profesorské řízení se muselo opakovat, aby se trefilo do tabulkového oboru, tedy se „z“.)

Vraťme se k mýtům o vzniku řecké filosofie. Patří k nim i jiný text u Diogena Laertia (VIII,8), tentokrát o „teoretické“ metafoře Pythagorova filosofování:


Život prý přirovnával ke shromáždění při hrách. Jako tam totiž jedni přicházejí soutěžit, druzí za obchodem a třetí, ti nejlepší, jako diváci (theatai), tak se v životě rodí otrocké duše jako lovci slávy nebo bohatství, ale filosofové jako lovci pravdy.“


Metafora je to průhledně platónská. Její světlou stránkou je ustavení pojmu teorie (theória), viz článek Theórie. Problematická je metafora lovu pravdy. To je oblíbená zábava Platónova, viz článek Platón: Hlavně odtělesněně. (Pythagorejské legendy o vzniku filosofie jsem zmínil už v článku Pythagorejská filosofie, v kontextu toho, co historicky víme o Pythagorovi.)


Předsokratici

Spolehlivé dějiny filosofie bychom mohli klidně začínat až Platónem. Je prvním autorem, který termín filosofie (a příbuzná slova) běžně používá, navíc napsal obrovské dílo, které se zachovalo a navázala na ně rozsáhlá interpretační tradice. Všechno před Platónem je vlastně taková prehistorie filosofie. Hned před Platónem máme Sókrata, ale toho pořádně známe spíše jako Platónovu literární postavu, přestože nepochybně žil a přinejmenším prostřednictvím Platóna podstatně ovlivnil vývoj filosofie. Viz článek Byly všechny Sókratovy nápady moudré?


Tím se dostáváme k „předsokratikům“. To je novodobé označení pro filosofy v dobách před Sókratem, tedy v 6. a 5. století před n. l. Jenže oni sami se filosofy nenazývali, do dějin filosofie je zpětně inkorporovali až Platón a Aristotelés, v posledku pak novodobá ediční a školní tradice. Nebudeme se hádat o nálepku jako firmy o logo, jde přece o obsah. Jenže i ten je mnohdy dost jiný, než tradiční školní filosof očekává. Zásadně odlišná je i část terminologie, v archaické době prakticky veškerá, ba také způsob vedení úvah.


Nepustíme se teď do výkladu jednotlivých předsokratiků, ale všimneme si obecných jevů. Zásadní je už to, že filosofie vzniká souběžně s přírodovědou a historií, viz článek Iónská trojčata – zrození řecké filosofie a vědy v archaické době. Typickým literárním žánrem je „iónská naučná próza“, novinka oné doby (Míléťané, Hérakleitos). Někteří z předsokratiků však klidně píší i v jiných a poměrně nečekaných literárních žánrech, včetně třeba satirického verše nebo epické básně. Dlouho bychom také marně hledali slova, podle kterých laik rozpoznává, že jde o nějakou tu filosofii, například myšlení, pravda, bytí, jsoucno. Místo toho se používají příměry typu „rozpraskaná jako kůra stromu“, „jako deska kamenného sloupu“, „jako píšťala blesku“ (Anaximandros z Mílétu) a různé ilustrující metafory, například proudu řeky nebo vztahu spánku a probuzení (Hérakleitos). Místo logiky se uplatňuje pečlivě budovaná síť vzájemných vztahů klíčových slov, jejich význam je precizován jinak než definicí. Až na pár výjimek se přitom vystačí s běžnými slovy.


Přísně vzato se tohle všechno týká předsokratiků v archaické době, asi tak do roku 490 před n. l. (Ve škole mám starost, jak se s nimi vejít do zimního semestru, a to si Hérakleita nechávám pro liché roky na oba semestry.) Pak ovšem následují předsokratici klasické doby (ve škole jsou povyražením pro letní semestr). Představují most směrem k tomu, co se pak za filosofii většinou považuje a postupně se i takto nazve. Už se objeví i notorické filosofické termíny typu jsoucno, pravda a jim příbuzné (Parmenidés), což taky souvisí se vznikem a aplikací formální logiky. Vytváření divných nových slov v roli pojmů se stane módou. Do toho přijdou sofisté. Ostatně, předěl mezi řeckou archaickou a klasickou dobou patří k nejvýraznějším obecně kulturním předělům, konkurovat mu snad může jen předěl mezi dozvuky renesance a pozdějším novověkem v užším slova smyslu někdy koncem třicetileté války, kdy se objeví i subjekt a vědomí.


Co dál?

Sledovat řeckou filosofii a přírodovědu ve stavu zrodu je fascinující, přinejmenším pro mě. Fandím archaické literatuře a výtvarnému umění, ale to je můj soukromý problém. Obecnější snad může být zkušenost, že používání až nadužívání formalistních jazykových postupů se snadno stává samoúčelným, a že pozdější filosofe je tím často promořena. Pak se spíše než (empirickou) skutečností řídíme jazykovou formou, dostáváme se pod nadvládu jazyka a řečí, málem podobně, jako když v naší době považujeme jazykové modely za málem inteligentní (tím neumenšuji užitečnost překladačů ani použití AI v rozpoznávání patterns ve velkých datech, kritizuji pouze jednostranné spoléhání se na děje čistě uvnitř jazyka). O rizicích nadvlády jazyka a textů psal i Jacques Derrida (1930-2004). Co do míry nadvlády jazyka se dva významní tradiční rivalové, totiž metafyzici a sofisté, ocitají pospolu na téže straně, oproti opatrnějším autorům.


Když slyšíme nějakou výpověď, tak se samozřejmě ptáme, zda je pravdivá, čím je garantovaná. Z valné části nějakou mimojazykovou skutečností, ale také svou logickou strukturou. Přesto rozumný člověk dá přednost třeba i nešikovně vyjádřené pravdivé výpovědi před formálně vybroušeným nesmyslem nebo dokonce lží. Dál nás zajímá, co z daného tvrzení plyne. To je v pořádku, ale ještě zajímavější je opačný postup, totiž zkusit se ptát, proč nás ono téma vlastně tak zajímá, a díky čemu o něm mluvíme právě v onom použitém pojmosloví, a ne nějak jinak. Řada skvělých myšlenek hyne na to, že byly vysloveny v jazyce, který nekriticky přejaly. A nejzajímavější je hledání předpokladů toho všeho, jak o tom vlastně můžeme vědět a mluvit. Mezi předpoklady a předsudky bývá totiž tuze křehký rozdíl. Takovým úvahám se říká hermeneutika. Jedním z jejích mistrů byl například Hans-Georg Gadamer (1900-2002).


Filosofie nemusí mít jen podobu hledání definic a důsledků. Plodnější může být pátrání po předpokladech. Při něm se nerozběhnu po linii formálních úvah jako fretka, někdy může šťourání do předpokladů bolet, protože může leccos zpochybnit, nebo aspoň ukázat, že to dává smysl jen v určité relaci. Umění kriticky relativizovat určitý předpoklad je jedním z důležitých společných jmenovatelů pokroku ve filosofii i vědě.

Zbývá pojednat životy a díla těchto nejstarších filosofů, spíše pre-filosofů, leč to necháme na příště. Oproti tématům tohoto článku to už bude prosté, spíš málem sranda.


Literatura

Zdeněk Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.

Anne Cheng: Dějiny čínského myšlení. Přeložila Olga Lomová aj. Praha: DharmaGaia 2005.

Oldřich Král: Čínská filosofie - Pohled z dějin. 2005.

Jiří Holba: Nágardžuna: Filosofie střední cesty. Praha: Oikúmené 2012.

Jiří Holba: Kauzalita v buddhistickém myšlení. Praha: Oikúmené 2020.

Egon Bondy (Zbyněk Fišer): Indická filosofie: Poznámky k dějinám filosofie 1. Praha: Vokno 1991.

Datum: 30.09.2024
Tisk článku

Související články:

Dražba filosofů     Autor: Zdeněk Kratochvíl (29.11.2019)
Filosofie s kladivem     Autor: Zdeněk Kratochvíl (11.12.2019)
Hérakleitova „politická filosofie“     Autor: Zdeněk Kratochvíl (01.05.2020)
Galileiho fyzika a filosofové     Autor: Zdeněk Kratochvíl (25.05.2020)
Alternativy (dějin) filosofie     Autor: Zdeněk Kratochvíl (18.08.2020)
Iónská trojčata – zrození řecké filosofie a vědy v archaické době     Autor: Zdeněk Kratochvíl (06.10.2020)
Starý mudrc a šikovnej kluk     Autor: Zdeněk Kratochvíl (31.03.2021)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz