Sibiřský husky. Místem vzniku tohoto plemene je Sibiř. V průběhu 19. století se přičiněním obchodníků dostával ze Sibiře do Severní Ameriky. Dnes je husky považován za americké psí plemeno. Kredit:  Pamela Carls, Wikipedia, CC BY-SA 2.0

Saňoví psi jsou zázrakem přírody a jedinečným produktem cílené selekce. Jejich dnešní plemena jsou sice už sto let cíleně šlechtěna na rychlost a vytrvalost, ale ta zdědila solidní základ pro extrémní výkony po psech, kteří žili s lidmi na východní Sibiři už před 15 000 roky. Chov těchto psů spolu s vynálezem lehkých saní dovolil pravěkým lidem osídlit Arktidu od Sibiře přes Aljašku až po Grónsko. Saňoví psi byli vždy bráni jako jedna jediná evoluční větev, která se oddělila od ostatních psů zhruba před 9 500 lety. To se ukázalo jako omyl díky novým analýzám DNA saňových psů provedených týmem Heather J. Husonové z newyorské Cornell University. Jejich výsledky našimi představami o původu saňových psů pořádně zamíchaly. Seznámit se s nimi lze v rukopisu přijatém do tisku ve vědeckém časopise Genome Biology and Evolution.

Heather J. Huson. College of Agriculture and Life Sciences. Kredit: Cornell University

Z analýz DNA sibiřských huskyů, aljašských huskyů, malamutů, grónských psů a dalších plemen vyplynulo, že saňoví psi pocházejí ze dvou odlišných linií arktických psů, které byly vyšlechtěny pravěkými lidmi na severovýchodě sibiřské Arktidy, a to mnohem dříve než se vědci doposud domnívali. Studie také ukázala, že přibližně polovině všech sibiřských huskyů chovaných pro závody psích střežení koluje v žilách příměs krve evropských plemen.

Z jedné linie vzešli dnešní huskyové typičtí menším vzrůstem, což je adaptace na vytrvalostní běh, protože menší tělo se snáze zbavuje nadbytečného tepla vznikajícího intenzivní prací svalů. Druhá linie položila základ plemen, jako je grónský pes a možná i malamut. Tito psi nejsou specialisty na tažení saní, ale Eskymáci je využívají i k lovu. A při soubojích s ledním medvědem, tuleněm nebo mrožem přijde mohutnější tělesná stavba náramně vhod. Arktičtí psi obou linií žili v Eurasii už na konci pleistocénu, tedy přibližně před 11 700 lety. Tím se počátky existence saňových psů posouvají výrazně dál do minulosti.

Aljašský malamut. Kredit: SCMW, Wikipedia, CC BY 3.0

„Lidé pravděpodobně záměrně vybírali psy vhodné k výkonu různých činností,“ píše Husonová se svými kolegy v Genome Biology and Evolution. „To udržovalo souběžně chované populace v relativní reprodukční izolaci.“

Zázračný saňový pes

Pravěcí obyvatelé Sibiře odvedli při šlechtění saňových psů obdivuhodnou práci. Žádné jiné plemeno nevydrží to, co zvládne špičkový saňový pes. Den za dnem běží dlouhé hodiny sněhem a nezastaví ho ani mrazy pod – 40 ° C nebo vichry o rychlosti sto kilometrů v hodině. Má úžasnou termoregulaci. Zima mu začíná být, když teploty klesnou pod – 25 °C, a horkem trpí při teplotách nad +10 °C. Za vytrvalost a odolnost vděčí jedinečnému metabolismu. Na začátku dlouhé, namáhavé cesty se chová tělo saňového psa podobně jako organismus jiných savců. Vyčerpá rezervní energetické látky ze svalů, trpí stresem a jeho svalové buňky vykazují neklamné známky poškození. Jiní zvířecí vytrvalci vydrží takovou zátěž jen omezenou dobu a pak musí nechat tělo zregenerovat. Saňový pes se však začne zotavovat bez toho, že by ubral na výkonu. Po čtyřech dnech dřiny je zpět v kondici, v jaké stál na startu.

Spřežení psů grónských u osady Kulusuk. Kredit: Markus Trienke, Wikipedia, CC BY-SA 2.0

Každý kilogram těla saňových psů vydává osmkrát víc energie, než kolik jí generuje na kilogram tělesné hmotnosti cyklistický profesionál při extrémně náročných etapách Tour de France. Pes proto musí v krmivu bohatém na tuk dostat denně do těla dvanáct tisíc kilokalorií. Pokud by chtěl vytrvalostní běžec držet se saňovými psy krok a doplňovat energii podobným tempem, musel by denně spořádat sedmdesát velkých hamburgerů. I kdyby je dokázal spolykat, nebylo by mu to nic platné, protože postrádá výjimečnou schopnost huskyů bleskurychle ukládat cukry a tuky do svalových buněk a zajistit tak svalům stabilní přísun paliva.

Aby psi získali z cukrů a tuků tolik potřebnou energii, musí je spálit. A k tomu potřebují dostatečný přísun kyslíku. I v tomto ohledu jsou huskyové jedinečně disponovaní. Schopnost zásobovat tělo kyslíkem se měří veličinou VO₂ max. Ta odráží množství čistého kyslíku, které živočich dokáže za určitou dobu napumpovat do organismu. Huskyové mají vysoký základ této okysličovací kapacity. Na každý kilogram hmotnosti těla načerpá i netrénovaný pes každou minutu 175 mililitrů kyslíku. Když je husky v plné formě, stoupá jeho VO₂ max skoro na dvojnásobek a pohybuje se kolem 300 mililitrů kyslíku na kilogram a minutu. Mezi sportovci se pyšní nejvyššími hodnotami VO₂ max profesionální cyklisté. Ti nejzdatnější dosahují hodnot kolem stovky mililitrů kyslíku na kilogram za minutu.

Podobných „vymožeností“ má saňový pes mnohem víc. Jejich genetické pozadí halí z valné části tajemství. Bude zajímavé sledovat jejich odhalování, protože bychom je mohli využít třeba ke zbrzdění propadu fyzických sil seniorů nebo lidí, kteří se nemohou hýbat. Těžit by z nich mohli třeba i astronauti při dlouhodobých pobytech ve stavu mikrogravitace.

Video: Sled Dogs: The Most Extreme Distance Athletes on Earth