Saňoví psi jsou zázrakem přírody a jedinečným produktem cílené selekce. Jejich dnešní plemena jsou sice už sto let cíleně šlechtěna na rychlost a vytrvalost, ale ta zdědila solidní základ pro extrémní výkony po psech, kteří žili s lidmi na východní Sibiři už před 15 000 roky. Chov těchto psů spolu s vynálezem lehkých saní dovolil pravěkým lidem osídlit Arktidu od Sibiře přes Aljašku až po Grónsko. Saňoví psi byli vždy bráni jako jedna jediná evoluční větev, která se oddělila od ostatních psů zhruba před 9 500 lety. To se ukázalo jako omyl díky novým analýzám DNA saňových psů provedených týmem Heather J. Husonové z newyorské Cornell University. Jejich výsledky našimi představami o původu saňových psů pořádně zamíchaly. Seznámit se s nimi lze v rukopisu přijatém do tisku ve vědeckém časopise Genome Biology and Evolution.
Z analýz DNA sibiřských huskyů, aljašských huskyů, malamutů, grónských psů a dalších plemen vyplynulo, že saňoví psi pocházejí ze dvou odlišných linií arktických psů, které byly vyšlechtěny pravěkými lidmi na severovýchodě sibiřské Arktidy, a to mnohem dříve než se vědci doposud domnívali. Studie také ukázala, že přibližně polovině všech sibiřských huskyů chovaných pro závody psích střežení koluje v žilách příměs krve evropských plemen.
Z jedné linie vzešli dnešní huskyové typičtí menším vzrůstem, což je adaptace na vytrvalostní běh, protože menší tělo se snáze zbavuje nadbytečného tepla vznikajícího intenzivní prací svalů. Druhá linie položila základ plemen, jako je grónský pes a možná i malamut. Tito psi nejsou specialisty na tažení saní, ale Eskymáci je využívají i k lovu. A při soubojích s ledním medvědem, tuleněm nebo mrožem přijde mohutnější tělesná stavba náramně vhod. Arktičtí psi obou linií žili v Eurasii už na konci pleistocénu, tedy přibližně před 11 700 lety. Tím se počátky existence saňových psů posouvají výrazně dál do minulosti.
„Lidé pravděpodobně záměrně vybírali psy vhodné k výkonu různých činností,“ píše Husonová se svými kolegy v Genome Biology and Evolution. „To udržovalo souběžně chované populace v relativní reprodukční izolaci.“
Zázračný saňový pes
Pravěcí obyvatelé Sibiře odvedli při šlechtění saňových psů obdivuhodnou práci. Žádné jiné plemeno nevydrží to, co zvládne špičkový saňový pes. Den za dnem běží dlouhé hodiny sněhem a nezastaví ho ani mrazy pod – 40 ° C nebo vichry o rychlosti sto kilometrů v hodině. Má úžasnou termoregulaci. Zima mu začíná být, když teploty klesnou pod – 25 °C, a horkem trpí při teplotách nad +10 °C. Za vytrvalost a odolnost vděčí jedinečnému metabolismu. Na začátku dlouhé, namáhavé cesty se chová tělo saňového psa podobně jako organismus jiných savců. Vyčerpá rezervní energetické látky ze svalů, trpí stresem a jeho svalové buňky vykazují neklamné známky poškození. Jiní zvířecí vytrvalci vydrží takovou zátěž jen omezenou dobu a pak musí nechat tělo zregenerovat. Saňový pes se však začne zotavovat bez toho, že by ubral na výkonu. Po čtyřech dnech dřiny je zpět v kondici, v jaké stál na startu.
Každý kilogram těla saňových psů vydává osmkrát víc energie, než kolik jí generuje na kilogram tělesné hmotnosti cyklistický profesionál při extrémně náročných etapách Tour de France. Pes proto musí v krmivu bohatém na tuk dostat denně do těla dvanáct tisíc kilokalorií. Pokud by chtěl vytrvalostní běžec držet se saňovými psy krok a doplňovat energii podobným tempem, musel by denně spořádat sedmdesát velkých hamburgerů. I kdyby je dokázal spolykat, nebylo by mu to nic platné, protože postrádá výjimečnou schopnost huskyů bleskurychle ukládat cukry a tuky do svalových buněk a zajistit tak svalům stabilní přísun paliva.
Aby psi získali z cukrů a tuků tolik potřebnou energii, musí je spálit. A k tomu potřebují dostatečný přísun kyslíku. I v tomto ohledu jsou huskyové jedinečně disponovaní. Schopnost zásobovat tělo kyslíkem se měří veličinou VO2 max. Ta odráží množství čistého kyslíku, které živočich dokáže za určitou dobu napumpovat do organismu. Huskyové mají vysoký základ této okysličovací kapacity. Na každý kilogram hmotnosti těla načerpá i netrénovaný pes každou minutu 175 mililitrů kyslíku. Když je husky v plné formě, stoupá jeho VO2 max skoro na dvojnásobek a pohybuje se kolem 300 mililitrů kyslíku na kilogram a minutu. Mezi sportovci se pyšní nejvyššími hodnotami VO2 max profesionální cyklisté. Ti nejzdatnější dosahují hodnot kolem stovky mililitrů kyslíku na kilogram za minutu.
Podobných „vymožeností“ má saňový pes mnohem víc. Jejich genetické pozadí halí z valné části tajemství. Bude zajímavé sledovat jejich odhalování, protože bychom je mohli využít třeba ke zbrzdění propadu fyzických sil seniorů nebo lidí, kteří se nemohou hýbat. Těžit by z nich mohli třeba i astronauti při dlouhodobých pobytech ve stavu mikrogravitace.
Video: Sled Dogs: The Most Extreme Distance Athletes on Earth
Jak denisované pomohli Homo sapiens zabydlit Tibet
Autor: Jaroslav Petr (09.12.2021)
Dlouhé dětství šavlozubých smilodonů
Autor: Jaroslav Petr (25.08.2024)
Barva kůže? A co takhle „průhledná“?
Autor: Jaroslav Petr (06.09.2024)
Jak naučit "starého psa" novým kouskům?
Autor: Jaroslav Petr (08.09.2024)
Diskuze:
Mám pocit, že některá srovnání nejsou zcela přesná
Jarda Ticháček,2024-09-16 21:52:45
Oni ti borci, kteří jezdí Tour de France nejsou odkázáni na hamburgery. Ten přísun energie mají zajištěn úplně jinou stravou. A zrovna ti severští psi byli krmeni tím, co i zoufalý eskymák pozřel pouze v případě nejvyšší nouze. Neškvarené sádlo. Tedy asi dvojnásobek energetické hodnoty toho škvařeného.
Do toho je potřeba uvažovat i s různými fázemi zpracování energetických rezerv v těle. Ano, nejprve prijdou na řadu zásoby ve svalech, ovšem po nich už přicházejí na řadu jiné zdroje: energie uložená pro akutní užití v játrech, a to už je dost velký potencionál, se kterým dokáže trénované tělo vydržet hezkých pár dní, dokonce bez úbytku hmotnosti, pak střevní tuky, no a za pár týdnů (na to narážejí chudáci držící ruzné diety) konečně přijde řada na podkožní tuk.
Navíc tuším, že i ten energetický výdej není počítán zcela korektně. Ve spřežení není jeden pes, ale několik, psi netáhnou konstantně, ale dělí se o rázy, výsledkem bude menší spotřeba energie, nežli v konstantním tahu, a navíc jde o proces optimalizovaný postupnou evolucí už minimálně deset let. Ne-li dokonce (pomineme-li prapředky těch psů z doby, kdy je ještě ani nenapadlo uvažovat o něčem tak složitém, jako buňka) ještě o pár let déle. No a pak si člověk najde pár zdrojů, jako třeba tepelná energie v naftě, účinnost spalování v motoru, aby zjistil, že takový pes s kusem kůže s podkožním sádlem že soba, neřkuli tuleně vcelku dobře prosperuje.
A to okysličování možná také nebude tak složité. Málokterý z těch psů tráví večery u piva s krabičkou cigaret, ale při běhu si vesele funí. No a když pětačtyřicetiletý chlap že Staré Paky může sednout na kolo, během dvou dnů opatrné cesty (to aby se moc neunavil) s bagaží na nosiči a na zádech jet do Dánska, tam úspěšně absolvovat cyklistický závod a po něm se vrátit domů (už se nemusel šetřit, takže to s tříhodinovou pauzou - po závodě a necelých třech stovkách km si potřeboval zdřímnout - domu zvládl za šestadvacet hodin, tak na těch psech nevidím nic zajímavého. Vesměs byli dobře živeni, jejich majitelé na nich byli životně závislí, takže je spíše šetřili, a nějaké mimořádné a extrémní situace bývaly také řešeny, když to alespoň trochu šlo, s ohledem na budoucnost. To až když došlo na situaci, kdy se psovod se smečkou začal dělit o nejzbytecnější psy ze smečky, ale tou dobou už se zpravidla podělili o pár mnohem zbytecnějších součástí vybavení.
Nakonec zkušenost subjektivní, anekdotická. Před mnoha lety jsem byl účastníkem profesního kurzu. Čtrnáct dní jsem osm hodin denně strávil v pádlováním v rozvodné řece, která měla 2°C. V nejteplejší dny měl vzduch v závětří a na slunci skoro 9°C. Na té akci nás bylo více. Včetně lidí, kteří v té době padlovali na vrcholové úrovni. Teplé a vydatné večeře, teplé a vydatné snídaně. Jen mezi tím dvanáct hodin pádlování, plavání, přejezdů kolem řeky a odpočinků s přednáškami a svačinami z vlastních zásob. Byl jsem jediný, kdo tam přibral na váze. Možná proto, že mi bylo pětatřicet, zatímco ostatním minimálně o deset méně. A i ti starší z nich pocházeli z jiného prostředí. Jó, ty čundry v každém ročním období, Jack London… Oni požírali vše možné pro sportovce, já si mazal chleba sádlem a krájel špek. Nejen, že jsem ušetřil spoustu peněz, ale oni ztráceli na váze, já vesele tloustl.
V podstatě jsem byl na podobné stravě, jako ti psi. A popravdě řečeno, můj výdej energie byl patrně mnohem větší.
Ano, spal jsem v baráku. Na rozdíl od těch psů. Jenže já nemám srst s posádkou. A mám jiný povrch těla, který by mohl prochladnout. Takže používám spacáky. A se skutečnými mrazy nemám moc zkušenosti. Se starým dekáčem jsem v mládí zvládal pětatřicet pod nulou, ale s ledviňákem a oblečen. Za posledních pětadvacet let jsem venku spal maximálně při mínus pětadvaceti, ve slipech, a ještě mi nestálo za to ten spacák zapínat. Holt kupuji vybavení do mnohem větší zimy. Ale to, že si ten spacák v zimě nezapnu, protože občas potřebují nějaké chlazení není nic proti psům, se kterými sdílím lože. I pětikilový huňatý pes, který je v normální době spát někde v mém podkolení, nebo v podpaží z toho spacáku v zimě uteče. A hezky v teple chrápe tam, kde na něho nasněží, nebo kam se zahrabe.
Ale to není o mé otužilosti (i když ano, jsem otužilý), ale o zkušenosti nejen osobní, ale sdílené. Dnes je mnohem těžší to lidem vysvětlit (už léta se marně pokouším učitelům a dětem, které vozím na akce do přírody, že je hrozná blbost se na noc teple oblékat), ale pravdou je, že termoregulace si často vezme více energie, nežli sportovní zátěž, a neuvěřitelnou pravdou je to, že normální savec na své ochlazování spotřebuje více energie, nežli na své zahřívání.
To k těm psům a výsledkům nějakých vypočtů.
Jó, kdyby ty psy někdo nastěhoval do nitra Antarktidy bez zásobování, ale na severní polokouli? Myslím, že by stálo za pečlivý výzkum něco úplně jiného. Třeba to, že ti psi hromadně nehynuli na problémy způsobené obezitou.
I když pokud vím, neměli k tomu daleko. Krom těch extrémních případů, které jsem zmínil, ti psi sloužili jako významná položka stravování. Tedy zásobárna energie. Takže nějaké saně byly spíše ozdobou a dortu.
Re: Mám pocit, že některá srovnání nejsou zcela přesná
Michal 01,2024-09-17 10:32:29
S těmi reservami nemáte pravdu. Sacharidové zásoby v játrech a ve svalech spotřebjete při intensivním pohybu v zásadě během jednoho dne. Potom máme zásoby tukové, kterých je násobně víc, takže ano, ty nám vydrží dlouho. Další věc je energetický metabolismus - pokud mají psíci dobře vyvinutou schopnost oxidativní fosforylace z tukových zásob, což asi mají vzhledem k dostupné stravě, tak to je další výhoda proti člověku, který přece jenom tvoří ATP "radjěi" ze sacharidů. No a jestli mají maximální spotřebu kyslíku 300 ml/min/kg, tak jsou to opravdu nejlepší vytrvalci.
Re: Re: Mám pocit, že některá srovnání nejsou zcela přesná
Kaja Kovařík,2024-09-17 23:11:00
To Jardovi nevysvětlíte. On Čtrnáct dní osm hodin denně pádlováním v rozvodné řece, která měla 2°C a to díky sádlu a špeku. Argumentovat nějakým ATP a spotřebou kyslíku... on už si autora, stejně jako výzkumný tým, zaškatulkoval.
Re: Re: Mám pocit, že některá srovnání nejsou zcela přesná
F M,2024-09-19 01:58:06
Na to vyčerpání zásob glykogenu ve svalech i játrech stačí pro trénovaného závodníka delší maraton ideálně na horském kole, každopádně něco s vyššími intenzitami, ale jen proto, že je nespotřebovává pořád a neustále "doplňuje cukry". Pro netrénovaného jedince nevydrží ani doslova pár hodin jakéhokoli intenzivního výkonu. Tréninkem se, kromě obsahu glykogenu ve svalech (malinko do 1%) zlepšuje i ten rozsah výkonu kdy se ještě na ten glykogen "nemusí sahat", ten tělo i s ohledem na mozek dává nerad.
Nevím jestli jsou ti psi nejlepší, nemám takový přehled abych to tvrdil jistě, minimálně je tu hmyz/celý a zbytek živočišné říše, ale ve srovnání s člověkem jsou to nesrovnatelné výkony. A ještě bonusově jsou přímo neskutečně chlupatí/huňatí, tedy až je škoda, že to nejsou domácí mazlíčci.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce