Různých antických zpodobnění vozatajů je fůra, ale zřetelně z nich vystupuje slavná socha zvaná Vozataj delfský. Napřed si ji ukážeme a popíšeme, pak okomentujeme její výtvarný styl, který tehdy patřil k novinkám. Všimneme si tématu vozataje jako vlivné metafory, zvláště v Platónově podobenství o duši. Nakonec si ukážeme zpodobnění vozatajů v různých epochách a výtvarných žánrech, včetně problémů s identifikací figur, a připojíme porovnání s metaforou kormidelníka.

Vozataj delfský

Vozataj delfský, zachovaná část před nárysem celého sousoší s dalšími torzy. Kredit: Václav Moravec, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Fragmenty koní a pomocníka v kresbě celého sousoší. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Bronzová socha se našla roku 1896 při vykopávkách v Apollónově svatyni v Delfách. Nápis na podstavci praví, že ji Apollónovi věnoval Polyzalos, to byl vládce (tyran) řeckého města Gela na jihu Sicílie. Vlastně se zachovalo jen torzo sousoší, naštěstí obnáší celého vozataje. Celek zpodobňoval kvadrigu, tedy čtyřspřeží. Žalostná torza koní a pomocníka vidíme ve vitríně vedle zachované sochy. Bronz má spíše modrozelenou než zelenou patinu, což je pro zdejší nálezy typické; o této zvláštnosti starších bronzů v Delfách psal už kolem roku 100 n. l. Plútarchos. (Viz článek Slavné věštby z Delf – a pokusy o demytologizaci věštění.) Socha se váže k Pythijským hrám v Delfách, tedy na oslavu Apollónova vítězství nad Pythónem, ale taky k uctění památky zabitého hada nebo draka. Viz článek Delfy – nejstarší vrstvy kultu. Sláva vítězům, čest poraženým! To platilo nejen ve sportu.

Vozataj z Delf, 478 až 473 před n. l. Bronz, vysoký 182 cm. Raně klasický přísný styl. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vozataj z Delf, 478 až 473 před n. l. Bronz, 182 cm. Raně klasický přísný styl. Kredit: Gunnar Bach Pedersen, Wikimedia Commons. Public domain.

Vozataj není zobrazen při závodě, ale po něm, jako vítěz při slavnostním kole. Navíc to není závodník sám, nýbrž jeho donátor, Polyzalos z Gely, byť v idealizované podobě. Reálně zvítězil jeho jezdec a jeho koně. Proto je vozataj slavnostně oblečený a nikoli nahý nebo jen s širokým pásem v roli bezpečnostního vázání. Drží opratě, podle toho se vozataj řecky zve héniochos, ten, „který drží opratě“. Je zpodoben v životní velikosti, vysoký 182 cm. Je stylizován jako vysoký a štíhlý velice mladý muž. Oči z tmavého skla a běloby dodávají soše živý výraz. Řasy jsou stříbrné. Po stříbrné inkrustaci čelenky a měděné inkrustaci rtů zůstaly jenom stopy.

Dílo vzniklo krátce po hrách roku 478 (nebo 474) před n. l. Jeho autorem je nejspíš sochař Pythagorás z Rhegia, původně ze Samu, který v té době působil v jižní Itálii. Nesmíme ho však zaměňovat se stejnojmenným filosofem a divotvůrcem, na to upozorňují už antičtí autoři.

Celý nález vystavuje Archeologické muzeum v Delfách (inv. č. 3484, 3520, 3540).

Přísný styl rané klasické doby

Vozataj z Delf. Raně klasický přísný styl. Kredit: Yair-haklai, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Vozataj z Delf. Raně klasický přísný styl. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ještě o generaci dříve se mladí muži zobrazovali silně stylizovaně jako nadčasoví mladíci, viz článek Kúrové – sochy mladíků z řecké archaické doby. Nápadným evolučním pokračováním kúrů jsou v klasické době sochy atletů a efébů, liší se však realističtějším „anatomickým“ provedením a efébové i nějakým kouskem oděvu přes ramena. Navíc mívají individuální výraz a jsou doma v reálném čase, zatímco kúros byl symbolem mimo čas. Jinou metamorfózu kúrů mohou představovat podoby vozatajů. Jejich dynamické provedení ovšem časem smaže stopy dřívějšího výtvarného vývoje.

Vozataj z Delf už patří klasické době. Stojí na jejím začátku, málem doslova. Novinkou je realističtější zpodobnění postavy i oděvu a výrazně větší sebevědomí. Navíc v konkrétní akci. Dozvuky archaické stylizace však ještě zůstávají patrné. V případě vozataje se jakási zbytková strnulost obličeje i celé figury vyloží jako soustředění. Využije se.

Tím jsme si popsali také specifický výtvarný styl, který se objevil hned na začátku řecké klasické doby. Říká se mu „přísný styl“ (severe style) rané klasiky, někdy „strohý styl“, tedy v porovnání s tím, co přijde později. (Původně byl termín zaveden v němčině, Strenger Stil.) Řeckému sochařství dominoval v době od 490 do skoro 450 před n. l. Výsostnými příklady jsou Vozataj z Delf a pak metopy Diova chrámu v Olympii. Feidiás pak na umění přísného stylu navázal řadou dalších novinek, např. rozvolněním pozice těla a větším důrazem na děj.

V dějinách řecké filosofie to časově i stylem myšlení odpovídá předsokratikům rané klasické doby (Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos), tedy po Míléťanech a Hérakleitovi koncem doby archaické, ale před sofisty a Sókratem, potažmo Platónem. V krásné literatuře zase době doznívání slávy lyriků a zrození žánrů tragédie a komedie.

Pak už přijde dynamičtější a někdy až rozevláté realistické sochařství pozdější řecké klasické doby.

Soustředění

Vozataj z Delf. Raně klasický přísný styl. Kredit: Vicenç Valcárcel Pérez, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vozataj z Delf, bronz. Raně klasický přísný styl. Kredit: Karmakolle, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Vozataj se musí soustředit. Musí sice pozorně vnímat bezprostřední okolí, ale rozhodující je koncentrace na řešení momentální situace, zvláště v ostrých zatáčkách. Říká se, že závody spřežení byly moderním závodům formule 1 podobné tím, že kdo jede do zatáčky pomaleji, než je možné, tak nevyhraje, zatímco ten, kdo o fous rychleji, se zabije. Sochy vozatajů vyjadřují krajní soustředění. Role motivu soustředění při zobrazování vozatajů ovlivnila také přechod od metafory otevřenosti vůči světu k metafoře koncentrace, viz článek Máme se soustředit – nebo vnímat okolí?

Platónovo podobenství o intelektu jako vozataji života

Vozataj vůz netáhne, veze se, leč zapotí se soustředěním, nutným k optimálnímu řízení. Fyzickým výkonem se zapotí koně. To je jádro metafory vozataje, které Platón využil k popisu sil lidského života, struktury duše. Je to jedna z nestarších předloh psychofyzické jednoty člověka, korigující jiné Platónovy popisy duše, které jsou ostřeji dualistické a dokonce reinkarnační. Ale současně také vyznání intelektuála o intelektuální povaze řízení čehokoli.

Platónovo podobenství není tak prosté, že by vozataj znázorňoval duši nebo dokonce jakousi „mysl“, zatímco vůz tělo. Tak by to viděl leckterý novověký člověk, například Descartes a jeho následovníci, umanutí absurdním dualismem mysli a těla (mind and body problem). Platón představuje podobenství o celém spřežení jako o silách života, výslovně o vozataji a koních. Koně má Platón v textu pouze dva, nemíní kvadrigu.

Římská freska vozataje s korunou a palmovou ratolestí, symboly vítězství. Ostia Antica, 2. století n. l. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Obsáhlý popis v dialogu Faidros (p. 246) se zabývá rolemi řidiče a tažných sil. Vůdčí roli má samozřejmě řidič (vozataj), v podobenství reprezentuje intelekt (nús). Ten u Platóna není totéž, co rozum (dianoia), který je pouze služebnou nižší funkcí intelektu, i když ne tělesnou (málem formálně mechanickou). Nicméně racionalita k intelektu patří, byť jde o obecnější sílu, vztahující se k celku, neredukovatelnou na mechanicky formální postup.

Tažné síly jsou dvě. V tradičních překladech a výkladech jejich rolí často potkáváme dost divná obrozenecká slova, nicméně co do významu je to jednoduché. Jde o emoce (jeden kůň) a o vitální až fyziologické síly (druhý kůň). Nezapomínejme, že duše je stále ještě slovem pro život, a že teď jde o jeho jakési složky, včetně fyziologie, tedy té složky, kterou člověk naší doby považuje za tělesnou, asi celkem právem. Chceme-li Platóna pochopit, musíme nechat stranou dualismus duše zúžené na mysl a těla zúženého na prostorovou rozsažnost.

Při cestě životem potkáváme věci krásné i ošklivé, přitažlivé i odpuzující. To samozřejmě probouzí emoce. Emoční „kůň“ je přitahován pěknou loukou, potravou, pěknou kobylkou, jindy by chtěl prchnout před nějakou hrozbou nebo se vzteknout. „Kůň“ fyziologických sil je připraven trávit, kopulovat nebo utíkat, dokonce by to hned dělal. Vozataj drží oba koně opratěmi, takže jim to dovolí jenom někdy, i když se občas vzpouzejí. Někdy oba koně běží pospolu, byť ne vždy tam, kam je potřeba. Například když mi někdo v metru šlápne na nohu, je fyziologická i emoční odezva zřejmá, zabolí to a naštvu se, a intelekt hrozí výpadkem. Jindy se koně málem perou i mezi sebou; třeba při pohledu na krásně upravené jídlo z něčeho, co já nerad, nemluvě o háklivějších situacích. Někdy koně samy táhnout tak, jak by velel intelekt. To je prý ta kýžená harmonie v duši.

V horších případech může hrozit, že vozataj tažné životní síly poškodí, jenže sám přece táhnout nebude, nemá k tomu sílu a neumí to. Intelekt se výtečně uplatňuje v nepohodě, zvláště v mírné nepohodě, nebo v pohodě jako kultivovaná zábava. V běžných situacích málem není potřeba (pivovarská kobyla trefí sama) a v krajním maléru nám už moc nepomůže. I v krajní slasti by mohl spíš překážet, ale to by Platón nerad slyšel.

V širším Platónově kontextu jde o vedení cesty života jako o řízení sil, které reagují na působení Eróta, a to na všemožných úrovních, nejen na té, které my říkáme erotika. Prostě leccos nás přitahuje, jinak bychom vůbec nežili, „nikam nejeli“; jenže nemáme vždy skočit po první nabídce jako námořník po dlouhé plavbě, ať jde o jídlo a pití nebo sex. Proto vozataj občas brzdí, jindy naopak pobízí, nejčastěji určuje optimální směr. (Viz články Sublimace erotiky podle Platóna, alias filosofie a Platón: Hlavně odtělesněně.)

Jedním z problémů tohoto Platónova podobenství je, že jde o sebepotvrzující výrok. Známe výroky, u kterých nejde v první řadě o to, zda jsou pravdivé, nýbrž že působí. Například platový výměr. Také potvrzují sebe sama. Například rozhodnutí o přijetí nebo o trestu, i když tam je alespoň hypoteticky možné odvolání. Platónovo podobenství o vozataji má tu zvláštní vlastnost, že jakmile bylo vysloveno, je obtížné o něm pochybovat. To bychom pak mohli svěřit vedení života něčemu iracionálnímu. Až do vyslovení tohoto podobenství nebyla o nějaké iracionalitě ve vedení řeč, až poté se stává strašidlem.

Také není náhoda, že při závodech spřežení jde o děj na upravené dráze, jako na cvičišti nebo ve škole. Přece jenom je to však děj při posvátných hrách, při kterém navíc jde o život. A i mimo sportovní závody se po cestách a někdy i necestách pohybuje mnoho různých spřežení.

Socha Vozataj z Delf vypadá přímo jako ilustrace k Platónovu podobenství, byť je o necelé století starší. Je vedlejší, zda Platón v Delfách sochu viděl nebo ne, zda jde o homologii (zdědění) nebo analogii (souběžný vývoj).

Vozataj v různých epochách a výtvarných žánrech

Zatím jsme viděli velkou bronzovou sochu vozataje z rané klasické doby a fresku až z dob římského císařství. Časová, žánrová i etnická škála zobrazování vozatajů je však mnohem širší. Vozataje zobrazovali už Chetité, současně s Řeky také Etruskové. Z Řecka známe i docela staré drobné terakoty vozatajů a samozřejmě četné vázové malby, počínaje už uměním mykénské doby (tedy heladské pozdní doby bronzové, viz článek Mykénská keramika). Omezíme se teď na několik ilustrací z průběhu archaické doby.

Vůz a vozataj. Drobná terakota sestavená z fragmentů. Obětina z pohřební hranice, 725 před n. l. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Mladík, asi vozataj, drobný bronz. Severní Etrurie, 650 až 600 př. n. l. Národní muzeum v Praze, NM-H10 3165. Nevystavuje se. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pohřební terakota na obrázku vlevo patří striktně vzato ještě ke „geometrickému“ období. Stylizace je krásně neumělá. Možná to byla dětská hračka.

Vozataj s kvadrigou. Atická černo-figurová amfora, 510 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Maličká bronzová soška na fotce vpravo představuje přechod od stylizace geometrického období k typičtější archaické. Navíc v etruském prostředí, ale to je teď vedlejší. Mladík, nejspíš vozataj, asi v rukou svíral otěže. (Fotka je ze zrušené výstavy české antické sbírky „Umění starého světa“ roku 2015 v NG v Praze, v paláci Kinských.)

Vázová malba vozataje s kvadrigou z pozdní archaické doby už Vozataje z Delf výrazně předjímá. Časově ji od něj dělí už jenom něco přes třicet let. Je mu hodně podobná, přestože technologicky je konzervativní, nevyužívá červeno-figurovou techniku, která se objevila už před koncem archaické doby. Malba by mohla posloužit i pro rekonstrukci delfského sousoší. Vozataj je už také ve slavnostním. Při malbě vozataje i koní měl ovšem malíř oproti sochaři přece jenom trochu jednodušší práci, malba je jen dvojrozměrná. A perspektiva (v geometrickém smyslu slova) zatím ještě nevstoupila do hry.

Vozatajové, kúrové, obětníci

Vozatajů je prostě fůra, ale občas máme potíže s jednoznačnou identifikací. Za vozataje bez zachovaných koní můžeme omylem považovat třeba sochy Apollóna (bez zachování luku), ve starší době kúry.

Maličký bronzový kúros (19,6 cm) v daidalském stylu, 620 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Mladík přináší oběť. Samos, Héřina svatyně. Drobný bronz, 540-520 před n. l. Altes Museum Berlin, Inv. č. 31098. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Soška vlevo představuje tzv. daidalský styl rané archaické doby (viz článek Daidalské sochy). Je to dar do Delf, vyrobený na řecké Krétě. V popisech se označuje jako kúros, tedy mladík. Snad je to spíše vozataj, soudě dle širokého pásu (sloužil jako bezpečnostní) a toho, že v rukou držel nejspíše opratě. Leč kdo ví, mladík je to tak jako tak. Na jeho výrazu se možná podepisuje také orientalizující styl.

Zato mladík na obrázku vpravo není vozataj, ač jsem si to dlouho myslel. Přináší oběť Héře.

Vozataj a kormidelník

Řecká antika znala i jinou metaforu řízení, metaforu kormidelníka. Ten také loď nepohání, ale „pouze“ řídí. V antickém pojetí mu všichni na lodi svěřují své životy, veslaři a lodníci u plachet navíc výsledek své námahy. Kormidelník (kybernétés) se také soustředí, ale na optimálním řízení se se v jeho případě mnohem výrazněji podílí vnímavost vůči širokému okolí a znalost kontextů, např. mořských proudů, skalisek, počasí a navigačních hvězd. Na rozdíl od vozataje se nepohybuje na upravené dráze a jeho cesta je delší. To by bylo téma na jiné říkání.

S trochou nadsázky lze předběžně říct, že převážně koncentrická metafora vozataje je suchozemským a upjatějším protipólem metafory kormidelníka. Jsou to dva způsoby řízení, ale i dva způsoby pojetí lidství a vztahů ke světu. Cíl je ovšem tentýž, uspět a přežít.

Literatura

Platón: Faidros. Přeložil František Novotný. Praha: Laichter 1948, Oikúmené 1993.

Jan Bouzek, Iva Ondřejová: Periklovo Řecko. Praha: Mladá fronta 1989. (I když se věnuje spíše době o něco pozdější.)

Jan Bouzek, Iva Ondřejová: Řecké umění: Učební texty + Obrazová příloha (2 svazky). Praha (suppl. Hercynia VIII) 2004.

Článek Charioteer of Delphi na anglické Wikipedii.

Článek Severe style na anglické Wikipedii.

Kategorie Charioteer of Delphi Delphi na Wikimedia Commons.