Různých antických zpodobnění vozatajů je fůra, ale zřetelně z nich vystupuje slavná socha zvaná Vozataj delfský. Napřed si ji ukážeme a popíšeme, pak okomentujeme její výtvarný styl, který tehdy patřil k novinkám. Všimneme si tématu vozataje jako vlivné metafory, zvláště v Platónově podobenství o duši. Nakonec si ukážeme zpodobnění vozatajů v různých epochách a výtvarných žánrech, včetně problémů s identifikací figur, a připojíme porovnání s metaforou kormidelníka.
Vozataj delfský
Vozataj delfský, zachovaná část před nárysem celého sousoší s dalšími torzy. Kredit: Václav Moravec, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Fragmenty koní a pomocníka v kresbě celého sousoší. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Bronzová socha se našla roku 1896 při vykopávkách v Apollónově svatyni v Delfách. Nápis na podstavci praví, že ji Apollónovi věnoval Polyzalos, to byl vládce (tyran) řeckého města Gela na jihu Sicílie. Vlastně se zachovalo jen torzo sousoší, naštěstí obnáší celého vozataje. Celek zpodobňoval kvadrigu, tedy čtyřspřeží. Žalostná torza koní a pomocníka vidíme ve vitríně vedle zachované sochy. Bronz má spíše modrozelenou než zelenou patinu, což je pro zdejší nálezy typické; o této zvláštnosti starších bronzů v Delfách psal už kolem roku 100 n. l. Plútarchos. (Viz článek Slavné věštby z Delf – a pokusy o demytologizaci věštění.) Socha se váže k Pythijským hrám v Delfách, tedy na oslavu Apollónova vítězství nad Pythónem, ale taky k uctění památky zabitého hada nebo draka. Viz článek Delfy – nejstarší vrstvy kultu. Sláva vítězům, čest poraženým! To platilo nejen ve sportu.
Vozataj z Delf, 478 až 473 před n. l. Bronz, vysoký 182 cm. Raně klasický přísný styl. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Vozataj z Delf, 478 až 473 před n. l. Bronz, 182 cm. Raně klasický přísný styl. Kredit: Gunnar Bach Pedersen, Wikimedia Commons. Public domain.
|
Vozataj není zobrazen při závodě, ale po něm, jako vítěz při slavnostním kole. Navíc to není závodník sám, nýbrž jeho donátor, Polyzalos z Gely, byť v idealizované podobě. Reálně zvítězil jeho jezdec a jeho koně. Proto je vozataj slavnostně oblečený a nikoli nahý nebo jen s širokým pásem v roli bezpečnostního vázání. Drží opratě, podle toho se vozataj řecky zve héniochos, ten, „který drží opratě“. Je zpodoben v životní velikosti, vysoký 182 cm. Je stylizován jako vysoký a štíhlý velice mladý muž. Oči z tmavého skla a běloby dodávají soše živý výraz. Řasy jsou stříbrné. Po stříbrné inkrustaci čelenky a měděné inkrustaci rtů zůstaly jenom stopy.
Dílo vzniklo krátce po hrách roku 478 (nebo 474) před n. l. Jeho autorem je nejspíš sochař Pythagorás z Rhegia, původně ze Samu, který v té době působil v jižní Itálii. Nesmíme ho však zaměňovat se stejnojmenným filosofem a divotvůrcem, na to upozorňují už antičtí autoři.
Celý nález vystavuje Archeologické muzeum v Delfách (inv. č. 3484, 3520, 3540).
Přísný styl rané klasické doby
Vozataj z Delf. Raně klasický přísný styl. Kredit: Yair-haklai, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
|
Vozataj z Delf. Raně klasický přísný styl. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Ještě o generaci dříve se mladí muži zobrazovali silně stylizovaně jako nadčasoví mladíci, viz článek Kúrové – sochy mladíků z řecké archaické doby. Nápadným evolučním pokračováním kúrů jsou v klasické době sochy atletů a efébů, liší se však realističtějším „anatomickým“ provedením a efébové i nějakým kouskem oděvu přes ramena. Navíc mívají individuální výraz a jsou doma v reálném čase, zatímco kúros byl symbolem mimo čas. Jinou metamorfózu kúrů mohou představovat podoby vozatajů. Jejich dynamické provedení ovšem časem smaže stopy dřívějšího výtvarného vývoje.
Vozataj z Delf už patří klasické době. Stojí na jejím začátku, málem doslova. Novinkou je realističtější zpodobnění postavy i oděvu a výrazně větší sebevědomí. Navíc v konkrétní akci. Dozvuky archaické stylizace však ještě zůstávají patrné. V případě vozataje se jakási zbytková strnulost obličeje i celé figury vyloží jako soustředění. Využije se.
Tím jsme si popsali také specifický výtvarný styl, který se objevil hned na začátku řecké klasické doby. Říká se mu „přísný styl“ (severe style) rané klasiky, někdy „strohý styl“, tedy v porovnání s tím, co přijde později. (Původně byl termín zaveden v němčině, Strenger Stil.) Řeckému sochařství dominoval v době od 490 do skoro 450 před n. l. Výsostnými příklady jsou Vozataj z Delf a pak metopy Diova chrámu v Olympii. Feidiás pak na umění přísného stylu navázal řadou dalších novinek, např. rozvolněním pozice těla a větším důrazem na děj.
V dějinách řecké filosofie to časově i stylem myšlení odpovídá předsokratikům rané klasické doby (Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Anaxagorás, Leukippos), tedy po Míléťanech a Hérakleitovi koncem doby archaické, ale před sofisty a Sókratem, potažmo Platónem. V krásné literatuře zase době doznívání slávy lyriků a zrození žánrů tragédie a komedie.
Pak už přijde dynamičtější a někdy až rozevláté realistické sochařství pozdější řecké klasické doby.
Soustředění
Vozataj z Delf. Raně klasický přísný styl. Kredit: Vicenç Valcárcel Pérez, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Vozataj z Delf, bronz. Raně klasický přísný styl. Kredit: Karmakolle, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
|
Vozataj se musí soustředit. Musí sice pozorně vnímat bezprostřední okolí, ale rozhodující je koncentrace na řešení momentální situace, zvláště v ostrých zatáčkách. Říká se, že závody spřežení byly moderním závodům formule 1 podobné tím, že kdo jede do zatáčky pomaleji, než je možné, tak nevyhraje, zatímco ten, kdo o fous rychleji, se zabije. Sochy vozatajů vyjadřují krajní soustředění. Role motivu soustředění při zobrazování vozatajů ovlivnila také přechod od metafory otevřenosti vůči světu k metafoře koncentrace, viz článek Máme se soustředit – nebo vnímat okolí?
Platónovo podobenství o intelektu jako vozataji života
Vozataj vůz netáhne, veze se, leč zapotí se soustředěním, nutným k optimálnímu řízení. Fyzickým výkonem se zapotí koně. To je jádro metafory vozataje, které Platón využil k popisu sil lidského života, struktury duše. Je to jedna z nestarších předloh psychofyzické jednoty člověka, korigující jiné Platónovy popisy duše, které jsou ostřeji dualistické a dokonce reinkarnační. Ale současně také vyznání intelektuála o intelektuální povaze řízení čehokoli.
Platónovo podobenství není tak prosté, že by vozataj znázorňoval duši nebo dokonce jakousi „mysl“, zatímco vůz tělo. Tak by to viděl leckterý novověký člověk, například Descartes a jeho následovníci, umanutí absurdním dualismem mysli a těla (mind and body problem). Platón představuje podobenství o celém spřežení jako o silách života, výslovně o vozataji a koních. Koně má Platón v textu pouze dva, nemíní kvadrigu.
,_Ostia_Antica_(29433417065).jpg){kind=link}
Obsáhlý popis v dialogu Faidros (p. 246) se zabývá rolemi řidiče a tažných sil. Vůdčí roli má samozřejmě řidič (vozataj), v podobenství reprezentuje intelekt (nús). Ten u Platóna není totéž, co rozum (dianoia), který je pouze služebnou nižší funkcí intelektu, i když ne tělesnou (málem formálně mechanickou). Nicméně racionalita k intelektu patří, byť jde o obecnější sílu, vztahující se k celku, neredukovatelnou na mechanicky formální postup.
Tažné síly jsou dvě. V tradičních překladech a výkladech jejich rolí často potkáváme dost divná obrozenecká slova, nicméně co do významu je to jednoduché. Jde o emoce (jeden kůň) a o vitální až fyziologické síly (druhý kůň). Nezapomínejme, že duše je stále ještě slovem pro život, a že teď jde o jeho jakési složky, včetně fyziologie, tedy té složky, kterou člověk naší doby považuje za tělesnou, asi celkem právem. Chceme-li Platóna pochopit, musíme nechat stranou dualismus duše zúžené na mysl a těla zúženého na prostorovou rozsažnost.
Při cestě životem potkáváme věci krásné i ošklivé, přitažlivé i odpuzující. To samozřejmě probouzí emoce. Emoční „kůň“ je přitahován pěknou loukou, potravou, pěknou kobylkou, jindy by chtěl prchnout před nějakou hrozbou nebo se vzteknout. „Kůň“ fyziologických sil je připraven trávit, kopulovat nebo utíkat, dokonce by to hned dělal. Vozataj drží oba koně opratěmi, takže jim to dovolí jenom někdy, i když se občas vzpouzejí. Někdy oba koně běží pospolu, byť ne vždy tam, kam je potřeba. Například když mi někdo v metru šlápne na nohu, je fyziologická i emoční odezva zřejmá, zabolí to a naštvu se, a intelekt hrozí výpadkem. Jindy se koně málem perou i mezi sebou; třeba při pohledu na krásně upravené jídlo z něčeho, co já nerad, nemluvě o háklivějších situacích. Někdy koně samy táhnout tak, jak by velel intelekt. To je prý ta kýžená harmonie v duši.
V horších případech může hrozit, že vozataj tažné životní síly poškodí, jenže sám přece táhnout nebude, nemá k tomu sílu a neumí to. Intelekt se výtečně uplatňuje v nepohodě, zvláště v mírné nepohodě, nebo v pohodě jako kultivovaná zábava. V běžných situacích málem není potřeba (pivovarská kobyla trefí sama) a v krajním maléru nám už moc nepomůže. I v krajní slasti by mohl spíš překážet, ale to by Platón nerad slyšel.
V širším Platónově kontextu jde o vedení cesty života jako o řízení sil, které reagují na působení Eróta, a to na všemožných úrovních, nejen na té, které my říkáme erotika. Prostě leccos nás přitahuje, jinak bychom vůbec nežili, „nikam nejeli“; jenže nemáme vždy skočit po první nabídce jako námořník po dlouhé plavbě, ať jde o jídlo a pití nebo sex. Proto vozataj občas brzdí, jindy naopak pobízí, nejčastěji určuje optimální směr. (Viz články Sublimace erotiky podle Platóna, alias filosofie a Platón: Hlavně odtělesněně.)
Jedním z problémů tohoto Platónova podobenství je, že jde o sebepotvrzující výrok. Známe výroky, u kterých nejde v první řadě o to, zda jsou pravdivé, nýbrž že působí. Například platový výměr. Také potvrzují sebe sama. Například rozhodnutí o přijetí nebo o trestu, i když tam je alespoň hypoteticky možné odvolání. Platónovo podobenství o vozataji má tu zvláštní vlastnost, že jakmile bylo vysloveno, je obtížné o něm pochybovat. To bychom pak mohli svěřit vedení života něčemu iracionálnímu. Až do vyslovení tohoto podobenství nebyla o nějaké iracionalitě ve vedení řeč, až poté se stává strašidlem.
Také není náhoda, že při závodech spřežení jde o děj na upravené dráze, jako na cvičišti nebo ve škole. Přece jenom je to však děj při posvátných hrách, při kterém navíc jde o život. A i mimo sportovní závody se po cestách a někdy i necestách pohybuje mnoho různých spřežení.
Socha Vozataj z Delf vypadá přímo jako ilustrace k Platónovu podobenství, byť je o necelé století starší. Je vedlejší, zda Platón v Delfách sochu viděl nebo ne, zda jde o homologii (zdědění) nebo analogii (souběžný vývoj).
Vozataj v různých epochách a výtvarných žánrech
Zatím jsme viděli velkou bronzovou sochu vozataje z rané klasické doby a fresku až z dob římského císařství. Časová, žánrová i etnická škála zobrazování vozatajů je však mnohem širší. Vozataje zobrazovali už Chetité, současně s Řeky také Etruskové. Z Řecka známe i docela staré drobné terakoty vozatajů a samozřejmě četné vázové malby, počínaje už uměním mykénské doby (tedy heladské pozdní doby bronzové, viz článek Mykénská keramika). Omezíme se teď na několik ilustrací z průběhu archaické doby.
Vůz a vozataj. Drobná terakota sestavená z fragmentů. Obětina z pohřební hranice, 725 před n. l. Muzeum Staré agory v Athénách. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
|
Mladík, asi vozataj, drobný bronz. Severní Etrurie, 650 až 600 př. n. l. Národní muzeum v Praze, NM-H10 3165. Nevystavuje se. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Pohřební terakota na obrázku vlevo patří striktně vzato ještě ke „geometrickému“ období. Stylizace je krásně neumělá. Možná to byla dětská hračka.
.jpg){kind=link}
Maličká bronzová soška na fotce vpravo představuje přechod od stylizace geometrického období k typičtější archaické. Navíc v etruském prostředí, ale to je teď vedlejší. Mladík, nejspíš vozataj, asi v rukou svíral otěže. (Fotka je ze zrušené výstavy české antické sbírky „Umění starého světa“ roku 2015 v NG v Praze, v paláci Kinských.)
Vázová malba vozataje s kvadrigou z pozdní archaické doby už Vozataje z Delf výrazně předjímá. Časově ji od něj dělí už jenom něco přes třicet let. Je mu hodně podobná, přestože technologicky je konzervativní, nevyužívá červeno-figurovou techniku, která se objevila už před koncem archaické doby. Malba by mohla posloužit i pro rekonstrukci delfského sousoší. Vozataj je už také ve slavnostním. Při malbě vozataje i koní měl ovšem malíř oproti sochaři přece jenom trochu jednodušší práci, malba je jen dvojrozměrná. A perspektiva (v geometrickém smyslu slova) zatím ještě nevstoupila do hry.
Vozatajové, kúrové, obětníci
Vozatajů je prostě fůra, ale občas máme potíže s jednoznačnou identifikací. Za vozataje bez zachovaných koní můžeme omylem považovat třeba sochy Apollóna (bez zachování luku), ve starší době kúry.
Maličký bronzový kúros (19,6 cm) v daidalském stylu, 620 před n. l. Archeologické muzeum v Delfách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Mladík přináší oběť. Samos, Héřina svatyně. Drobný bronz, 540-520 před n. l. Altes Museum Berlin, Inv. č. 31098. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Soška vlevo představuje tzv. daidalský styl rané archaické doby (viz článek Daidalské sochy). Je to dar do Delf, vyrobený na řecké Krétě. V popisech se označuje jako kúros, tedy mladík. Snad je to spíše vozataj, soudě dle širokého pásu (sloužil jako bezpečnostní) a toho, že v rukou držel nejspíše opratě. Leč kdo ví, mladík je to tak jako tak. Na jeho výrazu se možná podepisuje také orientalizující styl.
Zato mladík na obrázku vpravo není vozataj, ač jsem si to dlouho myslel. Přináší oběť Héře.
Vozataj a kormidelník
Řecká antika znala i jinou metaforu řízení, metaforu kormidelníka. Ten také loď nepohání, ale „pouze“ řídí. V antickém pojetí mu všichni na lodi svěřují své životy, veslaři a lodníci u plachet navíc výsledek své námahy. Kormidelník (kybernétés) se také soustředí, ale na optimálním řízení se se v jeho případě mnohem výrazněji podílí vnímavost vůči širokému okolí a znalost kontextů, např. mořských proudů, skalisek, počasí a navigačních hvězd. Na rozdíl od vozataje se nepohybuje na upravené dráze a jeho cesta je delší. To by bylo téma na jiné říkání.
S trochou nadsázky lze předběžně říct, že převážně koncentrická metafora vozataje je suchozemským a upjatějším protipólem metafory kormidelníka. Jsou to dva způsoby řízení, ale i dva způsoby pojetí lidství a vztahů ke světu. Cíl je ovšem tentýž, uspět a přežít.
Literatura
Platón: Faidros. Přeložil František Novotný. Praha: Laichter 1948, Oikúmené 1993.
Jan Bouzek, Iva Ondřejová: Periklovo Řecko. Praha: Mladá fronta 1989. (I když se věnuje spíše době o něco pozdější.)
Jan Bouzek, Iva Ondřejová: Řecké umění: Učební texty + Obrazová příloha (2 svazky). Praha (suppl. Hercynia VIII) 2004.
Článek Charioteer of Delphi na anglické Wikipedii.
Článek Severe style na anglické Wikipedii.
Kategorie Charioteer of Delphi Delphi na Wikimedia Commons.
Diskuze:
Alegorie vozataje
Tomáš Novák,2024-09-12 10:26:47
Platón také přišel s mýtem vozataje coby myslí, stoupající k nebeským a transcendentálním výšinám poznání (dialog Faidros). Jsou zde dva okřídlení oři, jeden bílý a jeden černý - vozataj je duše a musí krotit a ovládat oře tak, aby jeho mysl mohla dosáhnout úrovně božského poznání (či tak nějak, určitě mne opravíte) :-) Nemohla tato socha, vytvořená o sto let dříve, než vznikl dialog Faidros (cca 386 př. n. l.) autora inspirovat? Nechávali se vůbec filozofové inspirovat výtvarným uměním? Děkuji!
Re: Alegorie vozataje
Zdeněk Kratochvíl,2024-09-12 15:07:57
Celkový koncept života je u Platóna opravdu dost zásvětní, což intelektuálové později vyloží jako transcendentální orientaci intelektu. Navíc s tím spojuje reinkarnaci duše, což je v Řecku menšinová záležitost, mimo normální náboženství, obvyklá spíše v tzv. "očistných hnutích", jako byli orfici a pythagorejci.
Samo podobenství o vozataji však spíše předjímá psychofyzickou jednotu člověka. Život (duše) je celým tím spřežebím. Intelekt řídí tažné síly emocí a fyziologie, jak jsem v článkiu popsal.
O božství se Platón vyjadřuje mnohem cudněji než jeho pozdější vykladatelé. Jednotlivé duše spíše zkoušejí "následovat dráhu" jednotivých bohů, tedy těch z nich, kterým jsou podobné. Až v pozdějším platonismu převládne představa, že cílem života je "připodobnění bohu (v singuláru), nakolik je to možné", dokonce se to stane jedním z určení filosofie.
Výtvarným uměním se patrně občas inspiroval Plútarchos. Naopak Plótínos přišel v 3. st. n. l. s nárokem "Učinit ze sebe sochu", což je možná trochu škoda. Platón sám byl ke každému umění velice kritický, ale přinejmenším za část jeho nabroušenosti vůči sochařům a malířům snad může proměna výtvarného stylu v klasické době směrem k realismu a zesvětštění, prostě ustavení (vydělení) samostatné kategorie "umění". Archaické výtvarné umění a ještě i "přísný styl" rané klasiky lépe toleroval. Vozataj delfský (by?) se mu mohl líbit. Spíše však jde na jedné straně o výtvarnou prezentaci motivu vozataje, ma druhé straně o literární a filosofické využití téhož motivu.
oděv
Eva M,2024-09-10 23:05:47
člověk by čekal, že dlouhý oděv nebude tam, kde je třeba např. seskakovat nebo balancovat (zkuste si - v županu)..... techniku jízdy na těchto vozících ovšem neznám
Re: oděv
Eva M,2024-09-10 23:11:52
(jinak - z mezigeneračního soužití: podobenství a přirovnání také mohou být prima nástrojem manipulace... a tak k Platónovi nic.)
Re: oděv
Petr Hilaris,2024-09-11 07:55:29
To je dobrá poznámka. Od pasu dolů byl však chitón volný, takže zřejmě vozataje v pohybu nijak neomezoval.
Mimochodem k tomu seskakování: existovala také závodní disciplína nazývaná apobatés, v níž byl ve voze kromě vozataje ještě částečně ozbrojený bojovník, který musel za jízdy opakovaně seskakovat na zem a znovu naskakovat na jedoucí vůz a v určité vzdálenosti od cíle pak dobíhal poslední úsek po zemi. Šlo o připomínku dávných heroických časů, kdy se ještě užívaly válečné vozy. Nejčastěji se v souvislosti s těmito závody zmiňují Athény, ale konaly se i v různých ddalších částech řeckého světa.
Re: Re: oděv
D@1imi1 Hrušk@,2024-09-11 09:11:01
Dobrý den. Z hlediska moderní bezpečnosti je zakázáno mít jakékoliv volné části oděvu (včetně pracovních rukavic) poblíž rotačních zařízení, protože při zachycení může během okamžiku dojít k devastačním zraněním. Ale v tak nebezpečné disciplíně jako vozatajství asi bezpečnost stejně neřešili :-)
Re: Re: Re: oděv
Petr Hilaris,2024-09-11 10:08:49
To máte pravdu, Řekové k tomu takto nepřistupovali a vozataje chránila jen jeho dovednost a zkušenost. Přitom jsou doložené i případy, kdy bohatý majitel závodil osobně a nesvěřil to najatému vozataji nebo otrokovi. U Etrusků a později v císařském Římě to bylo jiné. Etruskové zavedli ochrannou pokrývku hlavy a používali výrazně kratší chitón než Řekové. A římští vozatajové by měli ještě větší šanci vyhovět dnešním požadavkům: kožená nebo plstěná "přilba", horní oděv s rukávy pokrývajícími ruce, přes něj krátká silná tunika, horní část těla navíc obtočená ochrannými řemeny, břicho chráněné zvláštním širokým koženým řemenem, ochranné kožené nebo plátěné pruhy obtočené kolem nohou.
Vozotaj a kybernetés
Mikulas Alexík,2024-09-09 18:11:52
Je vhodné pripomenúť, že vo Faidros su 3 reči a jedna znich je o vozotajovi ktorý "riadi" 2 rozdielné kone koňa telesných vášní a koňa vyšších síl duše, ktorá sa "rozpomína" na ideie krásy, lásky, symetrie a pod. Ale stále sú to 3 rozdielne usporiadané "reči", ktoré dokumentujú ako je potrebné usporiadať "reč" aby "pôsobila v žiadanom smere". A samotná existencia "duše" je podrobnejšie komentovaná v dialógu "Timaos". Zároveň celý dialóg "dokumentuje", prečo je potrebný priamy kontakt učiteľa a žiaka, resp. hovoriacého a počúvajúceho aj prečo je potrebné vyjadrovať sa v obrazoch, náznakoch a nie v poučkách.
Platón chápe vyučovanie a učiteľa ako "umenie pôrodnej babice", ktorá poháha dieťatu aby sa narodilo. Nový poznatok musí sa "narodiť" v mysli poslucháča jeho vlastným úsilím (matka sa pri pôrode namáha), inak tento poznatok nebude "živý". Učiteľ, ako pôrodná babica iba usmerňuje, iniciuje a kontroluje túto námahu. Zárobveň na záver komentuje, prečo myšlienky získané priamym kontaktom učiteľa a žiaka sú trvalejšie a hlbšie ako získane iba čítaním.
Idea Kybernetes, lodivod. V mnohých dialógov to Platón rôzne komentuje, trebárs Ústava. Preto sa pri vyučovaní "základov kybernetiky" na techikách občas používala "prvá definícia" od Platóna: "Kybernetika je veda a umenie riadiť lode, ľudí a štát". Nikde to takto nebolo "vyslovené". Ostane slovo "veda" v tej dobe neexistovalo. Skôr "dovednosť" resp. grécke "techné", ktoré sa interpretovalo neskôr ako "veda a umenie".
Ostatne, v Aténach sa slávili každoročne 3 dni "kybernésie" (sviatky kormidelníkov?) na pamiatku kormidelníka, ktorý dokázal tak kormidlovať Theseovu loď, že sa doplavila z Kréty náspäť do Atén (ale zabudli vymeniť plachty).
Tá idea "riadenia" štátu je rozvinutá v Ústave a Zákonoch do návrhov na výber dospievajúcich chlapcov a ich výchovu na "strážcov" atď. Prečo atď. viď neskoršiu realizáciu v Ríme.
Píšem to preto, lebo silné idei a myšlienky pretrvajú stáročia a sú prvé na rane v diktatúrach, ktoré je potrebné dehonestovať a zosmiešniť, čo dnes jasne vidíme v politike.
Re: Vozotaj a kybernetés
Zdeněk Kratochvíl,2024-09-10 15:34:28
K připomenutí širších kontextů u Platóna si dovolím jen dvě poznámky:
V Dialogu Tímaios je řeč hlavně o duši kosmu, aniž by bylo zřejmé, jak se má k individuálním duším. Antické výklady to často řeší tak, že jednotlivé duše jsou „rozkutálená duše kosmu“. Metafora je to pěkná, leč nepříliš racionální. O individuální duši člověka pojednává hlavně dialog Faidón, leč v dost zásvětním kontextu.
Druhá poznámka je kritičtější. V Platónovu obsáhlém díle lze najít hodně leccos, navíc samozřejmě závisí na akcentu čtení a na výkladu. Nicméně s nárokem společného vlastnictví žen a s návrhem cenzury textů i melodií písní mám jemně řečeno potíže. Platón je velice inteligentní a vtipný, ale svobodomyslností nehýří. Jeho texty zneužil i lecjaký ošklivý režim. Ale to bych nechal na nějaký budoucí článek o dědictví Platóna.
Oděv vozataje
Petr Hilaris,2024-09-09 13:00:47
Díky za velmi jasný a logický výklad Platónova podobobenství a za připomenutí této skvostné a vznešeně klidné sochy.
Musím jen polemizovat s tvrzením, že vozataj je "slavnostně oblečený a nikoli nahý nebo jen s širokým pásem v roli bezpečnostního vázání". Nevybavuji si žádné řecké zobrazení nahé postavy nebo postavy jen s širokým pásem, kterou lze jednoznačně identifikovat jako vozataje. Nazí obvykle (ne vždy) závodili jezdci na koních, ale vozatajové bývali oblečení do dlouhého chitónu přepásanému kolem pasu. Navíc jsou na zádech sochy realisticky znázorněny dvě překřížené pásky, které bránily nadouvání chitónu při rychlé jízdě. S pásem v roli bezpečnostního vázání, jsem se nikdy nesetkal (připoutat se k vozu by bylo sebevražedné a na těle vozataje jsou v první řadě ohroženy hlava, hruď a páteř). Nicméně pokud existuje soudobé zobrazení něčeho takového nebo o tom existuje zmínka v nějakém antickém textu, tak mi prosím dejte vědět referenci (tyto věci mne zajímají v souvislosti s jiným výzkumem). Shrnuto, domnívám se, že nejde o slavnostní oblečení, ale o standardní úbor řeckého vozataje tohoto období. To myslím není v rozporu s tím, že socha pravděpodobně znázorňuje idealizovaného Polyzala jako vozataje.
Re: Oděv vozataje
Zdeněk Kratochvíl,2024-09-09 16:35:10
To, co píšete o vozatajích, je velice zajímavé. Musím si to zkonfrontovat, což momentálně bude chvíli trvat, takže zkusím odpovědět asi až zítra večer, nicméně se na to téma těším.
Re: Re: Oděv vozataje
Petr Hilaris,2024-09-09 17:13:30
Těším se na diskusi. Mimo téma ještě doplňuji, proč osobně tuto sochu považuji za hodnou pozornosti. Klid mysli a těla najdeme i u soch kúrů, ale zde je to posunuto ještě o úroveň výš. Delfský vozataj se nenachází v bezčasí, ale právě dosáhl mimořádného úspěchu. Přesto je zobrazen zcela povznesený jak nad námahu a nebezpečí právě absolvovaného závodu (zvládnutí čtyřspřeží ve stoji na nestabilním lehkém dvoukolovém voze vyžaduje pořádnou dávku odvahy, zručnosti a fyzické kondice), tak a především nad své vítězství.
Re: Re: Re: Oděv vozataje
Marcel Brokát,2024-09-09 19:47:58
Tady jste v rozporu s článkem kde se uvádí, že se nejedná o vozataje po závodě nýbrž o jeho sponzora. Jak to je tedy? Pokud by to by sponzor, úplně padá popis, že je zobrazen v bezčasí v nadhledu. Spíše bych to popsal jako postoj člověka sebevědomého, nad věcí, který si uvědomuje svoji spokojenost s výsledkem, tady s rozhodnutím o správné investici... Člověka hrdého na své schopnosti rozpoznat...
Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Petr Hilaris,2024-09-09 23:17:41
Však píši, že není v bezčasí, ale v konkrétní situaci. Donátor se nechal zpodobit jako vozataj, a to vítězný vozataj, protože právě z vděčnosti za vítězství a na svou věčnou oslavu nechal sousoší zhotovit, a tak monumentální sousoší si muselo vyžádat značné prostředky. Přesto není zobrazen se sebevědomým hrdým výrazem majitele vítězného spřežení nebo s výrazem spokojenosti nebo s gestem triumfu. Naopak, je jakoby nezúčastněný a nedotčený svým úspěchem i vynaloženou námahou či finančními náklady spojenými s tímto nákladným sportem. Je samozřejmě možné, že se nejednalo o umělecký záměr, ale jak píše pan Kratochvíl v článku, jde ještě o dozvuky archaické stylizace. Ale i kdyby to tak bylo, tak to nic nemění na tom, že sochu můžeme vnímat jako symbol klidu mysli i těla, který nenaruší ani úspěch či prohra.
Mimochodem, donátorem byl některý vládce města Gela na Sicílii, ale zda to byl Polyzalos není jisté. Původní dedikační nápis byl totiž už v 70. nebo v 60. letech 5. století př.n.l. částečně vymazán a přepsán. Také nelze zcela vyloučit, že donátor své spřežení v závodě skutečně řídil, protože takové případy jsou také známy.
Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Petr Hilaris,2024-09-10 10:00:52
Ještě poslední poznámka, protože v noci jsem zapomněl zdůraznit to hlavní, a omlouvám se za svou grafomanii. Z uměleckého hlediska je myslím úplně jedno, zda socha představuje donátora nebo ideální typ vozataje (podobně u náhrobních kúrů nezáleží na tom, zda mají představovat donátora tak, jak by se sám rád viděl). Podstatné je, že jde o působivé zobrazení vítěze povzneseného nad svůj úspěch i nad to, co k němu vedlo. Pro pořádek ovšem dodám, že působení uměleckých děl je subjektivní, takže to někdo může vnímat jinak.
Re: Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Marcel Brokát,2024-09-11 11:54:52
JJ ok, ještě otázka: To by mne zajímalo - jak se posuzuje výraz sochy. Z dnešního pohledu, dnešní kultury a kulturních zvyklostí nebo z pohledu zvyklostí doby vzniku. Případně a to je taková zvláštní oblast - z hlediska obecně zažitých gest člověka, které jsou univerzální - něco jako zamračení se, které chápou snad stejně lidé na celém světě napříč kulturami...
V popisu píšete bez vítězných gest, hmmm, právě třeba toto gesto by mohlo být univerzální... Ale skutečně je?
Za mne by mělo být nejpřesnější zasadit sochu do tehdejších kulturních zvyklostí a tak ji posuzovat... Jak se to tedy ve skutečnosti při výzkumu v tomto odvětví dělá? Nemyslím nyní jak se to potom prezentuje veřejnosti aby se přišly podívat a aby si v tom ideálně každý našel to své...
Předem děkuji.
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Petr Hilaris,2024-09-11 14:27:52
Nejsem ani teoretik umění, ani historik, takže kladete tyto otázky špatnému člověku :-) Možná Vám tu na ně někdo povolaný odpoví. Za sebe mohu pouze laicky vyslovit domněnku, že máte pravdu pokud jde o některé výrazy obličeje, které budou univerzálně chápané napříč časem a kulturami, protože jde o biologickou danost. Existencí univerzálního gesta vítězství si ale jistý nejsem. Pokud jde o posuzování soch a podobných artefaktů v rámci soudobého kontextu, tak má jistě význam pro porozumění dané kultuře. Kromě vědecké analýzy na nás ale takové artefakty působí jako umělecká díla sama o sobě a to má nemenší význam. Jen je potřeba obě roviny odlišovat a nehodnotit minulost dnešní názorovou optikou.
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Zdeněk Kratochvíl,2024-09-11 17:44:28
Určitou oporou jsou zachované antické popisy význašnějších soch, třeba u Plútarcha a hlavně u Pausania. Bohužel jsou psané až v 1. a 2. století, pak i u dalších autorů. Tu lítost nad "pozdní" dobou vyjadřuji proto, že přinejmenším od římské doby, ba patrně už od řecké klasické, se řada kulturní zvyků už moc neměnila. Jsme prostě jejich kulturní dědicové (plus křesťanství), takže asi něco mezi obecně etologickými principy a kulturní identitou.
Obtížně se to rozkrývá pro archaickou a ještě starší dobu. Tam nezbývá než umělecké památky porovnávat s texty, které nejsou o nich, ale i tak se o gestech a výrazech lze leccos dovtípit.
Ale jak už napsal pan Petr Hilaris, jedna věc je takováto analýza, jiná věc je dojem, kterým dílo na dnešního diváka působí. To první je dobré znát, ale to druhé je snad důležitější. Kupodivu toto dvojí hledisko docela často konvenuje. Zčásti to asi vypovídá o kulturní blízkosti a návaznosti, zčásti o obecně etologické úrovni lidského jednání a gest. Výjimky se však najdou, někdy bych je rád zkusil pojednat, i když to může znamenat vstuo do rizika, zda se člověk trefí.
Re: Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Eva M,2024-09-12 18:44:53
(ono kde vlastně v jiných kulturách najdeme takto realistické zpodobení lidské tváře, abychom si mohli promítat nějaké sofistikované významy/duševní stavy, jako je třeba "povznesenost".... )
Re: Re: Oděv vozataje
Petr Hilaris,2024-09-09 19:03:45
Poněkud mne zradila má nespolehlivá paměť. Ponořil jsem se do pramenů a zobrazení nahých vozatajů se na keramice najdou. Přesto si myslím, že delfský vozataj má na sobě obvyklý vozatajský chitón. Nicméně budu zvědav na protiargumenty.
Re: Re: Re: Oděv vozataje
Zdeněk Kratochvíl,2024-09-10 15:32:31
Moc děkuju za kritické otevření témat oděvu a zvláště pásu vozatajů. Je to s tím zapeklité. Já se při psaní takovýchto článků snažím řídit hlavně popiskami v muzeích, občas přidám něco, co jsem zaslechnul od archeologů nebo kunsthistoriků. Jelikož se vůbec nevyznám v obecných dějinách (pokud to není u Hérodota), tak si to pak konfrontuju s anglickou a německou Wikipedií, jestli si něco omylem nevymýšlím. Ještě ke všemu jsem teď už sice sestoupil z horského útočiště, ale pořád jsem daleko od knihoven a na slabém připojení. Takže aspoň improvizovaně:
Optimista by rozdíl hledisek na oděv vozatajů vyložil evolučně, jako proměnu od geometrické doby (-8. st.) po klasickou. To je však ošidné, hlavně proto, že velká část těch starších podob nemusí být spolehlivě určena jako vozatajové při hrách. Může jít třeba o válečný vůz, viz
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:8th-century_amphora_(1)_in_AM_Paros
takových zobrazení je víc. A už tehdy se potkají i odění vozatajové, viz
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Attic_Geometric_Amphora_(Museum_August_Kestner_1953,_148)
Asi spolehlivě popsaný je nahý vozataj ze Sparty
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ancient_Greek_helmeted_charioteer_-_NAMA_inv._6190.JPG
Naopak za hodně nejistou považuju identifikaci drobného bronzu v Olympii
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Charioteer,_small_bronze,_Greek_geometric_style,_AM_Olympia,_Olym08.jpg
Ono „evoluční odvysvětlení“ problému tedy nestačí, přestože je opravdu možné, že oděv vozatajů při hrách se stabilizoval až v průběhu archaické doby, v reálu i v zobrazeních. Bohužel ani nevím, odkdy se vyskytuje např. chitón, a teď to nezjistím.
Při kontrole textu článku mě možná trochu zradily věty anglické Wikipedie: „Unusually for this era, the Charioteer is clothed head to foot. Most athletes at this time would have competed, and been depicted nude.“ Třeba si téma příliš zjednodušují odkazem na obvyklou nahotu atletů, což ovšem může být jiný případ.
Možná mě příliš ovlivnily i diskuze kolem velké mramorové sochy, „snad vozataje“, nalezené na ostrůvku Mozia (alias Motya) u západního pobřeží Sicílie. Je o málo pozdější než ten z Delf a byl určen pro fénické kulturní prostředí nebo pro Řeky žijící ve fénickém kontextu. Je sice oděný, ale jako chytrá horákyně, jako kdyby průsvitně. Tehdy se diskutovalo o tom, že takový kompromis je dán právě tím fénickým sousedstvím, v němž by úplná nahota nemusela působit dobře. (Přitom Vozataj z Delf je v řeckém prostředí a o generaci dříve.) K té soše viz
https://en.wikipedia.org/wiki/Motya_Charioteer
https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Mozia_youth
Navíc má velice nápadný pás, dost vysoko, ne na místě opasku, a široký a důkladný. Tehdy jsem v Berlíně slyšel, že to mohlo být nějaké bezpečnostní vázání, dokonce snad vypínací, prý skoro jako u dnešních lyží (ale ty jsem nikdy ani neviděl zblízka). Nepodařilo se mi to teď dohledat a ověřit, což možná není až tak škoda. Možná to bylo jen přehnané nadšení z tehdy nepříliš starého nálezu. Nicméně i ti staří kandidáti na vozataje mívají nápadné pásky, jenže není jak rozumně diskutovat, k čemu sloužily. Pravdu zajisté máte, že pevné přivázaní k vozu by bylo sebevražedné. To „automaticky vyskakovací“ bylo možná jen zbožným přáním berlínských komentátorů. Nevím, a víc asi nezjistím, zvláště ne teď.
Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Petr Hilaris,2024-09-10 21:56:38
O vývoji řeckých oděvů nevím skoro nic, ale přesto bych souhlasil s tím, že pouze evolučně k tomu přistoupit nelze. Také plně souhlasím s tím, že je potřeba rozlišovat závodní vozataje od jiných vozatajů (válečné hry, slavnostní procesí, civilní doprava).
Vozataji z Motye jsme nikdy nevěnoval moc pozornosti právě proto, že není jisté, zda jde o vozataje. Pokud ano, pak asi nejrozšířenější hypotéza říká, že pás sloužil k připnutí otěží, aby při závodu nevyklouzly z rukou, a pravděpodobný bezpečnostní mechanismus zajišťoval jejich uvolnění při silném tahu, aby při nehodě koně vozataje neusmýkaly. To odpovídá tomu, co Vám řekli v Berlíně. Mně to ale nedává smysl, protože nevidím žádný důvod, proč by mohlo hrozit vyklouznutí otěží z rukou. Dnešní účastníci vozatajských disciplín nebo klusáckých dostihů nic takového také nepotřebují. Římští vozatajové si otěže často omotávali kolem pasu a ovládali je přenášením váhy těla a levou rukou, zatímco ve volné pravé ruce drželi bič (u pasu nosili nůž, aby v případě nehody měli šanci otěže přeříznout). Pás vozataje z Motye by ale upnutí otěží pro takový styl jízdy neumožňoval, protože by jednak hrozilo jejich uvolnění bezpečnostním mechanismem při nutnosti vyvinout silnější tah, jednak by bylo nerozumné mít pás právě kolem hrudníku a riskovat jeho stlačení. Jako jediné potenciální funkční využití takového pásu proto vidím jen prostou ochranu hrudníku. Je ovšem otázkou, zda existuje i jiný artefakt znázorňující vozataje s takovým širokým pásem kolem hrudníku. Já o ničem takovém nevím, ale to samozřejmě nic neznamená. U úzkých pásků mi přijde nejrozumnější předpokládat, že pouze uchycovaly chitón těsně u těla, aby se látka nenadouvala vlivem proudění vzduchu při jízdě.
Přeji bezproblémový návrat domů a do blízkosti informačních zdrojů :-)
Re: Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Zdeněk Kratochvíl,2024-09-11 17:29:54
Moc děkuji. Já tušil, že rozumíte nejen historii a mincím, ale taky koním a věcem, které s nimi souvisí. Ještě si někdy doma projdu drobné bronzy a malby na keramice od -8. st. do ca -500 a zkusím si zmapovat, jaká část (jestli vůbec jaká, asi ne většina) může souviset s postupnou stabiloizací úboru a zobrazování vozatajů. Z valné části to ovšem naráží na nejednoznačnosti identifikace, zvláště v té starší době.
A děkuji za přání bezproblémového návratu, i když se mi ze Sikinu vůbec nechce. Ony jsou tu "informační zdroje" jiného typu, památky v horách a na vysočině, a dole sladké bezčasí. (Navíc si tady napravuju dojem z turistů. Ti, co se dostanou sem často opravdu chodí, i docela drsně, a bývají to prima lidé. Na setkání s několika z nich na některé ze čtyř zastávek místního autobusu se člověk těší.)
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Oděv vozataje
Petr Hilaris,2024-09-11 21:07:10
Tedy opět na milovaných Kykladách. Jsem rád, že Sikin ještě není zasažen turistickým průmyslem a doufám, že o něm někdy napíšete článek. Já jsem tak nevzdělaný, že jsem o tomto ostrovu vůbec nevěděl. Pro zajímavost jsem se teď podíval, zda se tam v antice razily mince. A skutečně, někdy v průběhu 4. až 3. století př.n.l. zdejší město razilo bronzové mince, které měly na líci hlavu Dionýsa a na rubu vinný hrozen nebo včelu. Jejich produkce asi nebyla velká, protože jsou dost vzácné.
Tak si na Sikinu ještě užijte zbytek pobytu :-)
Kočí
Jiří Kolafa,2024-09-09 10:40:29
„V tradičních překladech a výkladech jejich rolí často potkáváme dost divná obrozenecká slova“.
Ano, například slovo „vozataj“. Co takhle „vozka“ nebo „kočí“? Nezní to ovšem tak vznešeně...
Re: Kočí
Ludvík Urban,2024-09-09 11:05:50
Ve skutečnosti ta tři slova mají své specifické významy a nejde o synonyma.
Jde si to dohledat na těch internetech.
Re: Kočí
Zdeněk Kratochvíl,2024-09-09 12:32:21
Já myslel pojmenování těch složek duše, třeba "srdnost" a "žádostivost", ale i podivnější synonyma za emoce a fyziologické fungování, na které si teď ani nevzpomenu.
Python
Tomáš Novák,2024-09-09 09:52:08
Pythijské hry započaly po zabití mytického hada či draka jménem Python bohem Apolónem. Byla to prý pomsta za to, že Python honil jeho matku (bohyni plodnosti Létó) a bránil jí, aby v klidu porodila. Python je zajímavá postava, snad připomíná a odvozuje se například ze Siruše z Babylónie a inspiruje biblického hada z rajské zahrady. A samozřejmě, hadi z čeledi krajtovitých (Pythonidae), zvláště pak z rodu krajta (Python), by mohli povídat (syčet) :-)
Nevíte prosím, jakou vazbu má starořecký "drak" Python k biblickému hadovi a dalším podobným postavám v západních mýtech a náboženstvích? Děkuji!
Re: Python
Zdeněk Kratochvíl,2024-09-09 12:36:49
Ta vazba je nepřímá, i když důkladná. Had je synem Země leckde, nejen v Řecku. Už v Eposu o Gilgaméšovi vystupuje jako ten, kdo mu sežral pracně získanou rostlinu nesmrtelnosti, pak obnovil svou kůži (svlékl se, jak to hadi dělají) a předvedl tím svou nesmrtelnost. Had nebo drak bývá bytostí dvojznačnou, strašlivou i životodárnou, těžce škodnou i pozitivně tajemnou, zabíjí i léčí (viz farmakon, jed i lék).
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
